Francie

Sarkozyho štrikování

28. 2. 2011 / Josef Brož

Nepředvídané. Ačkoliv prezident Nicolas Sarkozy před třemi měsíci tvrdil, že k další vládní obměně nedojde, pouze v případě "nepředvídaného"... Nepředvídané se stalo skutkem. Obměna je to minimální, ale závažná: odchází ministryně Michèle-Alliot Marie. Zajímavější jsou ale možná ti, co přicházejí...

Co se ale vlastně stalo? Pravice hledí se zatajeným dechem, levice mluví o "totální katastrofě". Během těch sedmi minut, co francouzský prezident vyhlašoval "obměnu" svého kabinetu, byla za jeho slovy cítit nervozita. Proč ale tak rychlé přeplétání vládního svetru? Budí to dojem trochu popleteného štrikování. I když...

Projev, v němž Sarkozy oznámil demisi své ministryně, nechtěl mít nízký profil.

Celý text ve francouzštině ZDE

Hlavním tématem měla být především situace v arabských zemích. "Tato změna je historická," pravil Sarkozy. "Neměli bychom se jí bát," dodal.

MAM jako obětní beránek

Madame Michèle-Alliot Marie (řečená MAM) si vskutku Quai d'Orsay, kde po odchodu Bernarda Kouchnera převzala žezlo ministryně zahraničních věcí, moc neužila. Vypadá navíc, že si za to může sama.

Uprostřed tuniské krize, kde byla zrovna na návštěvě, nejen že nabídla prezidentovi Zín Abidímu Ben Alímu prostředky na potlačení demonstrací, ale objednávala si letadla od podnikatele, který možná nebyl blízký prezidentovi, určitě ale jejím rodičům, co s ním v zemi podnikají.

Její odchod ale není pouze zprávou o zpackané zahraniční politice Francie posledních dní a týdnů -- zejména vůči zemím severní Afriky ( - a zvláště Tuniska), ale také o velkém nástupu ministra Alaina Juppého. Tomu předcházela téměř vzpoura diplomatů (známá jako Marly -- podle kavárny, kde se sešli). Ta ovšem nekritizovala ministryni, ale prezident -- neboť je to právě prezident, kdo je ve francouzské V. Republice zodpovědný za zahraniční politiku.

V tomto ohledu je odchod ministryně vynucením velmi obranářským (není-li přímo Sarkozyho obětním beránkem), a z jejího závěrečného dopisu, v němž opakuje, že se nemá pocit žádného pochybení, je cítit hořkost.

Přichází Juppé, nejlepší z nás...

Politik Alain Marie Juppé, bývalý blízký spolupracovník předchozího prezidenta a starosty Jacquese Chiraca - o němž se Chirac vyjádřil, když ho jmenoval v roce 1993 premiérem, že je "nejlepší z nás" - se vrací na místo činu. Ačkoliv sloužil tři měsíce jako ministr obrany, nespokojenost diplomatů sehrála svou roli. Za Juppého dosáhla Francie reálných výsledků -- o tom není sporu ani na levici.

Nedávno dokonce vydal knihu rozhovorů s bývalým socialistickým premiérem Michelem Rocardem.

Ministr Juppé tedy opět našel své křeslo, a možnost z velké blízkosti zvýšit i svůj kredit. Ozývají se totiž stále více i úvahy, že by to mohl být právě Juppé, který by mohl být kandidátem na prezidenta. Mnozí poslanci Svazu pro lidové hnutí (UMP) o tom mluví. Je to svého druhu velký návrat, neboť ještě před 7 lety to vypadalo jako politická smrt.

Juppé byl totiž odsouzen původně dokonce k 10 letům nevolitelnosti, které později snížil na 14 měsíců.

Nedošlo ale pouze k tomuto. Na ministerstvo obrany přichází Gérard Longuet, předseda UMP v senátu, který byl kdysi také zapleten do kontroverzního financování své strany (kdysi republikánská strana); a je mimo jiném autorem prvního programu populistické Národní fronty z roku 1972. Longuetovo nástupnictví je možné vidět jako vyrovnání křídel uvnitř tábora pravicových sil, po odchodu centristů (Jean-Louis Borlooa a Hervé Morina) v prosinci loňského roku.

Kampaň, kampaň!

Podstatný je ale odchod Bruce Horteufeuxa -- proslulého výroky proti imigrantům, zakladatelem nepopulárního ministerstva národní identity - , jenž opouští ministerstvo vnitra, aby stál opět nejblíže u prezidenta Sarkozy. Byl totiž v té poslední prezidentské kampani jejím šéfem.

Dá se tedy očekávat, že Sarkozy chce na jedné straně uchlácholit veřejné mínění (odchod Michel-Alliot Marie), zalichotit spojencům (Juppé, Longuet), ale především se připravit na příští rok, kdy ho čeká úkol největší: obhájit prezidentský mandát.

Jeho tón se snaží být v poslední době na jednu stranu smířlivý, zároveň ale také rozhodný. "Je to moje povinnost, abych přijal rozhodnutí, které se prosazují, když to vyžadují okolnost," řekl. Nezapomněl ani na svůj projekt znovuobnovení středomořské unie, ani na tak oblíbený francouzský termín tzv. všeobecného zájmu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 28.2. 2011