Prezident Jacques Chirac má před sebou poslední "celý rok". Pouze 1 procento Francouzů si v prosinci přálo, aby se stal znovu jejich prezidentem. Zničující výzkum agentury IFOP uvedl, že podporu nemá ani ve vlastní straně, kterou kdysi založil -- sympatizanti Svazu lidového hnutí (UMP) ho podporují pouze ve 2 procentech, 3 procenta naopak nalezl u Svazu pro francouzskou demokracii (UDF).

Koncem roku pak týdeník L'Express přispěchal před Štědrým dnem s ještě tvrdším úderem -- z exkluzivního výzkumu agentury BVA vyplynulo, že třetina Francouzů by si přála předčasné prezidentské volby a Chirakovu okamžitou demisi.

Konec elánu

Věřit ve Francii je jedna věc, věřit v Chiraka věc druhá. Listopadová krize, která rozmetala francouzská předměstí, vytvořila předpoklady ke změně, v níž už ale tento prezident dohrál. Kdo může věřit muži, který tolikrát otočil vestu? Ten tolik horlivý Evropan přece byl kdysi největší odpůrce Evropy! Kdo vidí naději a odhodlání v režimu, který vyprodukoval tak vysokou míru nerovnosti? Vždyť právě Chirac patřil po více než 30 letech k těm, kteří se podíleli na jeho utváření. A teď mluví o vlastnecetví? Rituální optimismus, ke kterému se francouzský prezident na konci loňského roku uchýlil, zněl zkrátka tak trochu jako pohřební píseň.

Socialistický poslanec Jack Lang označil Chirakův projev za "poslední vlnu, která umírá na písku", předseda Národní fronty (FN) a Chirakův prezidentský protikandidát Jean-Marie Le Pen poznamenal, že šlo pouze o "nekonečné číslo optimismu na povel".

Nebylo tomu tak vždy. Mnozí, kteří o Chirakovi mluvili jako o "muži na baterky", přesto oceňovali, že zvládne komunikaci s "obyčejnými Francouzi". V roce 1995, když šel do politické kampaně s hesly o "sociální fraktuře" a "novém elánu", byl Chirac mužem, s nímž si lidé spojovali odlepení Francie z klihu socialistické agónie. Jeho druhý mandát z roku 2002, na němž se silně podepsala rozdrobená levice, získal jako garant republikánství proti hrozbě extrémní pravice. Nyní, na prahu Nového roku, a deset let po úmrtí socialistického monarchy Françoise Mitterranda, vrací Mitterrand svému dávnému soku vlastní úder ze záhrobí.

Zesnulý prezident Mitterrand je pro 35 procent Francouzů nejlepším prezidentem za celé období V. Republiky: tvrdí to nejnovější výzkum agentury CSA pro deník Libération. Mitterrand v něm předběhl i jejího zakladatele generále Charlese de Gaulla (se ziskem 30 procent). V tomto srovnání je Chirac velmi hluboko -- pouhých 12 procent v dějinách republiky působí opravdu velmi chmurně. Snad za to může i blížící se výročí Mitterrandova úmrtí, rozhodně ale se na něm podepsal výbušný závěr roku. UMP se snaží seč může, aby odvrátila váhu, který na ni Mitterrand vrhá, a připomíná špatnou ekonomickou politiku 80. let včetně machiavellistických rysů jeho osobnosti.

O prezidentský mandát dnes, rok a půl před jeho koncem, usilují zástupy mužských kandidátů. Ne všichni jsou tolik aktivní jako trojice Laurent Fabius-Nicolas Sarkozy-Dominique de Villepin, kteří si věří nejvíce, kandidátů je ale dostatek. O kandidátkách se to již tolik říci nedá, jedna z nich ale stojí za pozornost: jmenuje se Segolène Royalová, jinak také choť generálního sekretáře Socialistické strany Françoise Hollanda.

Pokračování zítra, v němž přineseme portrét Segolène Royalové