Ani se nedivím, že občané takzvaných malých evropských zemí mají obyčejně lepší znalosti cizích jazyků než občané z velkých států. Dobrými příklady jsou Nizozemci, Švédové a Finové, a také Švýcaři. Osobně jsem kdysi poznal, že i hodně lidí v Česku má znalosti cizích jazyků. Když jsem si ale přečetl článek paní Niveriové, uvědomil jsem si, že jen pro málo lidí je druhý nebo třetí jazyk zároveň mateřským jazykem. Soustředění na mateřské jazyky je smysluplné podle mne jen tehdy, když děti žijí v alespoň dvojjazyčných rodinách, ale i děti z typických německých rodin by měly být vyučovány v cizích jazycích. A nemusí to být ani angličtina, nebo čínština, pokud chtějí mít rodiče hodně úspěšné děti, mohly by to být například ty mateřské jazyky, jimiž mluví děti, s nimiž si jejich ratolesti hrají na hřišti, na ulici nebo ve škole.

A když jsem se tak nad tím zamyslel, vzpomněl jsem si na svého bývalého učitele latiny, který byl výstražným příkladem učitele. Ale nejen on, i jiní zdánlivě rozumní pedagogové se v té době domnívali, že druhým nejlepším jazykem může být jedině latina. Bájili o tomto mrtvém jazyku jako o příkladu gramatiky i jiných jazyků, ale už jsem nepochopil, proč by se člověk raději neměl hned učit italsky, španělsky nebo francouzsky. Takový argument však většinou odmítali jako nerozumný.

Dnes už si asi jen málo učitelů myslí, že by druhým jazykem měla být latina. Zajímavé ale je, že si hodně lidí ještě myslí, že kdyby se děti měly učit druhý jazyk, vedlo by to k pomatenosti, že by to pro ně mohlo být škodlivé. To je mýtus, na nějž by se mělo zapomenout. Dobří učitelé by raným vyučováním druhého jazyka mohli pomáhat dětem líp využívat své vrozené možnosti, umožnit jim poznat líp svět v jeho rozmanitosti a připravovat je na život ve světě, kdy budou jejich sousedi častěji než dříve přicházet z jiných částí světa. To je všechno dobrým důvodem pro vyučování druhých jazyků od raného věku dětí, nebo myslíte, že ne ?