Pan Chaun nás přesvědčuje, že být věřící je něco více než obyčejný člověk. "Být věřící je o krok výš. Být věřící znamená otevřít se inteligenci a síle, která nás obklopuje. Vnímat ji a žasnout. Být věřící znamená žít o stupeň výš, mít vědomý přístup k božskému paprsku".

Tohle znám i od jiných. Je to krásné, takhle věřit a není to dopřáno každému, jak mě přesvědčoval můj přítel. Hlavně ne člověku, který si položí otázku PROČ? Být věřící vypovídá o síle indoktrinace dětí rodiči. Jsou to rodiče, kteří poučují svoje děti o Bohu odmalička. Poučují je v době, kdy dítě bezmezně rodičům věří a je na nich závislé. Proto někteří rodiče nechtějí posílat děti do školy a raději je učí sami doma. Aby se nenakazili od druhých a aby nezačali pochybovat. Nezačali si klást otázku Proč?

Vždycky těmto katolíkům říkám, zdali si uvědomují, že kdyby je třeba v dětství adoptoval muslim, tak dneska budou vyznávat Alláha a roznášet bomby po nádražích. On totiž fundamentalismus je jediné, co mají všechna náboženství společného. A s tím spojená nenávist k jiným náboženstvím.

Říkám jim, že kdyby jejich rodiče byli stoupenci Bendovy sekty, tak dneska věří, že okolo zeměkoule krouží vesmírné lodi komandanta Ashtara a budou se těšit, že budou patřit mezi ty vyvolené, kteří budou naloděni až přijde konec světa. Musím se přiznat, že některé jsem svými názory přivedl až k nepříčetnosti.

"Děsivá je informace o jednapadesáti tisících dětí indoktrinovaných katolickou ideologií prostřednictvím státního školství v roce 2004" říká pan Sklenář a já s ním souhlasím. Nic proti víře nemám (pokud mě někdo násilím nechce přesvědčovat), přesto mám výhrady, aby z mých peněz byla placena ideologie kazící dětem dětství. Strašila je peklem a podobnými výmysly.

Panu Chaunovi nejde o víru v nějakého Boha -- jemu jde o víru v jediného správného Boha - Boha katolického. Nejde mu o boha protestantů, kteří jsou i s Janem Husem pro něj zplozenci pekla. Prostě pan Chaun je jako každý dobrý katolík fundamentalista. Ale tváří se jako humanista.

Ale proč jenom víra pana Chabna má takové zázračné účinky? Na světě je přece mnoho náboženství a člověk by měl mít možnost si vybrat. Tedy - kdybych já si musel vybrat, tak si vyberu islám. Hlavně kvůli posmrtnému životu. Když volit mezi rájem islámským a katolickým, jsem pro islám. Raději bych se probudil každé ráno uprostřed nepřeberného množství panen (každou noc se regenerujících) a trávil s nimi krásné chvíle, než poletoval z obláčku na obláček a zpíval Hosana v ráji katolickém.

Ale i buddhismus má svoje přednosti, které objevuje stále větší množství intelektuálů na západě -- hlavně v Hollywoodu. Východní filosofie má něco do sebe a bude asi lepší než liberalismus nebo i marxismus. Oba tyto směry se soustřeďují spíše na ekonomiku než na člověka. A člověk by měl být především předmětem filosofického bádání a měl by být alfou i omegou všeho lidského snažení.

Faktem však zůstává, že někteří lidé náboženství potřebují. Aby se někoho báli. Proto už židé vymysleli desatero přikázání, která přejalo i křesťanství. Nebylo to nic převratného -- bylo to jen vyjádření určitých zákonů, které lidé musí dodržovat, pokud chtějí s lidmi kolem sebe žít v míru a pokoji. Proto je desatero přijatelné dodnes -- tedy, až na ten nešťastný (asi) šestý paragraf. To jiná náboženství jsou tolerantnější a upřednostňují mnohoženství a podobné radovánky. To by také nebylo špatné.

Proto asi v rámci zákona o registrovaném partnerství navrhoval jeden poslanec jedné nejmenované strany i registrované partnerství dvou a více osob různého pohlaví. Musím říci, že s ním souhlasím. (i když mně, v mém věku by to už nepomohlo.) Ale v okamžiku, kdy nahrazujeme rodinu, která se stará o výchovu dětí, společností založenou na sexuální orientaci, jde všechno stranou. V takovém případě by "společná domácnost" jednoho muže a několika žen nebo dokonce dvou (nebo tří) mužů a vícero žen měla pro dnešní společnost větší význam. V době nezaměstnanosti by se břímě péče o nezaměstnané a nemocné přeneslo na tuto komunitu. Možná by v tom mohla být i budoucnost sociálního státu - podle některých politiků. Ale to jsme trochu odbočili.

Vrátíme se k lidem, kteří náboženství potřebují. Krást je hřích, a proto věřící nekrade. Já nekradu, protože to je špatné. Řídím se příslovím: nečiň jiným to, co nechceš aby oni činili tobě. A to je základ lidské společnosti. To jiní věřící to mají lepší. Můžou vesele krást jak chtějí, potom jdou do kostela, vyzpovídají se, dostanou rozhřešení, a odcházejí opět čistí a mohou vesele krást dál. Však jim to pánbůh zase odpustí. Ani taková filosofie není k zahození. Dalo by se říci, že každý si tam najde, co se mu líbí. Každé náboženství je taková berlička, která pomáhala lidem přežít v nelítostném světě.

Ale nejhorší je, že náboženství slouží odjakživa k ovládání lidí. Pomocí náboženství je možné lidi ovládat. Už šamani ovládali lidi a měli větší moc než náčelník. K dokonalosti to přivedla právě katolická církev v osobě jediného papeže.

A fungovalo jí to bezvadně více než tisíc let. Nepohodlné a přemýšlivé upalovala na hranici jako kacíře. Ženy upalovala jako čarodějnice. Ale hlavně zabavovala jejich majetek k větší slávě Boha a církve samé. Teprve renesance a pochybnosti o bohu začaly drolit pevnou moc papeže nad králi a císaři. Během sta let přišla francouzská revoluce a s ní začátek konce moci papežů. Od té doby náboženství ztrácí jednu ovečku za druhou. Zlatá doba náboženství se už nikdy nevrátí.