Nebudu jízlivý a na rozdíl od jiných se nebudu stavět do role někoho nadanějšího, někoho kdo jaksi chápe více než ostatní. A jelikož šlo o přání, tak ani nebudu kritizovat konkrétního pisatele.

Jde mi jen o jednu věc; chápu jisté vnitřní rozpoložení, chápu onen vliv kulturního významu a razítka, které víra v Boha má. Ale nechápu onu neochvějnost ve výrazech prožití boží milosti či přítomnosti. S oním kulturním razítkem se to má v podstatě tak, že církev resp. víra má dlouhou kulturní tradici a vliv a tím si získala výsadní postavení. Jako by každý výrok proti Bohu urážel víru, věřící lidi, slušnost. Cožpak se slušnost pojí jen s vírou v Boha? A teď použiji kvaziargumentace, ale musím... tohle ať vykládá někdo mladým chlapcům, kteří byli zneužiti počestnými kněžími, mladým dívkám, které nechtěně otěhotněly v Polsku atd... Respektuji víru jiných, ale nechci žádné vnucování nebo vyvyšování, byť nenásilné ( žel jen někdy), že věřící jaksi lépe chápe nebo lépe rozumí.

Jen malý příměr nakonec - pokud někdo bude tvrdit, že existuje veliký budulínek, který je svrchovaně dobrý, spravedlivý, milostivý a vševědoucí a láduje se hrachovou kaší ze které stvořil nás a celý svět, tak tento jedinec, i když bude mírumilovný, tak má velkou pravděpodobnost, že skončí v psychiatrické léčebně. To je prostě fakt. Ale proč, když cítí onu přítomnost a je o krok před námi?