Chování této firmy je nejapné hned z několika důvodů a vcelku dobře ilustruje fakt, že české podnikatelské prostředí trpí normalizačně pěstovaným pocitem, že společnost je zde od toho, aby se ždímala pro soukromé účely, neboť "patří všem"; interpretováno tak, že "všichni" jsou zejména každé "já" s jeho egoistickými zájmy a snahou o jejich prosazení. To je de facto také specifická definice českých ideologů "trhu" a jeho elementární principiálnosti. Roztomilé paradoxy, které stále mnoho lidí nechápe.

U počítačových her je běžné, a zahraniční firmy to tak dělají, nechat si ověřit vhodnost hry pro určité věkové skupiny (http://www.esrb.org/ratings/ratings_process.jsp). Podle definovaných kritérií je možné teprve určit, pro jakou věkovou skupinu je hra vhodná. Je to pak klíčová informace pro rodiče, zda jejich dítě dosáhlo stanovené věkové hranice a zda chápe virtualitu hry s dostatečným nadhledem.

Firma Špidla, držíc se tradice novodobého českého podnikání, které si klade zcela mizivé etické hranice, zjevně nic takového nerespektuje. Nehledě na to, hra "Ptačí chřipka" je pochybná ze své podstaty a proto, že jejím smyslem není ani to nejmenší, co počítačová hra může udělat, tedy poskytnou zábavu. Při primitivním grafickém zpracování a celém scénáři je jediným možným cílem přilákat "zdarma" potenciální zákazníky, kteří si posléze pořídí nějaký zpoplatněný produkt. Pokud bych si měl čistě laicky otipovat cílovou skupinu hry, její náročnost je takřka nepatrná a radost z její překonávání může mít pouze předškolní dítě, které, pokud má dostatek jiných stimulů, ji zakrátko opustí jako nudnou. Právě dítě v tomto věku však nemá schopnost vnímat hru s takovým nadhledem, aby pochopilo, že nakažené slepice a "divný" zajíc jsou pouze dílem něčí ekonomicky motivované banální představivosti. Je dokonce pravděpodobné, že firma si něco takového vůbec neuvědomuje a pokud ano, pak je to ubohé dvojnásobně.

Zatímco zahraniční firmy se musejí vypořádávat s tlakem veřejnosti (v USA bojují proti digitálním hrám občanská sdružení i politici, většinou náboženského založení), česká veřejnost je vůči těmto jevům prozatím zcela apatická. Stejně jako v mnoha jiných případech se zdá, že její zájem o to, co a jak formuje její vlastní mentalitu a zejména mentalitu dětí, je jí docela ukradený. Možná proto, že zde funkční veřejné mínění vlastně ani neexistuje.