21. 10. 2011



Přispějte mobilem

Sledujte Britské listy na Twitteru.
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
21. 10. 2011

Mezinárodní doba temna a cesta za světlem

Před nedávnem Petr Schnur uveřejnil úvahu Mezinárodní doba temna aneb pochybná platnost rezoluce č. 1973, která znepokojivě odhaluje pozadí současné mezinárodní politiky a stavu naší společnosti vůbec. Uvádí fakta, která lze těžko vyvracet. Krize civilizace, mezinárodního práva, společenských organizací, jednotlivých států, ekonomického systému, mediálního prostředí jako domény všeobecné manipulace a hlavně neexistence a programové odmítání kritického myšlení. Ve své pravdivosti velmi neuspokojivý stav světa. Rozebíraná problematika Libye -- pouze jeden ilustrativní příklad.

Očekávaný ohlas na daný problém neměl formu teoretických úvah a rozborů, ale nutí k prohloubení a uvědomění si reality dnešního, dokonce všedního dne. "Realita" se obráží v řadě nových publikací. Literární noviny ve svém dossieru "Třetí světová válka", O. Krejčí publikací "Válka" a dnes od stejného autora i jakoby intelektuálně fundovaný článek v Blistech Proč bude válka, obdobné převažující tendence publikace nadace ČEZu "Energetická bezpečnost" zpracovaná Vysokou školou mezinárodních a veřejných vztahů a mnoho jiných dokonce i z "levých" pozic. (Gerard Celente, prognostik z USA: "Svět čeká velká válka" a dále Michel Chossudovsky, profesor Ottawa University, "Směrem k III. světové válce". Jednotlivé závěry mají jistou argumentační oporu. Myslím, ale že je nejenom lze, ale je i nutno je zpochybnit. Podívejme se proto na naši "budoucnost" jinými pohledy -- a ony opravdu mají svoji relevanci, váhu a tím i perspektivu.

Schnurův článek míří k podstatě věci, kterou dnes charakterizuje globalizovaný svět. Za těchto podmínek problémy mají univerzální charakter. Buď formou ohrožení, nebo také nutnosti jeho řešení, ale i společné vzájemné spolupráce a výzkumu. Nelze zpochybňovat závažnost současné "doby temna". Jsme před konečným řešením válkou, nebo před obdobím zásadního obratu? Jaké jsou tedy naše možnosti a nakolik jsou reálné? V naší korespondenci i Zbigniew Brzezinski přiznává, že mezinárodní společnost dostává "druhou, novou šanci". Hlavní problém však spatřuje v tom, zda společnost bude "natolik inteligentní, aby svoji příležitost využila". Jak je vidět, bude nutno se posunout z oblasti geopolitiky a subjektivního zájmu do oblasti filozofie poslání člověka. Problematika a možnosti řešení jsou v současné situaci otázkamí velmi závažnými.

Petr Schnur má dobré věcné důvody a cítí silné vnitřní znepokojení nad stavem světa. Jako člověk respektující jeho řád, který byl formován jistými právními ustanoveními, volil při své úvaze právě toto kritérium. Je to velice nesnadná, ale myslím, stejně jako on, jediná cesta.

Mezinárodní doba temna je dobou krize předně mezinárodního práva a odmítání jakéhokoliv respektu k jeho zásadám a ustanovením. Nejedná se jenom o mezinárodní právo, ale i o mezinárodní organizace. V prvé řadě o univerzální OSN s její Chartou, v našem evropském případě i o OBSE, ale nakonec i o nerespektování Washingtonské smlouvy NATO. Bylo by možno pokračovat dále o různých mezinárodně právních ustanoveních jako těch, které se týkají každého z nás - práva lidská. K tomu přistupují složitosti politického a bezpečnostního prostředí ovlivněné a dané jednotlivými specifickými mocenskými zájmy. Globalizovaný svět není svět jednotný, stejně tak Evropská unie, jak máme možnost se denně přesvědčovat je daleko od individuálního evroobčanství navíc s podstatou jednotného zájmu.

Hledat reálnou cestu z tohoto stavu vyžaduje rozumět dnešní době a opakovat si právě její "temné" stránky, které jsou vyvolávány individuálními mocenskými zájmy. Rozumět znamená znát. To je podstata přístupu a dokonce obětování se Petra Schnura. Podpořit jeho přístup vyžaduje nejenom erudici (neznám přitom mnoho hloupých lidí), ale předně společenskou odpovědnost a osobní odvahu. Zde je situace jiná. Bohužel v tom je složitost cesty k nápravě. Není to problém "inteligence" (Brzezinski) ani vůle, ale často samotné existence. Přesto podívejme se na některé hlavní body našeho "temna" právě z hlediska daného mezinárodního prostředí, které je definováno nejenom již stanovenými a kodifikovanými právními pravidly, ale také jejich organizačním zajištěním. Není to hodnocení snadné a rozhodně ne kladné. Reálný pohled by mohl snadno vést k oprávněnému nihilismu, pro mnohé, jak nyní si zvykáme číst, dokonce k nevyhnutelnosti válek. Známá nepopiratelná fakta to dosvědčují. Na obranu mého a v tomto případě kategorického přístupu je nutno konstatovat okřídlené filozofické - "tím hůře pro fakta".

Dnešní mezinárodní vztahy jsou dosti podrobně upravovány svým organizačním systémem. Stačí nám letmý, ale důrazný pohled. Jedná se především o zásady a ustanovení mezinárodního práva a dále o účast v mezinárodních organizacích či jiných mezistátních smluvních vazbách.

Organizace spojených národů. Jediná univerzální organisace sdružující v podstatě všechny státy (podtrhuji státy) světa. Navíc je vedena a řízena Chartou OSN, malinkou, tenounkou knížečkou, i laicky velmi srozumitelnou. Má však jednu velkou vadu, že ji téměř nikdo nečte a hlavně -- se jí také nehodlá řídit. Ona nám totiž nedovoluje téměř nic z našeho současného, běžného chodu světa bohatých a mocných.

V souvislosti s bombardováním Libye vojsky zemí NATO (termín "vojska NATO" nepoužívám předně proto, že znám textaci Washingtonské smlouvy NATO, i z jistého respektu k "otcům" zakladatelům, kteří důsledně dbali na obraný charakter Smlouvy) jsme se dozvěděli ve stručném rozboru P. Schnura a jeho německých zdrojů něco o platnosti resp. neexistenci "rezoluce" č. 1973. Nejen pro odborníka, ale ani pro občana, který absolvoval základní školu a umí číst, nic překvapivého. Jak jsem již v obecné úvaze výše uvedl, problém není v inteligenci a pochopení, ale v odvaze či raději v úctě k sobě a svému místu ve společnosti. Není nutno se odvolávat stále na média či dokonce na pochybnou odbornou úroveň kateder mezinárodního práva u nás.

V OSN platí zásada jednomyslnosti velmocí (veto). V době převahy prozápadních států často využívaná SSSR, později po období dekolonizace se stala již téměř výlučným nástrojem USA (zpravidla v zájmu Izraele). Nyní je tendence hledat koncensus, a pokud není dosažen, jedná se "za zády" Rady bezpečnost OSN. To je o Iráku a hlavně nám blízké, tradičně i teritoriálně -- Jugoslávii. Zcela jednoznačné agrese se zde schovávaly za falešný termín "mezinárodního společenství" vedeného zeměmi NATO a koalicí ochotných. Tento bezprávní vztah byl přesně definovaný již v roce 1974 Valným shromážděním v rezoluci o "Definici agrese". Není proto pochyb, že Česká republika se poprvé ve své historii stala agresorem. Dala k disposici útočícím silám své území i vzdušný prostor.

Na pomoc tohoto bezprávního stavu jsou využívána "lidská práva" včetně havlovského "humanitárního bombardování". Tento absurdní přístup, který velmi přesně charakterizoval Eduard Goldstücker, když uvedl, že "Klasický kolonializmus se sápal na svět tvrzením, že šíříme civilizaci... kulturu. A teď jsou po ruce lidská práva. Byla objevena jako velmi účinný prostředek rozšiřování mocenského vlivu." (Právo 22.1.2000). Přestože s odstupem času jsou známy smyšlené manipulační "dokumenty" týkající se balkánských občanských válek i iniciace pozadí přiznané německým ministrem zahraničí Genschrem, stejný list před několika dny (30.9.2011) svým pravidelným komentátorem (J. Pehe) označí agresi v Jugoslávii jako "úder NATO v Srbsku z důvodů lidskoprávních" a jednoduše přisoudil Srbům "masakry". S vědomím těchto, dokonce současných přístupů (i "levicového" tisku) je nutno uznat, že cesta z "temna" bude opravdu složitá, pokud naše zahraniční politika a žurnalistika stále nebude mít sílu opustit tyto pseudoideologické úvahy -- a i Právo se ji nesnaží usnadnit. Pro někoho překvapivě je nutno ještě citovat prezidenta Václava Klause, který k této, dnes základní koncepci přístupu k zahraniční politice uvádí "Dnes velmi módní ideologii lidských práv nepovažuji za neutrální a nevinný koncept, vidím v ní alternativní, záměrně poněkud rozmazanou ideologii a politickou doktrínu". Myslím, že Goldstücker i Klaus, ač lidé velmi rozdílní, mají pravdu.

Stávající zásady mezinárodního práva se nehodí, neboť se snaží postavit právo před moc a brání tak zneužití moci právě proti právu. Není to jednoduché, i v našem politickém prostředí se projevuje snaha obhájit "zásah Aliance proti Svazově republice Jugoslávie...neboť jediným dlouhodobým a stabilním řešením je pokus o zásadní přeměnu současného mezinárodního práva". Toto velmi přesné vyjádření v zájmu úslužnosti mocným je z pera L. Lukáška, poradce v té době místopředsedy vlády Pavla Rychetského v podstatě v zájmu argumentace na podporu rozhodnutí vlády Miloše Zemana ve věci útoku na Jugoslávii. Tento fakt uvádím proto, abychom si uvědomili nesnadnost hledání cesty v prostorách soc. dem., ve  kterou bych rád doufal, a to ne na základě citované změny, ale právě potvrzením současného práva. To by ale také znamenalo připojení se k názoru i omluvě prezidenta V.Klause, který odmítá právní, ale i občanský základ současných militantních akcí.

Reálný stav vede k neoprávněným závěrům, že v podstatě funkce a postavení OSN je za této situace nevýznamná, když se nechá snadno a beztrestně obejít, je tudíž i nadbytečná. Ano je nefunkční, ale chyba není v samotné organizaci a jejích zásadách. Je nutno spíše obrátit svoji kritiku vůči těm, kteří své závazky nejen neplní, ale účelově je porušují a smysl OSN by nejraději skutečně omezili. Přece jenom bezprávným akcím překáží již svojí vlastní existencí.

Mezinárodní soudní tribunál

V rámci této úvahy je třeba upozornit, jakým způsobem se projevuje snaha následky tohoto stavu, a to překvapivě dosud bez jakékoliv diskuse a pochyb likvidovat. Jmenovaný Tribunál byl ustaven pro stíhání osob (!) odpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva (ICTY) dle článku Charty OSN č. 29 Radou bezpečnosti.

Soudní tribunál vznikl, ale jeho "zákonná" oprávněnost a vazby na Chartu OSN je snadno zpochybnitelná. Opět je třeba jenom číst a nebát se přemýšlet. Již v samotném názvu soudu se hovoří o "stíhání osob". Rada bezpečnosti OSN dle článku 29, dále raději cituji: "Rada bezpečnosti může zřídit pomocné orgány, které považuje za nutné k výkonu svých funkcí." Nic víc, nic míň. Může tudíž vytvářet různé pomocné orgány, komise a pod, které by svým šetřením ji byly nápomocny k usnadnění j e j í h o rozhodování. V žádném případě to nemohou být orgány s exekutivní pravomocí, která je nepřenosná a to dokonce nad jednotlivými občany suverénních členských států.

Na tomto závěru řada renomovaných právníků zpracovávala rozbory a svolávala konference k tomuto problému. Zpochybňovali legalitu ustanoveného soudu i stanovená zadání. Bohužel neznám nikoho z českého "odborného" prostředí, včetně kdysi tradičních známých puristů brněnské univerzity, kteří by se u nás k této diskusi resp. protestu připojili. Sám jsem se jedné takové konference v New Yorku na své náklady zúčastnil. Významným představitelem a zastáncem uvedeného stanoviska je Ramsey Clark, bývalý ministr spravedlnosti USA a profesor práva na Harvardské univerzitě. Ten se po zpracování podrobných studií s celým týmem dalších, zvláště kanadských právníků, vyjádřil velmi laicky: "Každý přece ví, že Rada bezpečnosti nemá žádnou pravomoc či posvěcení uvádět podobný soud do života... Haagský soud není nic jiného než politický nástroj, jímž především USA prosazují své geopolitické zájmy".

Naše odborná a akademická veřejnost minula vše bez povšimnutí. Svědčí to o stavu našich odborných institucí a omezeném volním prostoru pro jejich práci. Přímo klasicky to dokonce nedávno vyjádřil prorektor Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Vladimír Prorok na objednávku nadace ČEZu: "Přestože vědecké zkoumání by mělo být nezávislé a objektivní, věda jako taková je závislá na zájmech společnosti. Zkoumá se zejména to, co je považováno z hlediska společenských (ideologicko-politických) cílů za žádoucí a pokud výsledky neodpovídají zadaným politickým cílům, mohou být politickými subjekty odmítnuty jako nepodstatné nebo zaujaté". Poskytuje sobě však berličku, že "nejednoznačnost závěrů nemusí být ale jen výrazem oportunismu vědců, může být i výrazem otevřenosti budoucnosti".

Haagský tribunál Rady bezpečnosti OSN dokonce bývá na jeho obhajobu porovnáván se soudy v Norimberku a Tokiu, které soudily válečné zločince z druhé světové války. Účelově se opomíjí, že tyto tribunály nebyly ustaveny na základě rozhodnutí orgánů OSN právě z výše uvedených důvodů, ale dohodou vítězných mocností. OSN byla v té době již plně funkční, ale bylo zcela jasné, že RB OSN není oprávněna tyto orgány ustanovit. Takže jakákoliv srovnání, která se mediálně a hlavně propagandisticky nyní používají, rovněž zpochybňují svojí analogií vlastní legalitu haagského soudu.

Sám jsem však "práci" soudu podrobně sledoval a poskytl jsem mu ze své dřívější pozice pracovníka MZV jisté dokumenty a svědectví k dění v Jugoslávii. Vždy byly důsledně i přes urgence ignorovány. Jistě by mohla blíže podat informace dr. Ivana Janů, jejíž praxe u haagského soudu a politická tendence však byla pravděpodobně podstatným a jediným argumentem pro jmenování do místa soudce Ústavního soudu ČR.

Haagský tribunál bývá spojován s OSN. Z výše uvedeného, i když velmi stručného popisu, je nepochybné, že rozhodně tato soudní instituce nemá právní ukotvení v Chartě OSN. Ano, je to však pouze další argument pro oprávněnost termínu "mezinárodní doba temna" a naše stávající pochyby.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)

Jedná se o evropskou regionální organizaci, která má ale širší rozměr. Jejím členem jsou i USA a Kanada a dále bývalé asijské státy SSSR. Organizace je dnes účelově "upozadňována" hlavně v našem politickém a mediálním prostředí z prostého důvodu -- o Evropě by mělo v bezpečnostních otázkách rozhodovat NATO a ne OBSE. Na tuto organizaci je speciálně u nás pohlíženo jako na konkurenci. To je ale velice úzký pohled z našeho ideového "skanzenu", neboť postavení NATO se mění a snaha po celoevropském rozměru i názorovém sjednocení, je věcí již velmi minulých přání a v podstatě nereálná. Není nutno ani zdůvodňovat, stačí pohled na nejednotný přístup k posledním událostem, do kterých jsou některé státy NATO zapojeny.

OBSE nejenom že byla organizací, která měla podstatný podíl na změnách politického a společenského prostředí jako vyústění Helsinského procesu a následně při bezprecedenční dohodě o snížení zbraňových systémů a dohodě o "otevřeném nebi", ale má svoji perspektivu i při pokračování spolupráce členských zemí v oblasti odzbrojení i vojenské spolupráce. Má dokonce utvořen systém -- Středisko pro předcházení konfliktům. Jeho geografický rozsah a ukotvené zásady spolupráce jsou jistým příslibem pro pozitivní vývoj. V našem prostředí a to již téměř ojediněle se pod dojmem konkurence NATO, označuje OBSE za žvanírnu (bývalý mluvčí prez. Havla Žantovský) anebo programově dokonce Střediskem bezpečnostní politiky CESES FSV UK, (Potůček, Balabán), kteří odmítli moji účast na konferenci o budoucnosti OBSE po zjištění, že jako učitel Vysoké školy mezinárodních vztahů zastávám jiná, pozitivní východiska. Stejný přístup zaujali při nedávné konferenci na stejné téma o OBSE, kterou vedli způsobem, že i Ladislav Žák v Blistech (28.2.11) horoval po "omezenou dobu její existence.....a zda tu má vůbec taková organizace své místo... a už je dávno mrtvá nebo tak trochu mimo mísu". Nelze se mu ani divit, když pokračuje velká snaha za naší aktivní účasti omezit činnost OBSE pod ideovou režií FSV UK jen na dozor nad volbami v členských zemích, případně vysílání pozorovatelských misí.

OBSE jak jsem se zmínil, má za sebou velký kus práce, jak v politickém posunu, tak při konkrétních ozbrojovacích jednáních. Nebylo to jednoduché, byl jsem při tom, jako velvyslanec Československa, a smlouvy nakonec podepisoval.

OBSE má svůj velký význam, pokud opět nastoupí cesta spolupráce zemí Evropy v celém rozsahu společně s ostatními členskými státy (54). Nesmíme ani zapomínat na země s pozorovatelským statutem ( na příklad Japonsko). Jedná se opravdu o širokou mezinárodně organizační regionální platformu. Obsah a náplň je nyní dáván naléhavostí současného politického prostředí a výlučným zájmem po spolupráci jako jediným oprávněným způsobem řešení nejen sporů, ale společných problémů v regionu. Negativní tendence iniciované postkomunistickými zeměmi a nakonec i představiteli minulých pořádků se projevují, jak jsem uvedl v našem českém prostředí. Jejich postoj však neodpovídá objektivní situaci, a ani aktivní roli, kterou by měla právě Česká republika hrát. Stoupenci "gardového" útvaru pokud se ještě nyní tak dá nazývat NATO a tak znovu a nově dělit Evropu jsou právě, jak již bylo v jiné souvislosti uvedeno "mimo mísu". Existence OBSE je, jak bude zdůvodněno v závěrečné části jedním z předních organizačních mechanizmů celoevropského politického zájmu. Módní, hlavně u nás, a v některých proválečnicky zaměřených zemí vznikla nejasná a poněkud rozmazaná teorie o "euroatlantické civilizaci" a asi její nadřazenosti, snad jako hranici nového dělení. Tomu lze těžko rozumět a také to raději nikdo nevysvětluje. Náš oficiální dokument, současná nová Koncepce zahraniční politiky s tímto termínem však pracuje. Nu v době temna je všechno možné.

NATO -- Organizace severoatlantické smlouvy

NATO je organizace, která vznikla za zvláštního politicko - bezpečnostního prostředí (l949) jako organizace obranná a je třeba uznat, že kupodivu v době rozděleného, bipolárního světa v oblasti k řádnému vojenskému střetu nedošlo, mimo přestřelky vlastních členů (Řecko-Turecko). Z čistě vojenského hlediska je ale smlouva prázdná, bezobsažná a nezavazující nikoho k ničemu, mimo článku 1. který zní: "Smluvní strany se z a v a z u j í , jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou, nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů". Na druhé straně právě proto, že je tento "závazek" přesně definován, nelze vydedukovat vlastním jiné hodnocení z jakékoliv textace smlouvy ani další povinnosti.

Nezávazným je také příslovečný článek 5, který hovoří o možném případu napadení, kdy je možno pomoci smluvní straně " takovou akcí, jakou bude (smluvní strana-MP) považovat za nutnou", takže třeba i žádnou. Toto ustanovení je logické, neboť bezpečnostní politika a vojenská doktrína USA neumožňuje vzít na sebe závazek vzniklý na základě situace bez jejich vlastního zájmu a rozhodnutí.

Členské země NATO včetně USA, vstoupily do řady konfliktů až po rozpadu bipolárního světa, kdy mohla nastoupit otázka vzájemné spolupráce a ta dokonce našla konkrétní výraz ve smlouvě NATO -- Ruská federace. V podstatě se jednalo o podmínku předloženou právě Spojenými státy před úvahou o možném rozšíření NATO, kterému v zájmu nenarušení nové a rozsáhlé spolupráce USA-Rusko, Spojené státy bránily.

NATO je organizací, která plnila své původní poslání navíc bez použití jakýchkoliv vojenských prostředků, nyní v současném příznivém bezpečnostním prostředí, by se měla zaměřit na důsledné dodržování svého původního poslání, které je v úzké harmonizaci s cíli OSN a navíc ve spolupráci ostatních nečlenských zemí, se kterými již navázala úzké smluvní vazby. Bohužel tato předsevzetí nejsou plněna. Měl jsem možnost v poslední době provést širší sondu mezi českými účastníky vojenských misí a bohužel jsem zjistil, že nikdo z nich nikdy nebyl ani seznámen s textací Washingtonské smlouvy ( v rozsahu 14 článků na jedné straně A 4 ) ani smlouvy NATO -- Rusko. Nevím nakolik je to specifikum jenom naší armády a jejího vedení či se jedná o stav v jednotkách členských zemích obecně. Je třeba připomenout, že žurnalistika se často a obšírně zajímá o manipulaci ve věcech majetkových týkající se armády, což je dobře, ale účelově brání zveřejnit jakoukoliv manipulaci v oblasti podstaty a poslání organizace NATO, přestože je k tomu dostatek podkladů. Závažným příkladem byla klamavá informace podávaná pravidelně v nedělních relacích Václava Moravce, kdy z článku č. 5 Smlouvy se mohla opakovaně číst jen polovina věty a podstatná část se zamlčovala. To do určité míry charakterizuje český přístup založený na manipulaci s fakty, který pochopitelně ke zvýšení bezpečností nenapomáhá.

Negativní role české zahraničně politické scény

Směřování zahraničních priorit je určováno vždy vnitropolitickou scénou. Ta byla po rozpadu bipolárního světa složitá. Místo snahy po posilování mezinárodní spolupráce po rozpadu bipolárního světa docházelo velmi záhy (od doby Havlova prohlášení v americkém Senátu "Chcete-li pomoci nám, musíte pomoci předně Rusku"), naopak k pozdější neodůvodněné kritice všeho, co by spolupráci napomáhalo a to dokonce přímými útoky na USA (opět Havel označením USA za zrádce, pokud budou nadále bránit rozšiřování NATO) a osobními útoky medií na Clintona (agent KGB dokonce školený v Praze). Není pochyb, že to vše bylo volání po obnovení rozděleného světa, nyní však v prostoru jiné geografie.

Argumenty pro oprávněnost této charakteristiky jsou obecně známé. Postupně vedly například k zapojení se do války proti Jugoslávii, kde se naši žurnalisté přičinili vypuštěním informací o desetitisících mrtvých a statisících znásilněných Srby. Jak daleko jsme došli svědčí i zapojení se jakoby mírného a moudrého senátora Pitharta, který se postavil za vyjádření našeho ministra zahraničních věcí Josefa Zielence, že "jugoslávská válka má pro formování hodnotových postojů této společnosti větší význam než listopadové události před deseti lety, protože tenkrát toho v sázce nebylo tolik." Obávám se, že měl pravdu, dodával Pithart. (Právo 8.6.1999). Tento výmluvný představitel agresivního útoku má ve všem jasno: "Tuto armádu (jugoslávskou -- MP) je třeba ničit a zničit... vedla tři války, všechny na cizím území, zůstala po ní zničená města masové hroby, koncentráky, desetitisíce mrtvých. Je to armáda agresivní navenek, teroristická dovnitř (dnes do Kosova)... hromadně popravuje muže, hromadně znásilňuje ženy, zapaluje celé vesnice" (MF Dnes 14.5.1999).

To byla politická atmosféra u nás -- a navíc Česká republika odmítla (prezident Havel a šéf rozvědky Oldřich Černý, nyní ředitel Fóra 2000 (!) žádost albánského prezidenta I. Rugovy o zprostředkování stanovisek k usnadnění dohody a k předejití válečných operací. Nese tím odpovědnost za masakry v oblasti, kterým bylo možno v podstatě se souhlasem obou stran předejít. Je třeba si znova uvědomit, že v té době rozhodující pozici na kosovské straně měl charismatický a umírněný vůdce a srbská strana v podstatě byla pozitivní dohodě jednoznačně nakloněna.

Tyto kampaně měly překvapivě protiruský náboj, přestože změna politických poměrů u nás a nakonec i ve světě byla podmíněna a vytvořena zásluhou politického vývoje právě v Moskvě. Dovolili jsme si i protestovat proti podepsání smlouvy NATO -- Rusko a proti americko -- ruské spolupráci (Dobrovský, velvyslanec v Moskvě a ministr obrany). Argumentů o našem nezodpovědném přístupu je celá řada a je možno jejich výčet ukončit třeba i dokumenty amerického velvyslanectví v Praze (WikiLeaks), že v souvislosti s  gruzínským útokem na Jižní Osetii se snažilo české ministerstvo (uvedena ředitelka bezpečnostního odboru Veronika Kachyňová-Šmigolová) iniciovat protiruskou akci NATO s vědomím, že v OSN by nebyla tak úspěšná. A ministr Schwarzenberg požaduje "tím nejostřejším způsobem odsouzení Ruska". Je třeba uvést, že na rozdíl od těchto tendencí, které podporu nezískaly (mimo postkomunistických zemí), reálné a opačné stanovisko zaujmul prezident Klaus. Tento náš protiruský přístup je nevysvětlitelný, a v souladu s obdobnými kampaněmi vedenými ještě Jakešovským režimem proti Gorbačovovu Rusku. Bylo by možno ještě dodat, že ministerstvo pod současným vedením uznalo nezávislost Kosova, proti vůli české veřejnosti i parlamentního výboru. Písemně dokonce zdůvodnilo parlamentu, že Kosovo je od ukončení bojů "de jure" (!!) stejně samostatné. Tímto právním i faktickým primitivismem můžeme zakončit naši úvahu o stavu zahraniční služby a její roli při narušování dohody a spolupráci a předcházení konfliktům. Jisté srovnání je možno učinit jen s Izraelem a jeho nynější rolí na Středním Východě, ve snaze udržet napětí, která nakonec vede k jeho vlastní izolaci.

Za podmínek těchto citovaných negativních "akcí" bude velmi nesnadné hledat v našem politickém prostředí cestu z koncepční a názorové krize. I přes tento stav je nutno se odpovědně zamyslet a hledat cestu a novou alternativu.

Do předmětných úvah by bylo třeba zahrnout i okolnosti, které se týkají současného stavu Evropské unie -- a to nejenom z hlediska ekonomické spolupráce a politických tendencí. EU má oprávněnost zaujímat svá stanoviska ke zkoumané problematice a s jistými potížemi se o to také snaží. Její přístupy jsou však natolik nesourodé, že by to vyžadovalo samostatnou kapitolu, která by se týkala spíše vnitřního stavu EU než hodnocení jejich východisek ve vtahu k celkové bezpečnostní situaci. Není proto zahrnuto opomenutím, ale značnou nezralostí společných závěrů, pokud vůbec existují.

Závěr a východisko

Z poměrně podrobného rozboru, ač ne zcela vyčerpávajícího, je zřejmé, že situace není jednoduchá a "cesta za světlem" bude složitá. Téma III. Světové války se stává populární i u jinak spíše levicově zaměřených analytiků a publicistů, neboť různé úvahy pod heslem, "Válka je za neoliberálního kapitalizmu ekonomickou nutností" žijí v historických kořenech. Takže pravicové a levé vidění se nám zjednodušeně spojuje i když motivy a zájmy vycházejí z jiného programového základu. Přesto se domnívám, že tento přístup je velmi zjednodušený a bylo by třeba "oba směry" podrobit hlubší kritice.

Předně je si třeba uvědomit, že "boj" ve světě již není zaměřen mocensky, ale existenčně. Navíc je veden ve zcela změněných geopolitických podmínkách. Ty jsou dány jistým ideovým zájmem, v našem pseudoideovém prostředí snadno zaznamenatelným. Při odpovědné a objektivní úvaze je třeba se od tohoto pojetí odpoutat. Stejně tak od současného aktivního znásilňování hodnot, které si lidstvo snažilo ustanovit nyní již po staletí. Jedná se o mezinárodní právo, hodnotový pojem lidských práv a organizace a celé systémy, které byly vytvořeny v zájmu lidských, dnes již existenčních hodnot. Zaměřme se na východiska, která by měla určit směr našeho uvažování, pokud chceme překonat současný stav věci z hlediska mezinárodní odpovědnosti.

Mezinárodní právo

Je třeba stavět na již kodifikovaných hodnotách mezinárodního práva. Dle nich je válka (mimo obranou) nelegální a nelze na lživých argumentech volat po humanitárním bombardování, ani hledat zájem na zrušení státní svrchovanosti ve prospěch suverenity jednotlivce a jeho osobního "lidského" práva a opět se tak snažit vzít jeho právo do rukou mocných, kteří hledají cestu ze své bezvýchodné situace znovu pohledem do minulosti za pomoci vytváření nových, těžko definovatelných uskupení jako je nová "euroatlantická civilizace". Lze tomu rozumět jenom jako podřazení se jiné hodnotě -- moci a udělat tak novou modlu dokonce z našeho národního zájmu "zachování vlivu Evropy a celé euroatlantické civilizace a utváření mezinárodního řádu" (M. Mocek, pravidelný komentátor Práva, 2.9.2011). Opět se tak zvedá civilizační prapor kolonizace. Nebude snadné tyto nově se rodící zásady oddělit dokonce od české zahraničně politické koncepce. Není to však jenom možné, ale zcela nezbytné. Skutečný stav, jak uvedeno na mnoha příkladech výše, nemůže být určujícím, protože je vynucen jinými faktory, než těmi, které by se pojily s civilizační odpovědností. Předně je třeba si uvědomit podstatu práva a podstatu její obrany. Pokud je to suverenita jako základ hodnoty již po staletí ( od vestfálského míru 1648), nelze od ní odstoupit, aniž bychom vytvořili jiný univerzální systém. Ten může vzniknou jedině za podmínek důvěry a spolupráce v nových podmínkách. Myslím, že ty podmínky jsou dnes již dány, aniž by se staly srozumitelnými v našem českém politickém prostředí.

Mezinárodní organizace

Zůstaňme jen u OSN. Vznikala v době po druhé světové válce v období všeobecné poválečné spolupráce a stanovila tomu odpovídající zásady v Chartě, které tuto spolupráci podmiňují -- a to včetně práva veta vylučujícího tak konflikt mezi mocnými v budoucnosti. V mezidobí 60 let došlo k podstatným změnám, hlavně vlivem dekolonizace ale i rozpadu bipolárního světa, a tak jsme se navrátili paradoxně opět do období všeobecné spolupráce a potvrzení již stanovených zásad. Proto nejsou nutné velké změny. Je třeba je jen dodržovat a trvat na tomto přístupu ve znovuobnoveném prostředí důvěry, i když má jiný základ.

Stejně tak by bylo možné se odvolat na poslání jiných regionálních organizací a zdůrazňovat smysl jejich původního účelu. Prostudujme, popularizujme a hlavně dodržujme zásady OBSE nebo Šanghajské organizace spolupráce či BRIC. Mnohým se nehodí. Brání jim v tom jejich pojetí odcházejícího světa, navíc při snaze dnes hlavně "postkomunistických zemí", jejichž představitelé nedovedou vidět jiný svět než rozdělený "standardem moci či dokonce jiným civilizačním označením". Vše v zájmu hledání nového nepřítele. Nemyslím, že je nutno bohužel tyto stále existující teorie rozebírat. Je to o minulosti. Svět je jinde. Podívejme se na jeho místo.

Mezinárodní spolupráce jako výslednice nutných podmínek

Pro zjednodušení našeho chápáni skutečného stavu zhodnoťme postavení dosud tradičních stávajících velmocí -- USA a Ruské federace. Po seznámení se s koncepcemi obou států a jejich priorit dojdeme k překvapivému závěru, že jsou v podstatě totožné, co do věcnosti i do pořadí jejich důležitosti. Jenom tento důležitý fakt opomíjíme. Je třeba si připomenout některé z nich: Boj proti mezinárodnímu terorizmu. Neproliferace zbraní hromadného ničení. Jejich omezování až do likvidace. Boj proti organizovanému zločinu. Ekologické problémy a nutnost zlepšení životního prostředí. Řešení problémů surovinové základny pro výživu i spotřebu. Ochrana a vývoj v oblasti zdraví. Ekonomika rozvoje a rozdělování v podmínkách geografie (zde zvážit skutečnou revizi Charty a to v oblasti Hospodářské rady a nutnosti vybavit ji exekutivními pravomocemi). Pracovat na společném výzkumu v těchto oblastech a rozšířit již stávající spolupráci v oblasti vesmíru s vědomím již dlouhodobé spolupráce a minimalizace "tajných" prvků jako zdrojů konkurence a vlastní bezpečností. Zde je třeba zdůraznit, že skutečná bezpečnost je hájitelná ne střetem, ale  nutnou spoluprací. Jednotlivé země, nebo i částečné uskupení nemají efektivní sílu k řešení uvedených problémů. Současný svět je vzájemně závislý nejenom geograficky ale ve svých společných problémech, a hlavně způsobem a schopností jejich řešení.

Společný zájem je dán ne silou (mocenskou), není již takový subjekt, který má takové postavení, ale nutností obrany na univerzálním základě. Teorie o hrozbě války, dokonce Třetí světové, přestože je to věc každodenních úvah, je mě cizí, protože je nereálná. Přežívá překvapivě v našem prostředí, v naivních a neodpovědných vyhlášeních o "vyvoleném" státě řízeném snad i Bohem. Není to sice mnoho úsměvné, ale nemá to nadále svoji reálnou váhu.

Svět není bezbranný. Vytvořil si svá zákonná pravidla a to i za  podmínek boje o moc a dělbu světa. Nyní zde již není prostor, jsme posunuti a odsouzeni ke spolupráci v zájmu své vlastní další existence.

Český zájem a aktivní spoluúčast

Česká republika má již svoji dlouhou historii. Byla v průsečíku různých politických a geografických zájmů i nezanedbatelných vlastních vstupů do mezinárodního dění. Chci si vzpomenout a zdůraznit jen třeba "zlatá léta šedesátá". Byli jsme na jedné straně, ale byl tu dnes již opět nedoceňovaný prostor. Byl umožněn vlastním vývojem, pochopitelně vnitropolitickým, ale i účinným odrazem v mezinárodním postavení a kvalifikací a osobní zainteresovaností jednotlivých pracovníků zahraniční služby.

Specifické vnitropolitické poměry let šedesátých se projevily změněným postavením, které dalo základ k aktivizaci a působení na chod světa té doby ve směru dohody a překlenutí hlavních problémových otázek. Vzpomeňme na naši funkci mediátorskou, vedoucí k ukončení vietnamského konfliktu, krizi v souvislosti s Šestidenní válkou na Středním východě a nakonec ovlivnění atmosféry směrem ke koexistenční vzájemné politice dvou hlavních velmocí, vyjádřené Smlouvou o nešíření a zničení atomové výzbroje, překvapivě v roce 1968. Bylo to v období za naší velmi aktivní účasti, které vedlo k nasměrování a k trvalému pozitivnímu vývoji vedoucímu svými důsledky k další spolupráci velmocí, až k rozpadu bipolárního světa. Bylo to dále období dokladující i velkou roli "malého" státu, pokud se zaměřuje na pozitivní vyhodnocení mezinárodní situace a sám má svoji samostatnou vizi.

Bohužel v naší současné přežívající atmosféře neodpovědné servility (nesnadno definovatelné vůči komu), klesli jsme zvláště v zahraniční a zpravodajské službě do bezvýznamnosti. Právě proto je sice nesnadné v našich poměrech hledat operativní cestu, ale vnitřní tlak nutí k úvahám o východiscích v širších než našich vlastních souvislostech. Svět již neodpovídá přežívajícímu pseudoideologickému skansenu, který se snažíme zakrýt hledáním a v podstatě vyprázdněné (Klaus) bezduché zahraniční koncepce.

Nikdy jsem nebyl stoupencem Plechanovovy teorie o funkci osobnosti v dějinách, přesto na našem příkladu je zřejmé, jak nebezpečné pro chod věcí v takto podstatné a přerodové době jsou lidské "nuly" v pozicích. Proto nemůžeme být operativním svorníkem k řešení, jako tomu bývalo za doby zlatých let šedesátých a účasti lidí v zahraniční službě jako byl Hájek, Pithart senior, Klička, Petrželka a řada jiných nabízejících nejen erudici, ale i odvahu. Jiří Hájek, který byl ideový, ale i hlavní operativní představitel disentu a politických přeměn, musel být zatracen až do zapomenutí. V tomto období motorem byla odpovědnost a úvaha po hledání cesty. Výsledky jsou dosud nedoceněny. Dnes se připojuje globální nutnost a zájem o přežití a samotnou existenci. Směřujme své úvahy tímto směrem. Je to naše reálné východisko z mezinárodní doby temna. I v současné době je mnoho konkrétních možných postupů založených na spolupráci a vzájemné důvěře.

Obsah vydání       21. 10. 2011
23. 10. 2011 Základem nového libyjského režimu bude islámské právo šaría
22. 10. 2011 ČR zásobovala armádu režimu plukovníka Kaddáfího
23. 10. 2011 Karzai: Ve válce Pákistánu s USA bude Afghánistán "bojovat na straně našich pákistánských bratrů"
22. 10. 2011 I tyrani mají právo na soukromí v okamžiku smrti
22. 10. 2011 ODS jde "do kopru" Petr  Wagner
23. 10. 2011 Michael  Marčák
23. 10. 2011 60 poslanců žádá o referendum požadující vystoupení Británie z EU
23. 10. 2011 V Británii zemře za zimu 200 důchodců denně, kolik v ČR?
23. 10. 2011 Britské listy by měly pomýšlet na změnu svého vedení
2. 4. 2012 Hodně klesající tendence
22. 10. 2011 EU chce na svou záchranu využít peněz z Asie a z Perského zálivu
23. 10. 2011 ProAlt: Demonstrace občanských iniciativ a odborů "byla úspěšná"
22. 10. 2011 Evropské banky nesouhlasí s oznámeným snížením řeckého dluhu
21. 10. 2011 Kaddáfího pohřeb odložen kvůli vyšetřování okolností jeho smrti
22. 10. 2011 Demonstrace ProAltu je zřejmě větší než oficiálními médii deklarovaných 300 osob
22. 10. 2011 Sobotní demonstrace: Zbavme se této vlády
22. 10. 2011 NATO ukončí operace v Libyi 31. října
22. 10. 2011 Michael  Marčák
21. 10. 2011 Západní státy jsou nyní zralé na revoluci
21. 10. 2011 Potenciál pro revoluci v marxistickém smyslu na úpadkovém Západě neexistuje Karel  Dolejší
22. 10. 2011 Češi živoří, čtvrtina žije od výplaty k výplatě
22. 10. 2011 V Tunisku vyhraje volby umírněná islamistická strana
21. 10. 2011 Podvody ve vrcholovém sportu Boris  Cvek
22. 10. 2011 Jak by vypadalo tažení poraženým Izraelem Alex  Koenigsmark
21. 10. 2011 Plán evropské finanční stabilizace se zasekl na sporu mezi Berlínem a Paříží
21. 10. 2011 Amnesty International vyzývá k vyšetření okolností Kaddáfího smrti
17. 4. 2012 Zprávy, které nemají názor
21. 10. 2011 Libyjský prozatímní premiér: "Kaddáfí zemřel v důsledku přestřelky"
21. 10. 2011 První dojmy z hořkého konce Muammara Kaddáfího Daniel  Veselý
21. 10. 2011 Mezinárodní doba temna a cesta za světlem Miroslav  Polreich
21. 10. 2011 Michael  Marčák
21. 10. 2011 Ministr Drábek to nevzdává a kope další hroby Jiří  Baťa
21. 10. 2011 Veřejně prospěšné práce nejsou nucené práce
21. 10. 2011 O domácích porodech bez předsudků Jana  Bradley
21. 10. 2011 Domácí porody Petr  Wagner
20. 10. 2011 Poslední rozloučení s Milošem Štěrbou
21. 10. 2011 Pouze komunální politici?
21. 10. 2011 Naleštěná bída pardubického developera
21. 10. 2011 Český tisk a jeho jednostranná posedlost palestinskými vrahy Daniel  Veselý
21. 10. 2011 Strom roku 2011 je opět z Olomouckého kraje. Nominovali jej školáci
20. 10. 2011 Paní Věra Říhová se zase vycajchnovala Jiří  Jírovec
20. 10. 2011 Prosba o pomoc
20. 10. 2011 Kaddáfí zabit a zohaven, konec konfliktu v Libyi zřejmě v nedohlednu
20. 10. 2011 Jsou ti komunální politici vůbec lidé? Boris  Cvek
20. 10. 2011 Přivodí mezinárodní okupační hnutí skutečnou změnu?
20. 10. 2011 V Řecku se střetla policie se statisícem demonstrantů
20. 10. 2011 Hladina moří bude stoupat po příštích 500 let
20. 10. 2011 Rozhovory o záchraně eurozóny se zasekly
20. 10. 2011 Naomi Wolfová odsoudila "stalinské" omezování práva na protest
20. 10. 2011 Koutek reklamní tuposti 43 - Umělý živý, nebo přirozeně nemrtvý plot? Aneb reklamní voodoo Karel  Dolejší
19. 10. 2011 Nejsem zvíře, abych žila v parku nebo v lese Věra  Říhová
19. 10. 2011 Pět kilo uheráku Boris  Cvek
19. 10. 2011 Odumřelý evropský idealismus zase jednou připomíná Mnichov
19. 10. 2011 Selhání evropských bank způsobí krach na Wall Street
19. 10. 2011 Klaus reagoval neobvykle Boris  Cvek
19. 10. 2011 Veřejnoprávní ČT referuje o izraelsko-palestinském konfliktu hůře než totalitní československá televize Daniel  Veselý
19. 10. 2011 Poslední motor globální ekonomiky, Čína, ztrácí obrátky
19. 10. 2011 Vytunelovaná revoluce Miloslav  Štěrba
19. 10. 2011 Manifest Spojenectví práce a solidarity
4. 10. 2011 Hospodaření OSBL za září 2011

BRICS RSS 2.0      Historie >
21. 10. 2011 Mezinárodní doba temna a cesta za světlem Miroslav  Polreich
10. 9. 2011 Quo vadis, Homo Sapiens Miloš  Pick
25. 8. 2011 Quo vadis, homo sapiens Miloš  Pick
28. 7. 2011 Co překáží nástupu "prácenosné" fáze páté Kondratěvovy vlny Miroslav  Tejkl
19. 6. 2011 Evropa potřebuje nové finanční uspořádání   
10. 6. 2011 V měnícím se světě změnit společnost Miloš  Pick
14. 3. 2011 Wallerstein, aneb návrat k utopii? Karel  Dolejší
14. 1. 2011 Co v Planetě Zemi 2011 nezaznělo Ilona  Švihlíková
4. 1. 2011 Kritický pohled na brazilskou velkou strategii   
3. 1. 2011 Immanuel Wallerstein: Konec recese? Kdo komu co namlouvá? Immanuel  Wallerstein
20. 12. 2010 Hrozí další kolo globální ekonomické krize? Miloš  Pick
23. 11. 2010 Česká současnost a perspektivy Milan  Sova
12. 10. 2010 Resilience – Resilienz – Pružnost Jan  Campbell
21. 7. 2010 Když může Brazílie, může každý - aneb Kdopak by se Goliášů bál Josef  Mikovec
19. 7. 2010 USA už nehraje v Latinské Americe hlavní roli Fabiano  Golgo

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce