Před 10 lety přišla ledová bouře, při níž se sloupy vysokého napětí kácely k zemi, jakoby byly z měkkého drátu. Velká oblast byla bez elektrického proudu - my také, ale před příchodem bouře jsme zatopili v kamnech, a tak jsme nemrzli a nemuseli jsme do školní tělocvičny s jinými občany, kde topila armáda (dnes bojuje v Afghánistánu a je rozstrkaná po Bosně, Kosovu, Kypru a jiných čertech-ďáblech). Mohli jsme si ohřát vodu a uvařit jídlo. Generátor ale ještě stále nemáme. Koupíme jej letos?

Smutná je situace ne severu u původního obyvatelstva. To bylo "zcivilizováno" výstavbou obytných krabic, které se tam vůbec nehodí a jsou naprosto závislé na dodávkách topného oleje a elektřiny.

Letošní zima do Ottawy zatím přinesla 3 a čtvrt metru sněhu (pozn. JČ: v nedávném telefonickém rozhovoru si na to stěžovali Josef a Zdena Škvorečtí, že se nedá vyjít z domu, že je auto zapadané v garáži a nelze ho vykopat, že torontská univerzita je uzavřena) a další bude padat zítra. Nevím, zdali koupit pumpu a jestli se prodávají pytle s pískem. Přijde-li náhlá obleva, budeme zaplaveni už jen vodou ze sněhu na zahradě a za plotem...

V ČSSR jsem si opravoval auto z větší části sám, jednak proto, že se v opravně dlouho čekalo, ale také proto, že se to dalo zvládnout. I dnes jezdím malým vozem (1.3 l), ale i ten je tak složitý, že ani nepřichází do úvahy si něco na něm opravovat. V motoristické hlídce v novinách čtu o tom, že vada v palubním počítači dokáže zneschopnit auto a dá zabrat i specializované opravně. Prý se už přestávají vyrábět auta, u nichž si člověk otevírá dveře klíčem a okna točením klikou. Dveře se dnes otevírají na dálku a okna zmáčknutím knoflíku, a tedy elektromotorkem.

Také máte pravdu s nedostatkem české soběstačnosti ve výrobě potravin. Ty byly vždycky strategickou surovinou a každý rozumný stát si svoje schopnosti střežil. To bylo řečí o tom, zdali bylo družstevní zemědělství dobré nebo špatné! Pracoval jsem zde na federálním ministerstvu zemědělství a tlumočil jsem, kdykoliv přijel nějaký československý ministr zemědělství. Vždycky jsem zjistil, že Kanaďané hleděli na Čechoslováky jako na "spřízněné duše", protože velké lány polí jim umožňovaly používat velkoplošné metody na rozdíl třeba od Německa (jak se Kanaďané doslovně vyjadřovali). Když už je o tom řeč, tak jsem udělal dvě zkušenosti:

1. Českoslovenští ministři zemědělství se ke mně jakožto "utečenci" chovali vždycky velice přátelsky a dokonce přáli mně i našim synům spokojený život v nové zemi. Ten poslední ministr, který byl současně místopředsedou vlády, mě dokonce pozval, abych přednášel o své vědecké práci v Bratislavě i v Praze - přestože jsem byl po roce 1968 odsouzen za nepřítomnosti na 3,5 roku do vězení za to, že jsem se nevrátil ze stáže.

2. Z jednání s kanadskými protějšky vždycky vyplývalo, že bylo Československo uznávané na nejvyšší úrovni i v kuloárech za vysoce vyspělou zemi a tedy jsme s manželkou zírali na všechny nesmyslné řeči po listopadu 1989 o beznadějné zaostalosti. Ovšem drobní venkovští reportéři měli často jiné názory… A tak třeba, když jsme jeli kolem silážní věže, jsem měl přeložit, zdali pan ministr ví, jaké zařízení to je. A pan ministr požádal svého tajemníka, aby vytáhl z aktovky ukázku, že ty silážní věže vyváží Československo v různých velikostech a ve formě baterií po 6 i 12 kusech. Reportér se potom omlouval. Podle toho, jak jsem to viděl zde, byl na dobré úrovni jak československý průmysl tak i zemědělství - i kultura.

Dnes jsme ale rádi, že žijeme zde, kde jsou lidé přátelštější a stát není tak antisociální, jak je tomu ve staré vlasti - a novináři kritizují vládní i opoziční politiky, takže takové "živly", jaké dnes tvoří českou vládu i opozici, by byli dávno odehnáni od koryta.

Autor jako inženýr a kandidát chemických věd od roku 1968 žil a pracoval v Kanadě ve Výzkumném potravinářském ústavu kanadského federálního ministerstva zemědělství a dalších organziacích, včetně Organizace spojených národů.