Zdeňka Koudelku chce členem Ústavního soudu jmenovat prezident Václav Klaus, a proto požádal o schválení Senát. Pokud by byla schválena nominace Zdeňka Koudelky na soudce Ústavního soudu, považovali bychom to za selhání deklarované vůle senátorů a politických stran zastoupených v Senátu oslabit vliv korupce a politického klientelismu v České republice. Mimořádná odpovědnost v tomto ohledu připadá na senátory ČSSD, kteří svými hlasy rozhodnou, a tím potvrdí nebo vyvrátí vážnost svých protikorupčních stanovisek a úmyslů, a posléze i veřejných závazků po případných předčasných volbách.

Konkrétní zásadní výhrady ke Zdeňku Koudelkovi navrženému Václavem Klausem na soudce Ústavního soudu jsou tyto:

• Jako náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké v letech 2006-2011 nese plnou odpovědnost za ohrožení funkčnosti státního zastupitelství, zejména při vyšetřování nejzávažnějších korupčních a hospodářských kauz (Mostecká uhelná, Gripeny, zakázky na ministerstvu obrany, Diag Human, IPB, Opencard a další kauzy, v nichž existuje zřejmě politický zájem věc nevyšetřovat);

• Nese odpovědnost za narušení profesní spolupráce státních zástupců s policií právě v období jeho působení jako náměstka nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké;

• Nejvyšší státní zastupitelství v čele s Renatou Veseckou a náměstkem Koudelkou bylo za období jejich působení brzdou boje proti korupci. Za tohoto vedení NSZ došlo k účelové manipulaci v případu vyšetřování kauzy tehdejšího ministra vlády Jiřího Čunka;

• V době opoziční smlouvy v letech 1998-1999 se podílel na novele volebního zákona, jíž chtěly ODS a ČSSD posílit roli velkých stran. Tuto novelu následně zrušil Ústavní soud jako protiústavní;

• V roce 2006 podpořil postup prezidenta Klause při odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové a označil jej za zákonný a v souladu s ústavou. I toto odvolání později zrušil Ústavní soud, neboť šlo o nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní;

• Podpořil prezidenta Václava Klause v tom, že nechtěl v rozporu s ústavou opakovaně ratifikovat mezinárodní smlouvy (Evropská sociální charta, Lisabonská smlouva), na rozdíl od většiny ústavních právníků a v rozporu s nálezem Ústavního soudu z roku 2009.

Ve světle posledních událostí na politické scéně si Česká republika nemůže dovolit další personální hazard především v případě tak důležité instituce, jimž je právě Ústavní soud. Kandidáti na post ústavního soudce by měli naplňovat nejen požadavek odborné způsobilosti a trestní a etické bezúhonnosti, ale měli by především být garantem dodržování ústavy a hodnot právního státu proti účelovému posluhování práva politickým a jiným zájmům.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Zdeněk Koudelka tyto požadavky nenaplňuje a jeho případné zvolení by bylo pro další demokratické směřování země dokonce nebezpečné, protože Ústavní soud je jednou z posledních pojistek v naší zemi, která brání destrukci právního státu!