Nebo učitelky, jak je obvyklejší. Docela by mě zajímalo, zda se předem informuje u pana ředitele (paní ředitelky), zda na škole učí bývalí členové KSČ? Proč? Protože v posledním větším textu na výše zmíněné téma v MfDNES ze dne 25.února 2011 označil komunismus za nákazu, lepru, která „jako první napadne intelektuály“. A mezi ně se kantoři obvykle sami zařazují. Nákaza – komunismus – zachvátí, podle J.S., všechny orgány, včetně mozku, a od nich nakazí ostatní. Bože, jak musí to české školství vypadat, jestliže bývalí a i současní komunisté stále působí na děti a mládež, a v integrální čistotě svých osobností vychovávají mladou generaci k obrazu svému!

Naštěstí pro J.S. byla řada učitelů nikoli komunisty, ale u komunistů. Tento „nepatrný“ rozdíl v ideové průpravě jim nyní umožňuje klidně vstupovat po ránu do školních prostor, aniž by se museli červenat. Lepra z nich sestoupila, zvláště opustila mozky, jakoby pod zázračným vlivem svěcené vody.

Jiří Stránský si však musí dávat pozor, jestliže v této „zdivočelé“ zemi chce vnášet do hlav nezletilců své pochybnosti o nakažených korifejích české literární klasiky, která zůstává i nadále součástí aktuálních osnov státních maturit. Dokázal by vysvětlit nezasvěceným a jen v omezeném čase, proč se nechali dobrovolně nakazit levicovou leprou kumštýři jakými byli Vladislav Vančura, S.K.Neumann, Jiří Wolker, František Halas, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan či Vítězslav Nezval? A to už vůbec nemusí jít do detailů, kdyby musel školákům objasnit, jak je možné, že Eduard Goldstücker, který „vrátil do české literatury Franze Kafku“, vstoupil do KSČ v roce 1936, za války dokončil studia v Oxfordu, byl zatčen v r.1951 a čtyři roky vězněn, se „svého komunismu nikdy nezbavil“, jak nechápavě píše J.Stránský.

A přitom není nic nepochopitelného, jestliže vnímáme historii v její komplexnosti, jestliže náboženství jakéhokoli druhu ( a komunismus je jen variantou k filosofiím, jimiž se člověk ve své nedokonalosti obklopuje, aby alespoň na omezenou dobu svého života našel smysl své existence ) vnímáme se vší rozporuplností, zvláště když je součástí historického vývoje a tudíž bezprostředně spjatý s lidským chováním.

Komunismus jako náboženství je určitě zcela přirozený pro člověka moderní doby, neboť nepotřebuje mezi používané rekvizity přidávat zázraky, ba přímo nesmyslnosti, slibovat nemožné pro nanebevzaté, a navíc se opírá nikoli i bajky a pohádky, ale o Marxovu politickou ekonomii. A jestliže zde po staletí bylo zacházeno s lidmi jako s otroky, s dobytkem hnaným na jatka světových válek, co jiného by měly opravové osobnosti své doby vnímat jako osvobození člověka od tyranií všeho druhu než náboženství komunismu? Že se v řadách nových „církevních“ funkcionářů ocitly bestie stejného druhu, jakými v průběhu dvou tisíc let oplývalo i křesťanství, na tom přece pane Stránský není nic takového, abychom museli používat výrazu „lepra“. Jestliže naši věřící spoluobčané, a jsou rovněž mezi nimi rozdíly v poslušnosti vůči „božím“ zákonům, neproklejí křesťanství kvůli nějakým historickým „přehmatům“ své vrchnosti, nechejme našim občanům právo žít s komunismem, jako ideální cestou k „světlé budoucnosti“.