Ztracené město líčí chaos revolučních změn na Kubě koncem padesátých let. Vypráví o životě a o láskách Fica Fellova (kterého hraje sám Garcia), vlastníka nočního klubu a muže, starajícího se o svou rodinu, knížete společenské elity, který nikdy nemusí platit za svůj drink. Vídíme vřelost a intimitu rodiny Fellovových, která se každou neděli přesně v 18 hodin schází na večeři, a sledujeme, jak se rodina pod tlakem politických změn, odehrávajících se kolem nich, postupně rozpadá. Obětí revoluce se stává nejprve jeden a pak druhý bratr -- obětují se pro věc svobodné Kuby, a Ficův elitní blyštivý svět skončí, neboť příslušníci nové vlády přijdou do jeho klubu a zakáží mu používat v orchestru saxofony, jsou přece "symbolem nenáviděného kapitalismu". Vzniká také milostný příběh, když se Fico začne starat o zničenou vdovu Auroru, manželku svého usmrceného bratra, vodí ji na pláže a do luxusních restauraci a mezi nimi vznikne láska. "Včera se mi zdál sen," říká Aurora. "Bylo to o nás a byl tam Luis. Říkal, že je to OK..."

Emoce jednotlivých postav působí autenticky, jsou ale bohužel zabaleny do celofánu hollywodské pompéznosti, a tak vůči nim nenajdeme dostatečné množství empatie. Jakmile dosáhne útlak nového režimu takové síly, že už to Fico nemůže vydržet, uprchne do země "vynikajících příležitostí", do New Yorku, a opustí svou milenku, která pracuje na straně revolucionářů. "Jednoho dne to pochopíš." Jednoho večera, po uzavření restaurace, když tam s rozcuchanými vlasy Fico myje podlahu, se milenka objeví ve dveřích a na krátkou dobu se sentimentálně k sobě vracejí. Záběry připomínají klasické filmy právě z tohoto období, z padesátých let -- detaily její slzami potřísněné tváře, stále ještě okouzlující se rty namalovanými červenou rtěnkou. My však nežijeme v roce 1959, ale v roce 2006 -- tyto techniky bohužel neodpovídají naší době a nemají na nás tak silný vliv, neboť jsme zvyklí na brutální realismus. Má-li filmový tvůrce používat tohoto stylu, musí zároveň s ním přinést něco nového, jinak to k dnešnímu divákovi nepromlouvá. Zdá se to téměř prázdně, když Fico říká: "Miluju tě, ale nemohu tě milovat tam." Ta slova jsou prostě příliš uhlazená, příliš neautentická, přílíš připomínají svět celebrit.

Film není celý natočen v tomto stylu -- je to jiné, například, když Fico sedí u klavíru a hraje na něj a Aurora stojí u dveří a poslouchá ho. Krátký záběr na její nohy ukazuje, že si jí Fico povšiml a že na ni pohlédl. Toto je modernější přístup, zaměřující se na malé detaily -- ale je skutečně možné zkombinovat oba přístupy? Jaksi to nejde dohromady.

Jiným zajímavým okamžikem je chvíle, kdy Ficův choreograf tančí sám na setmělém jevišti a jeho společník Spisovatel vstane ve své kanceláři -- vidíme jen žluté kruhy jeho oken se zavřenými okenicemi a jejich dvě siluety. "Kéž bych mohl začít znovu," říká Fico. "Mám rád začátky," odpovídá pořád vtipný Spisovatel. "Nic se ještě neudálo a existuje optimismus a v budoucnosti leží příležitosti. Není to jako konce. Ty se mi nelíbí. Vědí moc dobře, proč jim říkají 'konec'. Ovšem některé konce jsou zároveň začátky. To je jiné..." "Tak kde jsme teď?" ptá se Fico."No, jestli to nevíte, pak nejsme ani na začátku ani na konci, musíme být někde uprostřed." Zajímavé myšlenky. Ten rozhovor se mi líbí ... ale tato silně stylizovaná scéna se jaksi nehodí k celkovému dramatu tohoto filmu.

To, co film do určité míry zachraňuje, je právě postava Spisovatele. Hraje ji vynikajícím způsobem Bill Murray (je výtečný jako obvykle). Tento dvorský klaun tohoto filmu přináší lehčí prvky do všech těch těžkých emocí, které ho jinak ovládají. Ať už je to ve scéně, kdy sedí ve slunečních brýlích a skrývá se za pokojovou květinou ve Ficově kanceláři a hraje si na bodyguarda, anebo kdykoliv, kdy do rozhovoru vstupuje chytrými a vtipnými poznámkami. Spisovatelova slova se zdají být o tolik přístupnější než slova kohokoliv jiného, protože se neskrývají za hollywoodskou pompézností. Spisovatel není snob, je autentický a inteligentní. Zejména v kontrastu s ním působí Fico příliš mnoho jako hrdina. Je to ctnostný nejstarší syn. Je příliš dokonalý. Nikdy neudělá nic špatného. Garcia ho nejhraje s dostatečným množstvím skromnosti, aby to skutečně mohlo působit tak dokonale.

Jiným pozitivem tohoto filmu je hudba. Garcia poukazuje na to, že hlavním protagonistou jeho filmu je hudba a že to bylo důvodem, proč tento film chtěl natočit. A právě hudba skutečně zachycuje život a vášnivost Kuby a je přítomna v tragických chvílích i při večírcích v nočním klubu. Ficův bratr -- revolucionář, který trpí nesmírným pocitem viny za to, že způsobil smrt svého strýce a způsobí hanbu rodině Fellovových, si vezme život za zvuků starého gramofonu jeho strýce, na němž se hraje kubánský swing. Toto téma však bylo možno rozvinout více, neboť není tak výrazné, jak ho asi Garcia zamýšlel udělat.

Celkem vzato, odešla jsem z kina s pocitem, že tohle je skoro dobrý film -- bylo v něm mnoho potenciálu k tonu, aby byl výborný -- ale téma bylo zpracováno příliš pompézně. Hrdina je příliš dobrý, není uvěřitelný. Proč byli jeho bratři naprostým selháním a proč byl jen on absolutní úspěch? Méně hollywoodský přístup by fungoval lépe.