20. 2. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20. 2. 2009

RECENZE

Kdo má právo v 21. století reprezentovat Romy?

Holomkovy představy o elitě jako operativní mytologie

Ing. Karel Holomek: Vývoj romských reprezentací po roce 1989 a minoritní mocenská politika ve vztahu k Romům. Text uveřejněný ve sešitech pro sociální politiku „Romové v České republice“ Socioklub 1999. ISBN 80-902260-7-8

Autor v úvodní kapitole operuje řadou pojmů jako „elita“, „reprezentace“,“romský intelektuál“, „rod“, „romský vůdce“, „romský fundamentalizmus“, „autorita“, „autokratizmus“. Tyto pojmy nejsou jasně popsané a definované ani pro i pro potřebu této monotematické studie, přičemž svým použitím často neodpovídají oficiálním a zažitým definicím pojmů.

Publikaci můžeme charakterizovat jako „komparativní politologickou studii“, která je součástí souboru monotematických studií publikovaných pod názvem „Romové v České republice“. Tento soubor studií vydal SOCIOKLUB, sdružení pro podporu a rozvoj teorie a praxe sociální politiky. Autorova studie ve sborníku obsažená obsahuje tyto kapitoly: Vymezení pojmu elita a reprezentace se zvláštním zřetelem na Romy (s.290- 296), Romská reprezentace do roku 1937 (s.296-299), Romská reprezentace během války (s.299), Romská reprezentace po roce 1945 do roku 1968 (s.300- 301), období 1968 - 1973 (s.301), Romská reprezentace v období roků 1990 -1992 (s. 302 -303), Romská reprezentace od roku 1992 do současnosti (s.304-307), Minoritní politiky vlády a samospráv (s.307- 309), a Závěry (s.309).

Autorovo vymezení pojmů „elita“ a „reprezentace“ je zavádějící. Pojem „elita“ nevymezuje s ohledem na české prostředí po roce 1989, ale vágně tento pojem vztahuje k evropským společnostem, bez uvedení typologie chování elity v demokratických politických systémech.(viz např. A. Lijphart s.79, „Úvod do studia politických věd“, Ladislav Cabata, Michal Kubát a kolektiv). Autorova komparace „české společnosti v transformaci“ na straně jedné a „evropskou společností“ na straně druhé je bez hlubší analýzy probíhajících společenských jevů. Následné vyvozování hodnotících soudů na toto téma nepatří do odborné publikace, ale do aktivistické public relations. Autor nepracuje s pojmem „elita“ jako skupinou, která má vedoucí postavení v existujících strukturách společnosti politiky, kultury, ekonomiky atd. Politická elita v podání autora se zužuje na skupinu „romských intelektuálů“, kteří však jako skupina nemají nadprůměrný politický vliv na politický proces. Charakteristika „romského intelektuála“ (s.290), „romského vůdce“ (s. 290) v podání autora je spíše klišé převzaté od politické reprezentace většinové společnosti, bez hlubší znalosti situace průvodních transformačních jevů v romském hnutí po rozpadu československého státu.

Autor se nesnažil pracovat při své komparaci technikou taxonomie, neklasifikoval popisované jevy (legitimita vůdcovství ve skupině, role rozpadu tradičních hodnot Romů v dobách asimilace a jeho důsledky v procesu samo organizovaní Romů) (s. 291-292) prostřednictvím shodných či podobných znaků v obdobných hnutích jiných menšin Euro-americké civilizace ve 20. století.

Studie obsahuje mini-exkurzi do historie romského vůdcovství, která je ovšem završena některými buď nepravdivými či nedoloženými tvrzeními. Příkladem může být tvrzení, že: „romští vůdcové, kteří by dokázali ovlivnit širokou romskou populaci, v minulosti neexistovali“ (s. 291). Tomuto tvrzení autora odporuje řada jiných vědeckých studií, na příklad „Fragmenty z dejín Rómov v obecnej kronike v Smižanoch podľa Matúša Pajdušáka“ od autorky Vlasty Fabianové, vydala Fakulta sociálnych vied UKF v Nitre Výskumno - vzdelávacie a poradenské centrum 1996, Spišská Nová Ves.

Autor se též vyjadřuje k tématům jako fundamentalizmus či autokracie ve vztahu k závěrům z činnosti formalizovaných romských struktur (ROI, občanská sdružení) a neformálních romských struktur (rody, velké rodiny). Tato tvrzení jsou prezentována bez uvedení měřitelných znaků a historických odkazů, jsou pouhou spekulací či zbožným přáním autora. Autor projevil hlubokou nevědomost v oblasti organizování a chování sociálních a společenských skupin (viz např. Moreno) při formování těchto skupin jako národa.Ve svých hodnotících soudech ve vztahu k Romům nebere v potaz sociální stratifikaci, která vznikala po II.světové válce, ale neúspěchy romského hnutí v prosazováni romských zájmů omlouvá nefunkčním kastovním systémem a rozpadlou tradiční romskou rodinou (s.291).

Zmatečnost vymezení pojmu „romská reprezentace“ se ukazuje v kapitole „Romská reprezentace do roku 1937“ (s. 297-299), kde spíše popisuje sociální mobilitu jedinců od tereziánské doby až do roku 1937 než politickou reprezentaci. Volební právo Romové získali až v roce 1918 při vzniku Československa a již v tomto období je možné vysledovat politickou angažovanost Romů, jak o tom svědčí na příklad založení sociální demokracie v Popradské župě a jejich čistě romských místních organizací. Je až fatální, že autor, který řadu let působil jako předseda Společnosti odborníků a přátel Muzea Romské kultury v kapitole „Romská reprezentace během války“ buď záměrně nebo z nevědomosti ignoroval přirozeně vzniklé lokální politické reprezentace, která se na území České republiky a Slovenska projevovala ve formování partyzánských skupin (viz odkaz na článek v MFD). Tyto skupiny mněli jasný politický cíl, který realizovali ve spolupráci s Československým odbojem se zbraní v ruce na obou frontách II. světové války.

V kapitole „Romská reprezentace po roce 1945 – 1968“ (s. 300) autor ideologickým odsudkem nahlíží na historický první vznik legitimní romské reprezentace – nomenklaturní kádry komunistického režimu. Řada z těchto romských reprezentantů vznikla z legitimních voleb a to, že komunistický režim byl v zásadě protidemokratický neznamená. Že by tito vůdcové – romské nomenklaturní kádry nepožívaly i značné neformální úcty romské společnosti. Autor zde nazírá na problematiku romských vůdců nikoliv primárně očima Roma, zkoumajícího vědeckými prostředky historii vlastního národa, ale očima protikomunistického aktivisty spjatého s protikomunistickou ideologií majoritní společnosti. Tak dociluje toho, že „s vaničkou vylívá i dítě“, totiž, obírá romské reprezentanty o jejich skutečnou moc a vliv směrem do romské komunity jenom proto, že byli též členy a kádry komunistické strany. Autor popisuje zcela nejasně, kdo byla ta jím popisovaná „…romská reprezentace v ústraní a vyčkávaní…“ (s.300). Je naopak otázkou, zda skutečně existovalo něco takového, co se autor snaží předložit čtenářům, totiž jakási romská paralela k Chartě 77 či jinému protikomunistickému hnutí majoritní společnosti. Je faktem, že řada navrátivších se romských bojovníků z II. světové války byla spjata s Komunistickou stranou a v menší míře se Sociální demokracií a je pravda, že právě tito lidé byli obsazovaní do místních řídících funkcích KSS, KSČ a v středním manažmentu hospodářských a průmyslových podniků.

Autor silně podcenil vliv zákona z 14.července 1927 „O potulných cikánech“ na romskou populaci v tehdejším Československu a dopady tohoto zákona přisoudil aktivnímu působení samotných Romů. Zákon o potulných cikánech z roku 1927 byl účinným pracovním nástrojem tehdejší KSČ v práci s „cikánským obyvatelstvem“ a mněl fatální vliv na formováni politik vůči romské menšině po roce 1945. Autor neakceptuje jako elitu řadu vzorných dělníků a brigád socialistické práce, které tehdejší společnost včetně Romů samotných dle dobového tisku a stranických dokumentů vnímala jako elitu a vůdce romského etnika. U autora opět vítězí pohled, který je možno nazvat prvoplánovým antikomunismem.

Otázku vzniku a fungování Svazu Cikánů-Romů v období 1968-1973 (s.301) provází řada nejasností zásadního charakteru a zasluhuje si samostatnou studii. Autor je zde poplatný svému angažmá v této organizaci a nenabízí objektivní badatelský pohled. Pokud se této části romské historie dotýká, můžeme jeho úvahy charakterizovat jako subjektivní výpovědí pamětníka. Je zřejmé, že řadu těchto nejasností by mohly osvětlit dokumenty bývalé sovětské tajné služby KGB, která na rozpuštění této organizace měla zásadní vliv. Internacionalizace -mezinárodní řešení romské problematiky v rámci světové socialistické soustavy, na které KGB mněla eminentní zájem, končí obdobím normalizace Československa.

V kapitole „Romská reprezentace v období roků 1990-1992“ autor důvěryhodným způsobem popisuje vývoj politického dění na území Československa a formování základů politik vůči romské menšině. Popisuje neúspěch Romské občanské iniciativy ve volbách, avšak opět bez hlubší politické analýzy tohoto jevu. Autor jakoby pozapomněl na svůj podíl na volebním neúspěchu ROI, stejně jako se nezmiňuje o dalších zásadních skutečnostech, které měly na tento neúspěch zásadní vliv, přičemž nebylo v silách samotných Romů tyto vlivy eliminovat. Příkladem za všechny budiž rozpad Československé federace.

V kapitole „Romská reprezentace od roku 1992 do současnosti“ ( rok 1999) (s. 304-307) autor faktografickým způsobem popisuje podíl romské reprezentace na řešení nejobtížnějších problémů uvedeného období. (Dělení Československa, zákon o občanství, vzdělávaní, exodus, nezaměstnanost a sociální dávky atd.), ovšem opět bez nástrojů, které by umožňovaly abstrahovat z dějinných událostí obecné a zobecňující závěry.

V kapitole „Minoritní politika vlády a samospráv“ (s. 307-309) autor popisuje problémy provazující instalaci romských poradců při okresních úřadech a nábor Romů do řad policie. Snaží se najít odpověď na možnost politické participace Romů. Úhel pohledu nastíněný v odpovědi neodpovídá široké škále metod a nástrojů spolupráce i politického boje, které romské hnutí v České republice od svého vzniku neužívalo, ač užívat mohlo a pravděpodobně i mělo.

V závěrech studie (s.309) se autor snaží formulovat svoji představu romské reprezentace a vůdcovství. Tato představa je ryze subjektivní, nestojí na hlubší analýze ani následné syntéze jako nástroje percepce společenských procesů. Autorova představa „formálně vzdělaný Rom“ = „romský reprezentant“ je patologicky chybná a evokuje přisluhovačské hledisko vůči majoritní společnosti, bez zamyšlení se nad skutečným přínosem formálního vzdělání pro romské společenství a jeho roli pro osobní angažovanost jedince pro jeho komunitu.

Studie se nese v duchu touhy po participaci na politickém, duchovním, ekonomickém a společenském živote většiny. Studie se tváři jako analytická, ale řada hrubých metodologických chyb ji spíše řadí do oblasti mýtu a operativní mytologie dneška.

Autor má bezpochyby řadu osobních zkušeností a pamatuje osobně mnohé. Z tohoto hlediska je jeho výpověď cenná. Na druhou stranu však může být právě skrytím své subjektivní stránky vnímání velmi nebezpečná, neboť předkládá jako obecně platnou a poznanou pravdu něco, co je pouhým subjektivním prožitkem jedince. Ve své podstatě je tato studie odrazem politik uplatňovaných vůči romské menšině v období roků 1937 až po současnost.

Ing. Karel Holomek byl poslancem Romské občanské iniciativy v České národní radě v období 1990-1992. Ne jenom z mého pohledu, ale i z pohledu průměrného politologa je pochopitelné, že spíše ve vztahu k romskému hnutí popisuje své osobní hodnocení než objektivní politické a společenské procesy, které se udály po roce 1989, když Romové byli ze začátku důležitou součásti těchto procesů, ať již jako aktivní spoluhráči nebo jako oběti. I přes konstruktivní kritiku má táto studie popisnou výpovědní hodnotu spíše pro sociology (oral history) než pro politologii, či pro formování účinné strategie obhajoby ústavně zaručených práv Romů v České republice.

To, do jaké míry se skutečně jedná o subjektivní výpověď a nikoliv sociologickou studii, se zřetelně vynořuje pod odhalující kritikou času. Studie byla napsána v roce 1999, tedy deset let před vydáním této anotace. Při čtení studie s desetiletým odstupem je zřejmé, že většinu autorových nekompetentních závěrů již odvál čas a odhalil právě pouze a jen tu nekompetentnost.

Je svým způsobem smutné, že studie byla vydána v publikaci, která se tváří jako objektivní sociologicko-politologická studie. Posvěcena oficiálním vědeckým stigmatem ztrácí svoji hodnotu v tom, kde ji skutečně má – totiž jako subjektivní výpověď osobního účastníka řady zásadních událostí. Svým publikováním v takto pojaté vědecké skutečnosti však může napomáhat k petrifikaci řady tvrzení, která již objektivně nejsou pravdivá, avšak jejichž vyvracení bude právě následkem petrifikace touto studií o to složitější. Nelze proto než s lítostí konstatovat, že hodnocený text může svojí pouhou existencí přinést více škody než užitku.

Ing. Karel Holomek. Narozen 1937. V roce 1960 studoval na Fakultě strojní v Brně a v období do roku 1964 zastával technické funkce v armádě (ČSLA). Poté působil do roku 1980 jako odborný asistent na VAAZ, katedře automobilu a tanku. V letech 1967 – 1971 se aktivně angažoval ve Svazu Cikánů – Romů. Jeho otec byl romské národnosti.

V roce 1981 byl zatčen a vyšetřován pro podvracení republiky. V letech 1982 až 1989 publicisticky činný v samizdatu, účastník brněnské Diskuse. Přitom pracoval jako řidič těžkých vozidel, dělník, předák, tzv. černý stavbyvedoucí.

V letech 1990 až 1992 byl poslancem ČNR za Romskou občanskou iniciativu (ROI) a poté do roku 1996 podnikatelem ve stavebních činnostech. Působil jako předseda Společnosti odborníků a přátel Muzea romské kultury.

Nyní působí jako předseda Společenství Romů na Moravě.

                 
Obsah vydání       20. 2. 2009
21. 2. 2009 O české výjimečnosti Karel  Dolejší
21. 2. 2009 Jen počkej zajíci....radar bude! Miloslav  Štěrba
21. 2. 2009 Ministr přiznal, že řešení existuje Štěpán  Kotrba
20. 2. 2009 Úkolem vzdělání je dosáhnout porozumění
20. 2. 2009 Čína začíná globálně investovat
21. 2. 2009 Lula da Silva a Si Ťin-pching: strategická spolupráce Jihu s Jihem Štěpán  Kotrba
20. 2. 2009 Obamova administrativa už nespěchá s radarem ani s raketami
21. 2. 2009 Přeskupení priorit NATO
22. 2. 2009 Místo několika lodí jich připlují miliony
22. 2. 2009 Nepovšimnuté technologie John Michael Greer
20. 2. 2009 Souboj mocí
20. 2. 2009 Televizní reklama obtěžuje stále víc
20. 2. 2009 Francouzská vláda: víno způsobuje rakovinu
20. 2. 2009 Kdo má právo v 21. století reprezentovat Romy? Ivan  Veselý
21. 2. 2009 Stav krize
20. 2. 2009 EU musí svým novým členským zemím hospodářsky pomoci
20. 2. 2009 Západoevropské banky "nepomohou svým východním pobočkám"
20. 2. 2009 Klausovy výroky v EP byly "povrchní a křupanské"
20. 2. 2009 Český prezident srovnává EU se Sovětským svazem
20. 2. 2009 Projev výrobce pohřebních svíček Václav  Klaus
20. 2. 2009 Michal Kocáb: Potřebujeme antidiskriminační zákon. Chci zakázat komunisty Pavel  Pečínka
20. 2. 2009 Zbožné přání v Yorku, neboli Šílené z jiného důvodu Uwe  Ladwig
20. 2. 2009 Poděkování Společenství Dobromysl Tomáš  Koloc
20. 2. 2009 Hrablo na obecní neschopnost Štěpán  Kotrba, Petr  Wagner, Jan  Potměšil, Miloslav  Štěrba
20. 2. 2009 O nerespektovaných retrospektivách Jan  Paul
20. 2. 2009 Serpenízek další z malých digitálních televizí je v problémech Štěpán  Kotrba
19. 2. 2009 Ministr Jehlička hrobníkem českých literárních časopisů
20. 2. 2009 Krize se nedá zvládnout prostředky a metodami, které ji vyvolaly Ladislav  Žák
20. 2. 2009 "Ach, Emo..." aneb kdo dřív přijde, ten dřív žije Irena  Ryšánková
19. 2. 2009 Už měsíc trvá generální stávka na Guadeloupe Karel  Košťál
19. 2. 2009 Rozdíl v přístupu: Jak ČR likviduje prosperující podniky
20. 2. 2009 ČSSD: Jistota namísto nervů
19. 2. 2009 "Hrátky ratingových agentur" Jan  Čulík
19. 2. 2009 Co dělat, když má ratingová agentura blbou náladu Ladislav  Žák
19. 2. 2009 Místo levice je v ulicích
19. 2. 2009 Zavést školné v ČR? Rozhodně ne!
18. 2. 2009 Zvláštní rozdíl mezi vnímáním krize v ČR a v Británii Jan  Čulík
31. 1. 2009 Hospodaření OSBL za leden 2009