Mapa není území. Tento výrok snad každý označí za pochopitelný. Přeneseme-li však tuto úvahu do ekonomického prostředí, závěr již nemusí být zcela triviální. Podle Kurta Cobba jej lze zformulovat třeba takto: Peníze jsou prostředkem, jak donutit energii dělat to, co po ní chceme. Pro pochopení souvislosti obou uvedených výroků je možná nutno vysvětlit, že peníze a úvěr vytvářejí to, čemu se říká "symbolická ekonomika". Symbolická ekonomika představuje to, co se děje v reálné ekonomice zboží a služeb včetně energie. Jen zlomek procenta veškeré energie vstupující do výrobků a služeb průmyslové ekonomiky pochází z lidské fyzické práce. Všechno ostatní je směs fosilních paliv, jaderné energie, vodní síly a alternativních zdrojů. Poněvadž se nic nevydoluje, nevypěstuje, nesklidí, nezpracuje, nevyrobí ani nedodá bez energie, dá se říci i to, že skutečnou měnou moderní civilizace je energie. Bez jiné než lidské a zvířecí energie bychom se vrátili k předprůmyslovému způsobu života. Avšak ekonomové, od nichž ta "normální" část lidstva, která si jinak vystačí se selským rozumem, obvykle očekává, že by to měli vědět lépe než ostatní, většinou trvají na tom, že peníze žijí svůj vlastní život v kolotoči mezi rukama a účty obchodníků, těžařů a výrobců a jsou schopny vykouzlit zboží a dokonce i energetické zdroje z ničeho. Energii pak považují jen za jednu z mnoha položek na trhu.

Kurt Cobb zde naráží na článek Petera Hubera Termodynamika a peníze, který vyšel v americkém ekonomickém časopisu Forbes. (Peter Huber je význačným členem liberálního think-tanku Manhattan Institute for Policy Research.) Článek byl vzápětí podroben sžíravě ironické kritice jiného bloggera, Dmitry Podboritse, pod titulkem "O možnostech používání bateriových článků AAA jako zařízení pro zmírnění ropného zlomu a jiné poznámky". (Dmitry Podborits je Rus původem z dnes ukrajinské Oděsy, v r. 1991 emigroval do USA a nyní pracuje pro jednu velkou investiční banku v New Yorku jako softwarový specialista.)

Dmitry Podborits píše:

Joseph Tainter ve své průkopnické knize "The Collapse Of Complex Societies" (Zhroucení komplexních společností) učinil následující zjištění: "Množství výzev, s nimiž svět může konfrontovat společnost, je prakticky nekonečné.." Snad je možno zformulovat pokračování Tainterova výroku takto: "Rozsah možných reakcí společnosti konfrontované s výzvami světa je také ze všech možných praktických hledisek nekonečný." Z historie je známo, že minulé civilizace používaly se střídavými úspěchy celý rejstřík odpovědí na své potíže - od obětování neposkvrněných panen po přepadání a zotročování svých sousedů, od institucionalizace vraždění nemluvňat jako mechanismu kontroly populace až po reorganizaci průmyslu a výroby potravin. Jestliže reakce našeho současného politického a ekonomického mainstreamu na civilizační výzvy předkládané naší společnosti skutečně představují to nejlepší, co v nás je, pak máme prakticky s jistotou zaručeno, že vstupujeme do velmi zajímavého historického období. (Zajímavého ve smyslu známé údajně staročínské kletby: "Ať žiješ v zajímavých časech!" V duchu nejlepších tradic Rádia Jerevan mimochodem nejde ani o starodávnou, ani o čínskou, ani o kletbu, tuto větu prý první vyslovil Robert Kennedy v roce 1965 a D. Podborits k tomu poněkud jedovatě dodává, že to, čemu Američané říkají "ruská ruleta", se v ruském prostředí, kde vyrostl, nazývá "americkou ruletou"...)

Nezaujatý pozorovatel ze vzdáleného vesmíru by mohl s úžasem sledovat, jak neuvěřitelně komplexní a zdroji zajištěná civilizace Homo economicus, vyzbrojená nejvyspělejší technologií a veškerými znalostmi nahromaděnými za celou její historii, dobrovolně, odhodlaně, dokonce nadšeně tlačí sama sebe do kouta omezováním svých budoucích voleb na vynucené tahy - odkládáním rozpoznání civilizační výzvy a možných odpovědí na ni teprve až na dobu, kdy nadcházející krize bude jasně viditelná prostřednictvím tržních a monetárních mechanismů, jejichž signálům tato svérázná civilizace dává přednost před ostatními pěti smysly a zdravým rozumem. Tato unikátní forma chování - idealizace a absolutizace svobodného trhu - je obzvláště nepochopitelná, vezmeme-li v úvahu, že neschopnost tržních signálů spolehlivě sloužit jako dlouhodobý indikátor čehokoli byla dokázána mimo jakoukoli diskusi. Hlavní myšlenka, kterou Huber předkládá ve svém článku, je ta, že ukazatel EROEI (Energy Return On Energy Investment, poměrový ukazatel energetické účinnosti vyjadřující, kolik energie z jejího zdroje dostaneme vztaženo na množství energie, které jsme do procesu jejího získání museli vložit - často se používá v diskusích o možnostech těžby nekonvenční ropy a o účinnosti alternativních zdrojů energie, více ZDE), je chybným měřítkem energetické účinnosti.

Podle Hubera nezáleží na tom, kolik energie bylo vydáno na získání jednotky energie. Záleží jedině na tom, za kolik bude jednotka finální formy energie prodána. Podle Huberova scénáře se energie stane tak drahou, že po investování deseti jednotek laciné energie do výroby jedné jednotky "konečné formy" upotřebitelné energie se tato bude prodávat s pěkným ziskem. Prodej drahé energie se stane velmi ziskovým obchodem, ale žádné levnější formy upotřebitelné energie nebudou k dispozici. Výroba energie bude v samém středu ekonomiky a zůstane mezi několika málo ziskovými aktivitami, zatímco mnoho jiných kdysi ziskových podniků a celých odvětví bude zlikvidováno prudce stoupajícími cenami energií. Ekonomicky vyvolaná redukce sociální sféry je ve scénáři formulovaném Huberem nevyhnutelná. Navíc, kdo říká, že tzv. levná energie zůstane levnou, když jí bude o tolik více potřeba k výrobě drahé energie? Nezpůsobí zvýšená poptávka nedostatek dosud běžných forem "levné energie"? Pan Huber jistě nebude tvrdit, že kapacita výroby levné energie nutné k výrobě drahé energie se může libovolně zvyšovat donekonečna bez dopadů do ceny a dostupnosti levné energie - jinak by riskoval, že se mu jeho kolegové z Manhattanského institutu vysmějí. Je také zřejmé, že v Huberově scénáři bude potřeba mnohem více celkové energie než dříve, protože mnoho jí bude spáleno pro vnitřní spotřebu energetiky samé. To je vlastně celý obsah úvah o energetické efektivnosti: Stále více energie spotřebuje energetika sama a stále méně jí bude zůstávat pro zbytek ekonomiky.

Dále je nutno upozornit všechny vážené energetické ekonomy, že i dnes, v době relativně laciné energie, v ekonomice vesele roztáčející kola stále rychleji a za stále rostoucí konzumní horečky, už máme přesně ten typ energie, který odpovídá kritériím Petera Hubera: alkalické baterie. Protože v Huberově světě nezáleží na energetické efektivnosti, ale jen na konečné ceně, kterou spotřební forma energie má na trhu, mohli bychom pravděpodobně používat AAA baterie jako rozumnou alternativu k jiným druhům energie ve scénářích období po ropném zlomu; vždyť je to úspěšná komerční technologie, na niž jsme už zvyklí a ve srovnání s jinými, spíše experimentálními formami alternativních energií, jí solidně rozumíme. Máme už velký fungující trh alkalických baterií. Jestliže prostě budeme pokračovat ve zvyšování výrobní kapacity AAA baterií o 50% ročně, za 20 let zvýšíme jejich celkovou výrobu zhruba 3000násobně. V takovém huberovském světě, kde fyzikální omezení nehrají žádnou roli, přebytečná kapacita AAA baterií, nevyužitých v MP3 přehrávačích, vibrátorech a jiné spotřební elektronice, by se mohla využít v dopravních systémech a tak zmírnit nebo zcela eliminovat účinky ropného zlomu...

Bylo by zajímavé zjistit, jak zabedněný musí být ten segment čtenářstva i redakce úctyhodného ekonomického magazínu, kterým Forbes bezesporu je, aby dobrovolně poskytoval Huberovým argumentům i jen špetku důvěryhodnosti. Závěrečné odstavce článku D. Podboritse jsou apelem především na americkou společnost, ale s vědomím odlišností tamních reálií jsou platné i obecněji:

Je celkem jasné, že trpíme nějakou akutní formou historické Alzheimerovy nemoci, za kterou můžeme extrémně draze zaplatit. Mnozí se nejspíš domnívají, že mohou dostat cokoli chtějí, jen když naše vládnoucí orgány vymyslí tu správnou politiku. Většina z nás nechápe specifičnost a jedinečnost našeho současného přechodného historického období, ale ještě stále máme možnost volby. Bezmyšlenkovitě však necháváme toto období uplynout a tím si tu možnost volby uzavíráme navždy. Nechápeme, že nemilosrdný boj o zdroje byl vždy v historii mnohem obvyklejší a zásadnější hnací silou vývoje společnosti než demokracie, lidská práva a veřejný blahobyt. Nedochází nám, že dnešní investice do infrastrukturních alternativ k "velkým, pohodlným, bezpečným autům", do nichž jsme tak silně zamilováni, může zachránit naši ekonomiku před úplným ochromením v blízké budoucnosti, umožnit jí přeskupit se a dát tak naší civilizaci možnost bojovat ještě i ten příslovečný den poté. Domníváme se, že naši političtí a hospodářští předáci vyřeší tyto problémy za nás - ale naši političtí a hospodářští předáci čtou Forbes a Wall Street Journal a činí veřejná prohlášení v duchu shora uvedených argumentů. Jsme dětinská civilizace, která se možná zříká své šance dospět.

Kurt Cobb k závěrům Dmitry Podboritse ještě poznamenává, že energie je "hlavní zdroj" (master source). Jestliže je energie nedostatek, tj. jestliže je drahá, pak naše životní úroveň nemůže být vysoká. Je-li jí nadbytek a je levná, můžeme ji teoreticky použít k přeměně čehokoli na Zemi v cokoli, co chceme a potřebujeme. Bez levné energie by moderní průmyslová civilizace nebyla možná. Žádné množství peněz nepohne traktorem, nezvedne do vzduchu letadlo ani nevytlačí elektřinu z generátoru, jestliže neexistuje energie, která to způsobí. Snaha o zisk může motivovat lidi ke hledání a využívání nových zdrojů energie, ale žádný prospektor ani při nejlepší vůli nepostaví vrtné věže na mapě. To, co potřebujeme doopravdy, uzavírá autor, je začít utrácet mnohem větší částky veřejných peněz - tedy energie alokované k veřejným účelům - k zahájení vytváření udržitelné společnosti postavené na bázi obnovitelných zdrojů energie. Mnoho času na přípravu nám už nezbývá.

V navazující diskusi na Cobbově blogu se dodatečně objevily ještě dva zajímavé názory.

1. Peníze nevládnou energií. Peníze vládnou lidmi. Peníze bez lidí by nevládly ničím, ani by se za ně nedalo nic koupit. Je však pravdou, že lidé za peníze dodají energii. Všude kolem je více peněz než energie. To znamená, že většina peněz v oběhu je nárok na budoucí zboží a služby včetně budoucího disponování energií. Důvěra účastníků trhu v hodnotu peněz je založena na víře, že ekonomika vyrobí více v budoucnu než teď. Hodnota úspor zcela závisí na ekonomice schopné dodávat v budoucnosti veškeré očekávané zboží a služby. Je zřejmé, že tento předpoklad se ukáže zcela mylným, jestliže ekonomika bude trpět nedostatkem energie.

2. Proponovaný názor je zrcadlovým obrazem Marxovy teorie hodnoty. Marx žil na počátku průmyslové revoluce, právě když používání energie z uhlí začínalo z výroby ve velkém vytlačovat lidskou energii. Po ropném zlomu se lidstvo bude muset znovu naučit vyžít se skrovným množstvím energie, tak jak tomu bylo po celou předprůmyslovou éru jeho dějin. Dokud bude nadbytek peněz v oběhu, budou zrychlovat uměle vyvolávaný ekonomický růst, lidstvo bude spotřebovávat zdroje stále rychleji a stále více bude používat dnešních dluhů k disponování budoucí výrobou. Ještě chvíli to možná bude fungovat, ale po dosažení kritických obrátek se ten šílený kolotoč rozpadne.

Jak sami vidíte, polemiky o energii v anglickojazyčných médiích rozšiřují záběr a nabírají na intenzitě. Máte-li zájem dále rozvíjet podobnou diskusi i v českém prostředí, jste zváni na toto diskusní fórum. Vaše příspěvky budou vítány.