Několik dalších slov o sexuální výchově

9. 9. 2010

Namísto odborné veřejnosti se k příručce vyjadřuje kdekdo, především pak dopředu zaujatá laická veřejnost, která jí pak kdecos vyčítá a leccos podsouvá. Doteď mi rozum zůstává stát, jak se pan Vít dobral svých, z mého pohledu nehorázných insinuací, nicméně v zájmu argumentu připusťme, že dětství a dospívání měl foglarovsky idylické, a proto své výhrady napsal takové, jaké napsal.

Já se zatím pokusím načrtnout mnohem realističtější obraz sexuálního objevování u své generace 80. let (jsem ročník 86). Musím předem varovat, že z důvodů, které pokládám za nezbytné, hned na úvod budu muset použít silně vulgární jazyk. Chvíli jsem zvažoval, že tu událost, kdy se ke mně ve druhé třídě přihrnul spolužák, zkusím vylíčit slušně, nicméně nechť čtenář sám posoudí, do jaké míry, jakým jazykem a jak fakticky přesně mohou být sedmi-osmiletí žáci (dez)informováni o sexu.

M. s hloučkem zasvěcených ke mně přistoupil a s potlačovaným hihotem se zeptal: "Víš, co to znamená šprcat?" Netušil jsem, a tak jsem byl poučen, že "to chlap strčí ženský pinďoura do zadku, odkud jí pak teče mrdka. To je taková bílá voda. No a někdy si dává šprcgumu a do tý se prej vejde až kýbl vody." Dodnes si živě celou scénu vybavuju, i ten následný pocit zhnusení u sebe i dalších spolužáků, kteří ještě ten den byli do tajů rituálů ze světa dospělých zasvěceni od toho, který se to o den dva dříve dozvěděl od svého tehdy dospívajícího sourozence. Jiný spolužák L. mi potom popisoval svou domněnku o tom, že "to asi v noci slyšel rodiče dělat" a jak je to hrozné, načež jsme se svěřili o rok mladšímu! kamarádovi, který nám řekl, že "to" jeho rodiče dělají pořád, i přes den, a že to tak dělají všichni dospělí.

Zanedlouho poté jsem při listování v encyklopedii Živý svět v kapitole o lidském těle narazil na pasáž o rozmnožování, kde jsem se dozvěděl nejen o pohlavním styku, ale i jeho anatomicky správné verzi, čímž se vyřešilo mnoho záhad --- například o tom, proč se dělíme na dvě pohlaví. Encyklopedii jsem vzal do třídy, kde jsme téměř všichni hltali kdejakou novou informaci, i když kradmo, neboť jsme tušili, že z nějakého nepochopitelného důvodu se o některých věcech s dospělými nemluví. Na celé věci bylo zábavné, že o toto téma, které se mezitím rozšířilo do ostatních tříd, se vzedmula nová, intenzivnější vlna zájmu a všechny nás pojilo jakési společné tajemství, a sice že jsme instinktivně tušili, že by se kantoři neměli dovědět, že už známe záhady dospěláckého života.

Zhruba od čtvrté třídy jsme se intenzivně zajímali o časopis pro náctileté Bravo, který si někteří z nás kupovali sami, některým jej kupovali rodiče a některým zas rodiče číst zakazovali. Bravo mělo pro seriály o dospívání reputaci časopisu, ve kterém se vyskytovaly nahotinky, než že bychom prahli po článcích o hvězdách šoubyznysu. A tak si pár lidí oddaně kupovalo každý nový díl v naději, že seriál brzy znovu začne nebo že součástí balení bude nějaký cool dárek. Bravo pak kolovalo po třídě a takřka všichni naoko pročítali rozhovory se zpěváky a herečkami, a kradmo si pročítali poradenskou sekci Láska, sex a něžnosti.

Není těžké uhodnout, proč někteří rodiče svým ratolestem časopis dobrovolně kupovali. Rodiče totiž moc dobře věděli, co se v Bravu čas od času vyskytuje, a tak si slibovali, že svou rodičovskou úlohu informovat své dítě o úkladech nadcházejícího nebo již stávajícího dospívání jednoduše outsourcují (převedou) na časopis a budou se moct vyhnout nepříjemným debatám.

Zdálo se, že sex v polovině devadesátých let číhal naprosto všude. Odhalené ženy pronikaly na krabičky sirek, zapalovače, na zadní strany novin nebo na E55. Pornografické tiskoviny byly v hojné míře vystaveny snad v každé trafice, a tak tu tam začaly pronikat i do škol. Nemusíme si nic nalhávat, co rovněž mohli školáci vyštrachat ve skříních, když se pídili po dárcích pod stromeček od Ježíška, a za co to mohli směňovat ve škole, i když céčka jsme znali už jen z vyprávění a namísto nich frčely hokejové kartičky nebo pogy a ruby.

Člověk by si mohl myslet, že se jednalo o izolované případy na izolovaném školském zařízení, nicméně když jsem přešel do primy na osmileté gymnázium, i tam byli spolužáci, kteří měli starší sourozence a kteří se chvástali znalostmi, které jsme jen tiše záviděli. Koncem školního roku jsme se dočkali sexuální výchovy avizované spolužáky z vyšších ročníků. Celá výchova se smrskla do dvou hodin, přičemž v rámci výuky jsme si zahráli hru na pravdu (variaci na kritizovanou hru kompot), kdo z nás už kouřil nebo se líbal, přičemž někteří se přiznali, a někteří si to radši nechali pro sebe. Rozhodně nikdo do přiznání nebyl nucen.

Právě vzpomínka na tuto událost mě mj. přiměla ohradit se vůči dezinterpretaci "hry na kompot", která pedagogům podsouvá naprostou nekompetentnost a lidskou netaktnost, a být pedagogem sám, tak to snad beru jako urážku své stavovské cti. Nedovedu si totiž představit, že by ve škole téma sexuální výchovy zajišťoval pedagog bez špetky empatie a citu a tuto hru by hrál za každou cenu, za každých podmínek, nedejbože snad na nedobrovolné bázi.

Mé líčení by mohlo pokračovat dále, například příhodou kdy mě již šestnáctiletý spolužák šokoval svou představou, že dívka přeci nemůže otěhotnět, pokud je to pro ni poprvé (!!), ale namísto toho se pokusím panu Vítovi vysvětlit, proč tedy např. neexistuje bezpečný sex, kterému ne nadarmo Němci říkají Safer Sex (bezpečnější sex). Jsou to například genitální bradavice, před kterými vás kondom neochrání, nebo například veš muňka, která je však spíše známa pod nelichotivým označením filcky.

Z příspěvku pana Víta je mi smutno, neboť se obávám, že ve svém názoru není osamocen. Namátkou vyberme pár citací, které myslím nepotřebují komentář.

Schází snad už jen zmínka o preferovaném způsobu početí neposkvrněnou formou.

Z nešťastného povyku kolem věci na mě čiší snaha si děti idealizovat. Chápu, že v očích rodičů či prarodičů se jejich ratolesti mohou jevit jako roztomilí andílci, ale nevinná tvář doma, ruku na srdce, na sebe ve škole může brát odlišnou podobu. Naštěstí se problematice namísto náboženských apologetů věnují odborníci, kteří jsou se světem dětí v úzkém kontaktu, i když na základě osobní zkušenosti z dospívání na přelomu devadesátých a nultých let si myslím, že s příručkou v době všudypřítomného internetu vyrukovali pozdě.

Fabián Golgo má pravdu, když Janu Bobošíkovou formátem politika přirovnává k Sarah Palinové. Z amerických šestákových filmů člověk nabude dojmu, že pokud má politik k něčemu přesvědčit americkou veřejnost, musí patetický zmínit, že to vše dělá pro blaho a v zájmu amerických dětí. Stejně tak pro blaho amerických dětí Pallinová uječeně odmítá systém státního zdravotnictví, protože jí pravděpodobně jde právě pouze o blaho dětí do té doby, co budou dětmi. Jak si zajistí zdravotní péči v dospělosti, se zdá být druhořadá věc. Paralelně si lze povšimnout, že celý český povyk se rovněž děje jedině pro blaho českých dětí. Zatímco se však budou dospělí hádat, biskupové kázat a politici dál těžit body, tak "našim" dětem a mládeži se neúprosně dál budou tvořit hormony a motat jim hlavy, všem snahám o mravopočestnost navzdory. Bylo by fajn, kdyby se aspoň ve škole dozvěděli nezkreslené informace, když už se to nedozví na hodinách katechizmu nebo od rodičů. Do té doby díky bohu za to bravíčko a internet!

Poznámky

:

Škoda, že v česku neexistuje obdoba skvělého britského programu Embarassing Teenage Bodies (volně přeloženo Tělesné mindráky dospívajících), ve kterém se lékaři v hlavním vysílacím čase věnovali tělesným problémům dospívajících.

V Česku za zmínku stojí zajímavý projekt školního časopisu Redway, který sex zvolil za téma svého zatím posledního (osmého) čísla. Na časopise je zajímavé právě to, že je jazykově i tematicky stravitelný pro cílovou skupinu. Trošku ho školákům závidím, neboť přesně něco podobného jsme toužili v jejich věku číst my.

Vytisknout