Vzpomínám, jak si kdysi stěžoval Miloš Forman, že zejména americké publikum nedokáže snést směšování žánrů. Vadilo mu, že Formanovy filmy ze šedesátých let byly "srandičky, srandičky", film se dlouho rozvíjel jako komedie, ale pak, když na to divák nebyl připraven, ve filmu se najednou objevil vážný, tragický tón. Diváci a kritici to prý tehdy v šedesátých a sedmdesátých letech považovali od Formana za podpásovku.

Soudě podle Pana Samotáře i Bez slitování, se tato technika všeobecně rozšířila: oba filmy jsou humorné, sebeironické, až sarkastické, u diváků v sále vyvolávají salvy humoru, ale postupem času se příběh mění a latentně vážná zápletka ve filmu převládá. Sebeironie a humor jsou dnes, v éře, kterou nesmazatelně poznamenali Monty Pythonové, zřejmě nezbytné -- kdyby příběh totiž od počátku prezentoval jen vážné emoce, sentimentalita by byla v dnešním poučeném, cynickém věku zřejmě pro diváka nestravitelná -- filmový tvůrce by k divákovi pouze vážným tónem nepronikl, divák by si zachoval svou odtažitost

Vzdálenou připomínkou Slámových Divokých včel (které však téměř jistě britští tvůrci neviděli) je postavou hlavního hrdiny, imitátora Diego Luny, který v ulicích tančí a napodobuje kostýmem i pohyby Michaela Jacksona. V Paříži se seznámí s atraktivní Američankou, která zase imituje šaty i vystupováním Marilyn Monroe -- a ta ho pozve do komunity výstředníků, žijících v rozlehlé venkovské usedlosti v severoskotské pustině, kteří všichni vystupují jako nějaká celebrita -- její manžel, je například Charlie Chaplin, dále je přítomen papež, anglická královna, Abraham Lincoln, a zpěváci James Dean a Sammy Davies Junior.

Imitátoři (film jim říká v českém překladu "dvojníci") se stylizují do celebrity, protože mají zjevně potíž s existencí v současném světě, nevědí, kdo jsou, nejsou schopni komunikovat s vnějším světem a když se pokusím místním Skotům uspořádat divadelní představení, přijde se na ně podívat asi jen pět šest lidí. Filmem probíhá zároveň zcela jiný paralelní příběh o irském knězi -- misionáři v Africe a několika jeptiškách, které knězi, pilotujícímu letadlo, pomáhají vyhazovat z letounu nad domorodými vesnicemi pytle s potravinami. Otevřenými dveřmi při tom omylem z letadla jedna jeptiška vypadne, a jak letí volným pádem k zemi, vyjadřuje pevnou víru k svému Bohu, aby nedopustil, aby se zabila. A zázrak se skutečně stane -- jeptiška dopadne na zem nezraněna. Vítá to jako zázrak a vyzývá své sestry, aby skočily bez padáků z letadla i napodruhé. Mají-li víru, přistanou na zemi nezraněny. Jeptišky výzvu radostně přijmou a skutečně dojde k zázraku znovu. Vatikán zázrak uzná a irský kněz organizuje výpravu do Vatikánu.

Všechno pokračuje zábavným vtipkováním, v Africe i v severním Skotsku, jenže po neúspěšném divadelním představení se objevuje ve filmu vážný tón: dvojníci objeví Marilyn Monroe, jak se v zahradě usedlosti oběsila. Potřebovala odejít do jiného světa, sděluje pak ve fiktivním monologu hrdinovi. Letadlo s irským knězem i jeptiškami po startu do Vatikánu, kde se má oslavovat jejich zázrak, havaruje a všichni přijdou pádem do moře o život.

Pro dvojníky je v chaotickém a nezvládnutelném světě napodobování celebrit, které zaměňují za vlastní identitu, stejnou hlubinou bezpečnosti, jako je pro africké jeptišky zázrak. Potíž je, že ani na jedno ani na druhé není spolehnutí: po sebevraždě Marilyn Monroe odchází Michael Jackson ze severoskotské komunity, odvrhne kostým a rozhodne se, že přece jen bude zkoumat v tomto životě a světě vlastní identitu.

Navzdory své výstřednosti je Pan Samotář film velice lidský, a totéž lze říci o drsném samurajském zabijáckém korejském filmu Bez slitování. Hlavní mužský hrdina je vrah a zabiják, je němý, protože mu řádně nedorostl jazyk, a na operaci v Japonsku, která ho má stát 100 000 dolarů, si vydělává nájemnými vraždami. Je to však člověk s citlivou a nevinnou duší: zabíjí na objednávku od téhož zadavatele jen mafiány. Zajímavé je, že klasický herojský východní příběh o samurajské cti a nevinnosti je podvracen nesmírně efektivním, ironickým humorem -- diváci asi netušili, že film ze vzdálené Jižní Koreje může být tak komický. Humor je totiž většinou mezi kulturami nepřenosný, přitom, pokud přenosný je, silně zlidšťuje veškeré postavy i vztahy mezi nimi. V samurajově životě se přirozeně vyskytne i krásná milenka, a pak také desetiletý chlapec, kterého samuraj zachrání na ulici (na otázku "Jak se, kluku, jmenuješ", odpovídá: "Kluk"). Film traktuje vztahy mezi hlavními protagonisty prostřednictvím opravdu efektivního humoru, jenže postupně je odhalováno vážné téma, které je shodou okolností velmi podobné tématu filmu Pan Samotář - je to opět o vykořeněnosti a odcizenosti lidství v dnešním světě.