Státní zastupitelství jako podřízená složka resortu spravedlnosti není v žádném případě oprávněno postup ministra zkoumat, s výjimkou jediného případu: vznikne-li podezření, že se ministr podáním konkrétní stížnosti dopustil trestného činu. Z logiky věci vyplývá, že někdo z Němcových "přátel" z řad bývalých komunistických prokurátorů, dosud zaplevelujících státní zastupitelství, na něj opět podal trestní oznámení. Teprve před několika dny odložila policie jako bezpředmětné vyšetřování, související s předáním trestního stíhání "katarského prince" do jeho vlasti, k jehož rozpoutání zneužila v roku 2005 své pravomoci bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, býv. komunistická prokurátorka z "rudého" Kladna. Aby si mladý liberál, svým mládím a politickými názory nepříjemný komunistickým dinosaurům na státních zastupitelstvích a v justici, pamatoval, že jim a s nimi spřaženým podnikajícím bývalým důstojníkům StB nemá kazit obchody, je hned na stole nové podezření.

Nestandardního postupu se měl bývalý ministr dopustit jmenovitě ve věci ods. Adély Rajdlové. Protože se uvedeným případem zabývám od jara r. 2004 a jsem zasvěcen také do další věci, která by mohla být předmětem zájmu státního zástupce, považuji za správné se k věci veřejně vyjádřit.

Státní zastupitelství vznikla transformací z prokuratur. Ty byly pánem trestního řízení od padesátých let minulého století, kdy jsme se odtrhli od civilizované Evropy přijetím stalinistického modelu uspořádání struktur orgánů činných v trestním řízení. Transformace se základního uspořádání orgánů činných v trestním řízení příliš nedotkla. Změnil se název úřadu, z počátku se oklestily jeho pravomoci, ale postupně se rozšiřovaly až téměř na úroveň, kterou měly předlistopadové prokuratury. Podzákonnými předpisy, vydanými během osmiletého panování sociálních demokratů, byla pravidla jejich fungování upravena tak, že jejich činnost je pro občany neprůhledná a naděje na úspěch stížnosti proti jejich postupu téměř nulová. Na vedoucích místech působí v mnoha případech předlistopadové nomenklaturní kádry, jichž je dost i mezi řadovými státními zástupci.

Podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona může podat v podstatě kdokoli. Je to velmi cenný mimořádný opravný prostředek, protože jím lze vyvolat přezkum v podstatě jakýchkoli pochybení orgánů činných v trestním řízení. Státním zástupcům patrně vadí právo ministra tímto nástrojem disponovat, protože před Listopadem spadal do pravomoci generálního prokurátora. Proto byla donedávna pravomoc ministra omezena vymezením lhůty pro uplatnění stížnosti, kterou ministr většinou nestihl. Procedurální překážky byly odstraněny novelou trestního řádu, která začala platit krátce po Němcově nástupu do úřadu. Dá se říci, že "k ní přišel jako slepý k houslím" a neměl jinou možnost, než z ní začít těžit, protože podané podněty vyřizovat musel. Nová úprava umožnila podat v jedné věci dvě i více stížností po sobě, ovšem vždy na základě jiné argumentace. To vyvolalo z počátku šok u soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří druhou podanou stížnost považovali za napadení jejich dřívějšího rozhodnutí. Zákon totiž ministrovi zakazuje vznést stížnost proti rozhodnutí nejvyššího soudu. Podstatné je, v ministr sice podá stížnost, ale rozhodnutí o ní je plně v rukou Nejvyššího soudu ČR, kde se o ní jedná jako o každém jiném procesním návrhu. Znamená to m.j. že je slyšen názor státního zástupce NSZ, který většinou ministrovi oponuje. Pravděpodobnost, že by ministr stížností pomohl od trestu někomu, kdo si jej zaslouží, je prakticky nulová.

Pravidla pro vyhodnocení podnětů ke stížnostem pro porušení zákona nejsou upravena žádným právním ani interním předpisem, který by ministrovi jakkoli svazoval ruce. O svém postupu rozhoduje sám ministr. Mluvit proto o "nestandardním postupu", kritizovat podání dvou stížností v jednom případu nebo předpisovat ministrovi, jakou dokumentaci musí mít k disposici pro své rozhodnutí, je nesmysl, který nemá oporu v právním řádu. V minulosti si ovšem ministerstvo zjednodušilo život, a protože nemá vlastní dostatečné pracovní kapacity pro přezkum trestních spisů, napadených podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, zavedlo provádění přezkumů státním zastupitelstvím. Ministr ale není vázán výsledným doporučením státního zastupitelství a není ani povinen službu státního zastupitelství bezpodmínečně použít. Podle názoru členů spolku Šalamoun je zapojení státních zástupců do řízení k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona chybou, odporující zdravému selskému rozumu a porušující rovnost stran v trestním řízení. Státní zastupitelství je totiž nositelem obžaloby a tím, že má právo přezkoumávat návrhy obhajoby a autoritativně se k nim vyjadřovat jinak než přímo před soudem, získává neoprávněnou převahu nad obhajobou.

Okolnost, že podle vyjádření státního zástupce Tomáše Bláhy je jedním "podezřelým" případem je věc Adély Rajdlové, kterou spolek Šalamoun považuje za obět justičního zločinu, prozrazuje "chtěnost" řízení proti Pavlu Němcovi. Bývalý ministr skutečně podal v její prospěch na základě podnětů spolku Šalamoun dvě stížnosti, ale o první z nich rozhodl již premiér Vladimír Špidla jako úřadující ministr spravedlnosti. Ta byla nejvyšším soudem zamítnuta, ale druhé vyhověl Nejvyšší soud ČR usnesením z 19.10.2006 tak, že nařídil Městskému soudu v Praze, aby se při opakování řízení k návrhu na obnovu procesu vyrovnal s výhradami z ústavního nálezu z 27.9.2005 sp.zn. II. ÚS 460/04. Pokud v tomto případě státní zástupce stížnost zpochybňuje, neútočí na ministra, ale na autoritu Nejvyššího soudu ČR, což lze hodnotit pouze jako nehoráznou drzost. Pikantní na celé věci je i to, že kruté rozsudky JUDr. Jaroslavy Maternové nad Adélou Rajdlovou opakovaně veřejně odsoudil i JUDr. Petr Braun, prvoinstanční soudce případu, který samozřejmě zná skutkovou podstatu souzeného trestného činu naprosto bezprostředně (poslech jeho vyjádření je možný na www.spoleksalamoun.com)

Souhlasím s názorem, že ministr by měl mít pro své rozhodování k disposici trestní spis napadeného případu. Jak si ale má počínat, když soudce po dobu několika měsíců svévolně zadržuje spis a nevydá jej státnímu zastupitelství k přezkumu, protože patrně tuší, že by jeho zmetkový výrobek při důkladné prověrce neobstál? V případě, s nímž mám bezprostřední zkušenost, došlo k tomu, že státní zastupitelství dostalo spis s ročním zpožděním, jenže mezi tím již nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona. Soudce tak prodloužil odsouzenému pobyt ve vězení o celý rok. Předvedl tak důsledky panující zvrácené představy některých soudců o soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonech a vyšších státních autoritách. Ministr Němec ve snaze předejít nepřiměřenému poškození obžalovanému souhlasil s použitím kopie spisu, kterou obstarala obhajoba. Nejvyššímu soudu ovšem neušlo, že ministr neměl v ruce originál spisu a "potrestal" ho tím, že tuto okolnost použil jako jeden z důvodů zamítnutí.

Zde se jednalo o kauzu ods. J.H., vedenou původně proti obž. J.F., J.H. a M.K. Po ukončení přípravného řízení, při prvním veřejném líčení, soudce rozdělil věc na dvě: pod původní spisovou značkou pokračovalo stíhání proti obž. J.F. a J. H., pod další značkou stíhání J.F. a M. K. V obou částech usvědčení "spolupachatelů" stálo na svědectví J. F. V obou případech byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, a usvědčující recidivista J.F., jenž se zúčastnil obou trestných činů, dostal nejnižší trest. Oba rozsudky byly napadeny stížností pro porušení zákona. Zatímco stížnost ve prospěch J.H. jak výše uvedeno nejvyšší soud zamítl, v druhém případě jí vyhověl rozsudkem ze dne 13.9.2006 a nařídil okresnímu soudu, aby o věci jednal a rozhodl znova. Protože obě kauzy si jsou zrcadlově podobné, lze z toho usoudit, jak by dopadlo jednání Nejvyššího soudu ČR ke kauze J.H., kdyby soudce nepoškodil obžalovaného a ministra zadržením spisu. Vnucuje se opět otázka, co bylo "nestandardního" na postupu exministra Němce a jakým právem jeho postup zkoumá státní zástupce.

Půjde-li to tak dále, časem budou chtít drzí státní zástupci prověřovat postup prezidenta republiky při udělování milostí.

Jako laik se domnívám, že na postupu pana ministra Němce nelze najít znaky porušení zákona, naopak zákon možná porušil a dopouští se trestného činu zneužívání pravomocí veřejného činitele státní zástupce, který nařídil JUDr. Tomáši Bláhovi provést zmíněné nesmyslné šetření. V tom případě by se JUDr. Tomáš Bláha podílel na nezákonném jednání. Je otázka, zda může klást odpor a nevyhovět nesmyslnému příkazu.

Trpí-li vědomě postup proti Pavlu Němcovi nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká, nelze nevzpomenout přísloví, že "každý dobrý skutek (v tomto případě jmenování JUDr.Renáty Vesecké do funkce nejvyšší státní zástupkyně ČR) musí být po zásluze potrestán."

Poznámka redakce: Autor je členem spolku Šalamoun, jehož aktivity procesně i mediálně zasahovaly do řady případů, které ministr Němec rozhodoval. Většinou podněty ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Zdeněk Jemelík už v této době mediálně "hájil" ministra Němce i v případě jeho rozhodnutí propustit "katarského prince" a vyhostit ho do Kataru.