Právo jako základ demokracie

13. 9. 2010 / Boris Cvek

Souhlasil bych ale s jiným výrokem Václava Klause, který řekl ve Sněmovně, do níž přišel podpořit pravicovou koalici a její reformy, totiž že náš právní řád je příliš komplikovaný a zaplevelený špatnou prací zákonodárců.

Dodal bych, že je právě příliš pozitivistický, tedy postavený na tom, že cokoli je vůlí suveréna (Parlamentu), to je právo. S touto představou Parlament narazil před rokem při účelové změně Ústavy ve smyslu konání předčasných voleb.

Předseda Ústavního soudu Rychetský, který byl sám dříve jako politik zastánce libovůle Parlamentu v ústavních změnách, nyní otočil svůj názor a snad by to udělali i ostatní politici, včetně prezidenta, kdyby přestali být politiky a měli za úkol hledat právo. A právo je ve skutečnosti mnohem důležitější základ demokracie než politika, všeobecné volby nebo Parlament.

Naše západní demokracie se nevyvíjela z athénských kořenů hlasujícího davu, nýbrž mnohem spíše z institutu anglického smírčího soudce a z prvních právních omezení moci suveréna (tehdy krále) vůči poddaným (Magna Charta, Habeas Corpus Act).

Právní ochrana a kvalitní fungování práva zajišťuje a definuje svobodu, rovnost, lidskou důstojnost ve společnosti ne díky tomu (hayekovsky řečeno), že moudrý zákonodárce dobře zkonstruoval zákon, nýbrž proto, že moudrý zákonodárce dobře čte společenský konsensus a vývoj společnosti i její potřeby.

Právo je dříve než Parlament a jeho hlavním jevištěm jsou soudy, ale i naše porozumění pojmu spravedlnosti ve sporech v zaměstnání, rodinách, mezi sousedy atd.

Jistěže právo není ani majetkem soudů a soudy ve své judikatuře musí taky moudře číst společnost a její potřeby. O kvalitě českých soud(c)ů si nedělám iluze a jistě kritiku a reformu potřebují, o státním zastupitelství ani nemluvě.

Je třeba však zdůraznit, že žádné volby a žádná většina ani žádný soudce nemůže diktovat, co je právo, nýbrž musí právo nalézat, a to ve shodě s celou společností. Zde se nutně projevuje napětí mezi funkcí politika prosazovat své ideje a vize, tedy vlastně měnit společnost, a společností samotnou. Proto také politikové nikde na světě soudce moc rádi nemají.

Demokracie je v tom ohledu nekonečný proces hledání rovnováhy, v němž mizí staré jistoty náboženské a národní a zůstává zdánlivý bezbřehý pozitivismus.

Pro filozofy práva a společnosti je tak velkou otázkou, jak krásně ukazuje ústavní soudce Holländer v sobotních Lidových novinách ("Vážně jsme už všichni pozitivisté?"), kudy se vydat, abychom porozuměli tomu, že právo je více než jen někým deklarovaná a vynucovaná norma. Já osobně se domnívám, že pro "velkou", "abstraktní" společnost moderního Západu to může být pouze evoluční teorie na způsob von Hayeka (zvyšování racionality, svobody a efektivity pomocí abstraktních pravidel a jejich změny).

Metafyzika včetně té kantovské, a v tom se zřejmě od soudce Holländera liším, je dávno mrtvá (jak dokonale ukázal Richard Rorty ve své knize Philosophy and the Mirror of Nature). Zůstává právo jako otevřený, živý proces, umožněný svobodou a svobodu zároveň zaručující. Právo jako základ demokracie (nikoli "vůle lidu").

Vytisknout