Na výběru Kateřiny Jacques se původně nemuselo zdát nic špatného, naopak mohl značit leccos slibného i divácky atraktivního (v dobrém slova smyslu). Poučenější sledovatel politické sféry by mohl hned ze začátku namítat, proč se již v titulcích jméno Jacques objevuje jako ,,zelená politička", když je známo, že ona ani její strana se autentickou zelenou politikou nemá mnoho společného, ale dejme tomu, uvést jí jako ,,pseudozelenou" by nebylo v tomto pořadu moc férové, takže v rámci korektnosti by se ona ,,zelenost" na tomto místě dá ještě snést. Daleko smutnější je pohled na zbytek pořadu, a to téměř v každé sekvenci.

Jedná se o další povrchní výjev ze života význačné osobnosti, co velice zřetelně ovládá tvůrce, kteří ji filmují. Namísto toho, aby tvůrci tlačili až provokovali objekt k otevřené, krajně upřímné výpovědi, v tomto případě se stává režisérem objekt, jemuž se celý štáb podřizuje. Tak jako v díle s Ivonou Novomestskou, mohlo zde být ze strany Buriana pokládáno velké množství razantně formulovaných protiargumentů. Mohla se zde vést diskuse, v čem vlastně tkví ona zelená politika, jaký má význam v Topolánkově vládní koalici.

Mohla se naťuknout celá řada závažných témat, od radaru a americké zahraniční politiky, vůči které jsou evropští zelení narozdíl od našich silně kritičtí, přes vládní reformy, za které Bursíkovi zelení bez námitek lobují, ačkoliv tak sami likvidují kupř. ve vlastním programu přítomné progresivní zdanění, až po obecnější téma politické odpovědnosti, čehož by se měla týkat i případná otázka, proč je Jacques vlastně v politice, jaký je její pohled na tuto svou působnost a nakolik tím doposud prospěla občanům.

Nic z toho zde neuvidíme. Můžeme si tak prohlédnout jen prázdné nicotné scény z cesty Jacques a Bursíka na Pražský hrad, z procházení se po Hradě krátce před volbou prezidenta, z maturitního plesu dcery poslankyně, konajícího se v tutéž dobu, z nedělního cyklistického výletu Bursíka, Jacques a jejích dětí a závěrečného posezení v restauraci. Jacques před kamerou vystupuje podobně jako v televizních diskusích - se sáhodlouhými, na poslech líbivými, ale ve své podstatě nesnesitelně banálními úvahami, které zde téměř nejsou vyváženy potřebnými polemickými reakcemi. Ke konci při její udýchané chůzi přírodou a pojídání jídla v restauraci není Burianem prakticky ani v jediném momentu přerušována, pouze občas jí položí doplňující, nikterak kontroverzní otázku.

Poslední minuty jejího řečnění se vztahují ke kauze Czechtek. S tou má Jacques pramálo společného - snad jen to, že i ona byla kdysi zbita policistou. Proč ale vyvrcholit dokument zrovna touto poněkud vyšumělou kauzou? Cožpak osobnost Jacques dnes neasociuje daleko aktuálnější události, kterými by se její jakobyportrét dal zakončit?

Snad jediný okamžik, kdy se Burian pokouší Jacques oponovat, je diskuse kolem přímé volby prezidenta. Alespoň tady je možné se přesvědčit, jak by celý dokument mohl vypadat, kdyby se jeho autoři nenechali pasivně vláčit samotným objektem. Přímá volba prezidenta však není zrovna téma natolik zásadní, že by se díky ní dojem z celkového dokumentu vylepšil.

Možnost konfrontace se známým ideovým i osobním protivníkem, jakou měla minule Novomestská, není pochopitelně také využita, i když by přinesla nudnému pořadu jistě pestré oživění. Je nahrazena anketou mezi účastníky prezidentské volby. Dalo se čekat, že uprostřed takto chaotického dění z nich těžko může ze zpovídaného vyklouznout rozvitěji strukturovaná charakteristika osoby Kateřiny Jacques.

(Což také zapříčiňuje, že divák je zde vnímá v dosti zkresleném světle - fotograf a novinář Štěpán Kotrba, nepříliš zkušný vystupovat před objektivem televizních kamer, působí svou vyhýbavou, byť na dané podmínky celkem vyčerpávající odpovědí jako člověk bezmezně arogantní, zatímco místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Němcová, dobře vědoucí, co to obnáší vystupovat před televizními kamerami i v těch nejvypjatějších chvílích, jako osoba velice milá a příjemná).

Stačila ale hutná charakteristika z úst Miloslava Ransdorfa, který dovedl Jacques popsat naprosto brilantně - naťukl její údajnou anarchisticko-squatterskou minulost (o které se samozřejmě Jacques v dokumentu, jako ostatně i mimo něj, ani slovem nezmiňuje, přestože je to v souvislosti s její dnešní pravicovou kariérou téma jako hrom) a za její nejpodstatnější vlastnosti označil "Schopnost práce s médii, schopnost práce s médii, schopnost práce s médii".

Výstižnější reflexe nemohla být, protože to, jak Jacques skoro bezchybně dovede před televizními kamerami a mikrofony novinářů vypadat, je pro ní skutečně příznačné. A tak jak je nám běžně známá z televize, tak jí vidíme i zde. Absolutně bez poskvrnky.

Pro shrnutí se nabízí dvě otázky - buď Burian s režisérskou dvojicí svou práci odvedli až tak diletantsky, že jaksi zapomněli jít obrazně poslankyni až na kůži, anebo se k ní chovali servilně zcela záměrně. V předchozím díle takto servilní rozhodně nebyli, takže...

Pořad s Kateřinou Jacques je ke stažení ZDE