28. 2. 2011
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
28. 2. 2011

Arnošt Lustig: Vydržet to mohli jen vyšinutý

Vzpomínkový rozhovor se spisovatelem holocaustu (2002 a 2010)

Fotograf Miroslav Hucek, který s Arnoštem Lustigem v 60. letech zakládal časopis Mladý svět, mi pro své paměti, jejichž jsem byl redaktorem-zapisovatelem a které později vyšly pod názvem „Takoví jsme byli?“ o AL řekl: „Jan Kloboučník, spisovatel a zástupce šéfredaktora Mladého světa vracel redaktorům rukopisy kvůli jedné pravopisné chybě. Když křičel na Arnošta Lustiga: 'Arnošte, ty, český spisovatel, nevíš, že ve slově zmije se píše měkké i?' třásla se celá redakce, ale Arnošt odpovídal: 'A kde jsem se to měl naučit, v koncentráku?'“

A A. J. Liehm mi o něm vyprávěl: „V době, kdy jsem přišel do Ameriky, tam už Arnošt byl pěknou chvilku. Jeli jsme spolu na dovolenou a Arnošt jednou pocítil potřebu koupit si cigarety. Jenomže místo aby si je šel koupit sám, poprosil o to mě.

'Ty se stydíš?' ptal jsem se ho?

'Ne, ale já bych jim to asi nedokázal říct tak, aby tomu rozuměli.'

Nedokázal si anglicky říct ani o cigára, a přitom byl řádným profesorem tvůrčího psaní na American University ve Washingtonu…

Byl jsem tehdy čerstvě pryč z vysoké školy a rozhovor, který jsem zamýšlel udělat, měl být pro krajové noviny, v nichž jsme se tehdy s kamarády učili, jak psát. Přesto jsem si dodal odvahy a v hale hotelu Thermal legendu oslovil:

Pane Lustigu, jsem mladý židovský novinář z neznámých českých novin. Můžu se vás na něco zeptat?

Poď sem, sedni si a DEJ SI NA MĚ KAFE. Jak se jmenuješ?

(Objednávám si minerálku a odpovídám) Tomáš Koloc.

Tomáši, já teď udělal dvě rozhovorový knížky, jednu o sobě a jednu o Hrabalovi, takže mi nakladatelství pod vysokou pokutou zakázaly dělat rozhovory. Ale já na ně s..u, protožes přišel a řeks to, co jsi řek. Já jsem totiž byl taky kdysi mladej novinář z neznámejch novin a přišel jsem za Zdeňkem Nejedlým, jestli by mi dovolil udělat s ním rozhovor a on mě vyhodil se slovy: „Co si to dovoluješ?“ Tehdy jsem si přísahal, že nikdy nevyhodím mladýho začínajícího novináře, kterej ke mně příde s tou samou zkroušenou větou a s tím samým zkroušeným obličejem, co jsem měl tenkrát já. To bych si připadal jako blbec!

Pane Lustigu, jak jste tenkrát ten koncentrák přežil?

Víš, chlapče, každej, kdo to přežil, přežil proto, že místo něj zastřelili někoho jinýho. Nikdo si to přežití nezavinil sám. Nemůžu ti lhát. Jestli se mě ptáš, jestli věřím na osud, tak jo, ale věřím, že ho neznáme. Ale vím, že nikdo, kdo v koncentráku přežil, nebyl normální. My všichni, co jsme se vrátili, jsme byli nenormální, i já, ale nedávám to na sobě znát. Vydržet to mohli jen vyšinutý.

Já měl kamaráda Porgese. Porges byl nejhezčí kluk v Praze, chodili jsme spolu za holkama, on krasavec a já vošklivec. Byly poslední dny války a my jsme se zbláznili a utekli jsme z transportu smrti. Po Porgesovi nějakej esesák vystřelil dávku ze samopalu a jeho to zasáhlo do zad. Bylo to v Německu a k ránu přišli německý, NĚMECKÝ vesničani, ošetřili ho a ukrejvali ho až do konce. Krasavec Porges potom ležel doma na posteli s prostřelenou páteří a umřel rok po válce. A já, vošklivec, přežil doteďka.

Cítíte od té doby příjemnou úlevu, nebo vám ještě někdy bylo tak špatně jako tenkrát?

Víš, tenkrát, když jsem zdrhal, tak jsem měl pocit, že se mi to povedlo, ale dneska vím, že jsem jim vlastně neutek. Nebo jenom napůl. Když jsem mezi lidma, cítím příjemnou úlevu. Ale když jsem sám, jsou se mnou pořád ty, co tam zůstali.

V noci se mi o nich zdá.

Jedna moje část tam zůstala s nima.

Víte, co je zvláštní? Já jsem ročník 1977, ale od dětství se bojím, že půjdu do koncentráku. Možná je to proto, že jsem v koncentráčnických historkách vyrůstal. Můj strejda přežil AL Wulkow (Pozn. aut. pracovní tábor s „lehčím režimem“ poblíž Berlína), a taky jsem znal pana Rotha, posledního Žida v Golčově Jeníkově, který dělal v Terezíně správce umývárny…

Ty kluci z Wulkova měli štěstí, to nebyl vyhlazovací tábor, měli to tam o stupínek lepší. A pana Rotha budu asi taky znát, když říkáš, že dělal správce sprch.

Ale z Golčova Jeníkova jsem znal jen jednu tenkrát úplně neznámou holku.

Byla to Dita Saxová…

A kdo byla Kateřina Horowitzová?

Kateřina Horowitzová je kombinace dvou holek. Chtěl jsem námět o statečný holce a existovala holka, tanečnice, která udělala před nějakou velkou německou důstojnickou sviní striptýz tak, že si strhla podprsenku, vytrhla tomu hajzlovi bouchačku a zastřelila ho. Ta druhá půlka tý postavy byla konfidentka, která za to, že bude dělat v nóbl německým bordelu dostala nabídku, že až ji povezou s transportem, tak z něho odpojej poslední vagón, a ten pak pošlou do Švýcar. Když zjistila, že je to lež, rozzuřila se tak, že zabila několik esesáků. Myslím ale, že ten konec byla jedna z legend, která se tehdy mezi lidma vytvářely pro povzbuzení.

Vy jste měl jednoho kamaráda, který dokázal taky moc nádherně povzbuzovat. Všechny historky, ať veselé či smutné co se mu staly, dokázal přetavit v legraci, v srdcervoucí legraci, která pro něj, myslím, byla životodárná a vydržel s ní tak dlouho fungovat. A o vás v knize „Proluky“ napsal:

„Dozvěděl jsem se, kterak Arnošt Lustig, když jeho děti dělají takový randál, že nemůže psát, tak Arnošt jede s košíkem do města, nakoupí vrchovatý košík pomerančů a banánů, čokolád a pamlsků, svolá svoje děti a ukazuje na košík a říká … Tak hele, váš tatínek potřebuje psát a vy děláte randál, když budete potichu, tak dostanete tenhle košík mlsů… A proč dostanete ten košík? Protože když tatínek píše, tak vydělává peníze, ale když budete řvát jako bestie, tak tatínek nebude moct psát a vy dostanete co? Hovno.“

Co vy na to?

Bohouš Hrabal byl dobrej kámoš, ale vymejšlel si. Když za mnou přijel do Ameriky, vzpomněl si, že Niagárský vodopády se pokoušeli proplavat dva Češi a oba se zabili. A tak jsme se rozhodli, že my budeme jediný dva Češi, co je pochčijou. Šli jsme na to ze zadní strany a řeknu ti, že ač se Bohouš chlubil, že je pochcal, jenom na ně učůrnul.

Pane Lustigu, slyšel jsem (a od BH to nebylo), že když jste po roce 1968 emigroval do Izraele, tak se vám tam nelíbilo. Je to pravda?

Tak tuhle odpověď asi nebudeš moct publikovat, protože kdyby si to přečetla moje manželka, tak mě zabije, protože ona Izrael miluje, ale JE TO PRAVDA.

Já jsem totiž jel do Izraele s tím, že budu pořád spisovatel, jenom si, než si zas budu moct psaním vydělávat, přiberu nějakej vedlejšák pro uživení. Nějakej dobrák mi poradil, že ideální je bejt tirákem na trase z Jeruzaléma do Eilatu a to se mi strašně zalíbilo, protože Eilat je vůbec nejkrásnější letovisko u Rudýho moře. Jenom jsem to pozměnil na to, že jsem chtěl bejt závozníkem, protože závozník se nepředře a při dobrý vůli může psát i při jízdě.Tak jsem do tý firmy šel a ptal jsem se jich, jestli to místo mají volný a jestli by mi ho dali.

A oni mi řekli:„Vy ste se zbláznil! Tady se na místo šoféra do Eilatu čeká deset let!“

„A závozníka byste nepotřebovali?“ ptám se já.

„Na to se čeká dvacet let!!“

Tak jsem si řek, že takový kšefty bych u Husáka moh mít taky, a radši jsem jel do Ameriky učit studenty psát.

(Pozn. aut. Paní Lustigová svého manžela v cestě na druhý břeh předešla o dva roky, proto odpověď publikuji.)

Účet

„Tady máš mojí pražskou adresu a někdy přijď,“ říká Arnošt Lustig, který byl právě vyvolán k telefonu a mizí elegantním krokem nedbalého světáka v davu. Vzápětí přichází servírka, která si žádá 216 Kč útraty. Když jí vysvětluji, že to byl pan Lustig, co jí zůstal dlužen, a ten že jí určitě časem zaplatí, prohlásí servírka, že „vo žádným Lustigovi, kterej by jí platil“ ještě neslyšela – ona že tržbu odevzdává už odpoledne. Zkontroluji klasikův účet, uhradím jej, dopiju poslední z dlouhé řady sklenic červeného vína a s vděčností se podívám na vizitku, která leží přede mnou…

Epilog

Z řady svých dalších potkání-setkání s Arnoštem Lustigem mi nejvíc utkvělo v paměti to poslední. Odehrálo se před rokem na křtu doplněného vydání knihy Igora Chauna „Večeře u mahárádži“, kterou křtil AL, o jehož typickém pracovním dnu ICh krátce předtím natočil dvacetiminutový kafkovsko-lustigovský dokument. (Je ZDE). Arnošt Lustig tehdy humorně vyprávěl o své zkušenosti s Chaunovou tvorbou, kterou neznal a o níž mu všichni říkali, že se nedá nijak popsat, natož přirovnat k dílu jakéhokoli předchozího autora. „Musel jsem jeho knížku přečíst několikrát, než jsem pochopil, že mají pravdu. Jediný autor, s nímž by se možná podobnost našla je Edgar Alan Poe, ale není jasné, jestli se Poe inspiroval Chaunem, nebo Chaun Poem.“

Když AL ze křtu odcházel, procházel davem sedících diváků, kteří zůstali na doprovodný program a občas někomu z nich potřásl rukou.

Mně jenom položil na rameno ruku a řekl suše: „Ahoj!“

Je mi teď trochu smutno, ale zároveň mám radost, že se AL konečně setkal s těmi, které v mládí opustil, že už jsou zase všichni pohromadě, a koncentrák už je jen sen, který se nezdá nikomu z nich …

                 
Obsah vydání       28. 2. 2011
28. 2. 2011 Proč učit o holocaustu Arnošt  Lustig
28. 2. 2011 Arnošt Lustig: Vydržet to mohli jen vyšinutý Tomáš  Koloc
27. 2. 2011 Zemřel Arnošt Lustig Jan  Čulík
27. 2. 2011 Michael  Marčák
28. 2. 2011 Pohled na Libyi skrze německá media: stav nouze nebo manipulace? Petr  Schnur
28. 2. 2011 Relativně velké davy v městě nedaleko Tripolisu Jan  Čulík
28. 2. 2011 PONDĚLÍ
Den zúčtování
28. 2. 2011 Arabské revoluce - vzpoury frustrovaných
27. 2. 2011 Arabské revoluce jsou sociální
26. 2. 2011 Živé vysílání televize Al Džazíra
28. 2. 2011 OIL NEWS Ilona  Švihlíková
26. 2. 2011 SOBOTA-NEDĚLE
Tuniský premiér odstoupil
28. 2. 2011 Otazníky nejen kolem OBSE Ladislav  Žák
28. 2. 2011 ■ ■ ■ Filip  Špecián
27. 2. 2011 Proč má smysl, aby česká vláda podporovala studium češtiny a českých záležitostí v zahraničí Jan  Čulík
26. 2. 2011 Profesoři Glasgow University protestují Jan  Čulík
25. 2. 2011 Semínka, senioři a legalizace Jiří  Nussberger
28. 2. 2011 Omyly Erazima Koháka Stanislav  Křeček
28. 2. 2011 Myslím, že bychom měli sedět doma Alex  Koenigsmark
28. 2. 2011 Prohrát jak lékaři u Hegera - lékaři to prohráli i nelékařům Ivan  David
28. 2. 2011 Spekulace o čem by mohla kauza ProMoPro opravdu být a o Kalouskovi v roli vesmírného Vetřelce Petr  "Vlk"
28. 2. 2011 Česká televize neuspokojivě o Lybii a o nákupu zdravotnických přístrojů Petr  Wagner
28. 2. 2011 Sarkozyho štrikování Josef  Brož
28. 2. 2011 Rozdal stotisícové odměny a nestydí se za to
28. 2. 2011 Brýle zcela zdarma, jen za 3990 Kč
28. 2. 2011 Komunismus je přijatelné náboženství moderní doby Miloslav  Štěrba
28. 2. 2011 Zrychlený popis situace Milan  Kozelka
28. 2. 2011 Chtít americký háro je docela důvodné
26. 2. 2011 Boj o Bojiště
25. 2. 2011 Vládní mateníky kolem údajné důchodové reformy I. Stanislav A. Hošek
24. 2. 2011 Kapitalismus na rozcestí? Jaroslav  Ungerman
19. 2. 2011 Hospodaření OSBL za leden 2011

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
28. 2. 2011 Arnošt Lustig: Vydržet to mohli jen vyšinutý Tomáš  Koloc
27. 2. 2011 Zemřel Arnošt Lustig Jan  Čulík
31. 12. 2010 Náhlý host Milan  Kozelka
29. 9. 2010 Občan Havel: Odcházení Lukáš  Zelenka
19. 5. 2010 Jan Čulík o české literatuře v dvacátém století - v kostce   
8. 5. 2010 Máchův Máj v překladu pro facebookovou generaci   
6. 4. 2010 Spisovatel Jaroslav Durych: Na komunismu mi imponuje vraždění   
8. 3. 2010 Czech Contact Lenses Miroslav  Holub
5. 3. 2010 Věc Falešná paměť literatury: Dobrý text je vlastně urážlivý Jan  Matonoha
25. 1. 2010 Čím dnes žije Česká republika Jan  Čulík
25. 1. 2010 What is the Czech Republic about? Jan  Čulík
21. 1. 2010 Ministerské zastrašování Petr  Štengl
11. 1. 2010 Karel Čapek: Člověk pro dnešní svět? Jan  Čulík
23. 12. 2009 Nová rada Smil  Flaška z Pardubic
14. 12. 2009 Slam poetry a Ondřej Macl Boris  Cvek

21. srpen 1968 RSS 2.0      Historie >
28. 2. 2011 Arnošt Lustig: Vydržet to mohli jen vyšinutý Tomáš  Koloc
27. 8. 2010 Jaroslav Dietl jako Jára Cimrman Tomáš  Koloc
20. 8. 2010 Co způsobilo, že lidé Husákovu normalizaci přijali Jan  Čulík
14. 10. 2009 21. srpen ve Vyprávěj = Anglické jahody Tomáš  Koloc
23. 9. 2009 Co dodat k Vyprávěj? Tomáš  Koloc
24. 8. 2009 Moc za jakoukoliv cenu jako bezcharakterní a všeho schopný hybatel dějinných procesů Štěpán  Kotrba
24. 8. 2009 Praha orientální Martin J. Kadrman
21. 8. 2009 Výstava o Pražském jaru 1968 a o srpnové invazi na Michigan University   
21. 8. 2009 Rusáci – politická frustrace, ponížení a ztráta nadějí, nebo nevyhnutelnost v bipolárním světě? Štěpán  Kotrba
21. 8. 2009 Sovětský svaz: Ubohá supervelmoc, jejíž bezpečnostní problémy "muselo" vyřešit zotročení Československa Jan  Čulík
21. 8. 2009 Pro malý národ je sebevražda uctívat geopolitiku Karel  Dolejší
17. 10. 2008 Okupace tehdy. A co dnes? Jaroslav  Zatočil
17. 10. 2008 Miloš Pick: Pražské jaro versus devadesátá léta Miloš  Pick
16. 10. 2008 Smlouva mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky, podepsaná v Praze dne 16. října 1968   
22. 9. 2008 Obětí Mnichova byla i Milada Horáková Miloslav  Štěrba