Pan Topolánek chce brát hlasy mezi ideologicky vyhraněnými, politicky radikálními voliči. Ve společnosti, kde se ideologie nevpila v rámci nějakého ustáleného třídního systému, ale prorůstá ještě relativně nedávno tzv. „beztřídní“ společností transverzálně a kašle na socioekonomický status quo, se přitom může jednat jak o sociálně vykořeněné primitivy, nižší a sociálně slabší střední třídu, jejich úspěšnější protipól střední masy, nebo vysoké státní úředníky, celebrity a jiné vlivné „opinion makers“ (tedy tvůrce kýče masového mínění). V takovém systému si totiž páni topolánci a páni paroubci mohou být čím dál tím méně jisti tím, že se poměrně silná skupina stane „výtlukem jejich lektorátu a zcela bez výčitek přejde k opozici. Je tedy dobré je udržovat v kondici…

Jak? Pan Topolánek chce ideologizovat společnost. Chce tímto způsobem vyhraňovat tupý „dialog“ (mechanické sloučení dvou monologů), který se vede přesně ve stylu „hrdinové, nebo vrazi“, jak nám hezky po topolánkovsku předvedla česká média v prvních reakcích na páně Topolánkovu aktivitu. Jeho snahou je nějak zvýšit logicky a přirozeně (a bez následků na společenské zdraví!) umdlévající hladinu strachu z komunismu, aby opět radikalizoval jemu bližší skupinu šovinistů. Tato skupina musí být podle předpokladů pana Topolánka udržována v bdělosti a pohotovosti, čemuž samozřejmě snaha o institucionalizaci radikálního na roveň „státního“, „veřejně prospěšného“, „žádoucího, „nezbytného“ může dobře posloužit. Pan Topolánek chce, aby lidé bojující v roce 2008 s komunismem volili jeho, a aby jich zároveň bylo co nejvíce.

Kde se mezi voliči pana Topolánka tito lidé berou? Je to právě to nebezpečí, které po komunismu v české společnosti zůstalo. V posledních patnácti letech se dnes nejcitelnější hrozby a důsledky komunismu, tedy jeho parazitní antikultura přežívající v osobnostech jím formovaných, které se po roce 1989 rozprchly zpod knuty do volného prostoru politicky svobodného světa, transformovaly z jedné vládnoucí ideologické síly do politického pluralismu, který ovšem ve všech svých podobách obsahuje silnou stopu totalitního přístupu. To jsou ti přímé nebo nepřímé „oběti“ totalitního internátu myšlení, kterým jsou postiženi pravděpodobně nadosmrti.