Předem upozorňuji, že píši o své vlastní individuální zkušenosti, nikomu nic nevnucuji, každý si může najít své vlastní možnosti, jak strach porazit. Každý člověk je svoji psychikou uzpůsoben k tomu, aby ji zásoboval a uspokojoval libými a příjemnými pocity (Sigmund Freud, Nespokojenost v kultuře, nakl.Hynek,1998). Naše přirozená orientace na štěstí, v nás ale iniciuje obavy z jeho trvání, z jeho dosažení a z jeho udržení.

Každý člověk je šťastný z něčeho jiného, avšak strach, onen bytostně přirozený pocit obrany před nejistotou, je společný všem. Strach střeží lidskou osobnost před špatnou volbou a je získáván zkušeností. Děti nemají strach, protože jsou bezmocné a mají jistotu štěstí, zprostředkovaného péčí a láskou rodičů.

Jenomže i strach není neuchopitelné abstraktum, je součástí našeho vnitřního ustrojení, kterému lze vnutit naší vůli a překonat tak jeho přirozené obranné vlastnosti, které v konečném důsledku lidskou osobnost brzdí a neumožňují její vývoj k poznání. Toto lze přijmout za předpokladu, že se shodneme na tom, že jedině cesta k poznání, je cesta ke štěstí, neboť v poznání, byť je jakékoliv, poznáváme sami sebe, jiné lidi a nevyhnutelnosti života.

Strach paradoxně brání volbě a tím i riziku špatné volby, možnosti vlastní změny, neboť nám současně bere vědomí ceny poznání a vrhá nás do pasivity. Jedinou možností, jak vnutit strachu naší vůli, je odvaha, odvaha udělat krok, či rozhodnutí, o jehož důsledcích máme jen minimální informace. Kolik námahy a rizika podstupuje malé dítě, které se na přistavené židli marně snaží dosáhnout na lízátko.

Jsme-li šťastní a obvykle se o tom bezpečně utvrzujeme, až když víme, že zmizel zdroj našeho štěstí -- tak přirozeně chceme, aby naše pocity trvaly stále a nebo alespoň co nejdéle. Intelektově a u někoho skrze náboženství víme, že prach jsme a v prach se obrátíme, nic netrvá věčně, vše jednou skončí, avšak citově nejsme ochotni tuto exaktní jasnost přijmout. Není divu, nikdo v momentě kdy zjistí, že zemře, nepřestane usilovat o svoji cestu životem.

Nemělo by to logiku. Jestliže ovšem člověk přijme svoji cestu i s vědomím své smrtelnosti, nutně tím přijímá i fakt vědomí, že jeho cesta a cesty jeho nejbližších také jednou skončí. Tahle intelektuální zkušenost je následně zdrojem touhy po poznání, tedy naplnění své cesty bezezbytku (tzv. neproflákat svůj život, co jiného má smysl, když víme, že zemřeme?) a iniciuje odvahu překonávat překážky, tedy i strach.

V tomto případě nám zůstává jen jediný krok, ovládnout svoji emocionalitu, své city, svoji psychiku, jež je strachem tolik svírána. V tento okamžik máme jen dvě možnosti, buď rezignujeme ze strachu na touhu po poznání a tím i na smysl své životní cesty a nebo se pokusíme o změnu své situace krokem do nejistoty. Tato změna předpokládá maximální a úplnou emocionální otevřenost všemu, co následně může přijít.

Přichází-li duševní trýzeň, psychická bolest, je nutné ji přijmout, projít jí, zakusit, vydržet ji až do konce, tzv."prožít si své" a nebo "sáhnout si až na dno svých možností". Dojdeme-li až na samotný konec oněch nelibých, nepříjemných, ne-štastných, tragických pocitů, jako mávnutím kouzelného proutku záhy zjistíme, že strach již neexistuje.

A co víc, vše se nám otevírá v poznání skutečnosti a naplňuje nás to novým silným pocitem štěstí, neboť jsme svoji odvahou potvrdili význam své životní cesty, její smysl. A naplníme li smysl svého života, smysl své cesty, bude mít smysl i její konec, naše vlastní smrt. Zbavíme se strachu z vlastní konečnosti, protože jsme svoji cestu završili. Můžeme umřít, protože jsme poznali a hranolky s kečupem nelze jíst celou věčnost.

Chtěl bych říci z vlastní zkušenosti, že poražení strachu dodává lidské emocionalitě přímo euforický pocit štěstí, jsme za naši odvahu odměněni silným vědomím vlastních možností a současně velkou pokorou k druhým. To je nadhodnota, získaná z odvahy.To, co píši, nemá souvislost s náboženskou vírou, s jeho vyznáním a k poznání toho, co jsem uvedl, je možné dojít i bez ní.

Současný člověk v globálním světě má alternativu být šťastný i bez boha, aniž by se musel v zájmu duchovní kontemplace zbavit všech možností civilizace a jejích výhod. Avšak všechny tyto výhody musí být funkční, to znamená, musí se nějak vztahovat ke smyslu jeho cesty. Získaná vnitřní síla a pokora, tuto funkčnost vždy ozřejmí a přirozeně člověku ukáže, co potřebuje. Vede ho zcela přirozeně tam, kam člověk chce.

Slyším mnoho hlasů o bezvýchodnosti současného světa, o nemožnosti lidí, uspokojit v něm své potřeby štěstí. Není to pravda, ovšem za předpokladu opravdu velké odvahy, dělat svá individuální rozhodnutí tam, kde je nám nabízeno pohodlné zápecí konzumního a spotřebního systému. Tento systém je falešný, neboť nabízí jistotu "štěstí", které není schopen dlouhodobě zprostředkovat. Proč, protože to není jeho cílem.

Je třeba ovšem pochopit a pochopíme to právě tehdy, když projdeme strachem, že jediným zdrojem štěstí člověka, je on sám. To není narcismus, neboť v poznání sebe sama poznáváme druhé a můžeme je přijmout. Má úvaha není ani o kritice kapitalismu (který je zajímavý tím, že nabízí možnost soukromého vlastnictví) potažmo konzumní společnosti a nebo o úvaze, změnit ji tlakem zvenčí, je o tom, že společnost může každý měnit tím, že změní sebe, když pozná, co skutečně v životě potřebuje.

Jinými slovy, ze systému si takový člověk vezme jen to, co nevyhnutelně potřebuje a tím tento systém koriguje a reguluje. Je mi jasné, že existuje mnoho náhražek, v podobě produktů konzumní společnosti právě proto, že tomu tak není, což tento systém --ani dobrý, ani zlý- pomáhá udržovat. Slyším námitku, že by se to tak muselo dít v masovém měřítku a rozumím ji, jenomže zisk je evidentní, člověk dělá změnu především kvůli sobě a pro sebe.

Byznys s náhražkami je obchod s lidskou duší, avšak k pochopení tohoto vztahu není možné dojít donucením, ani násilím, pouze a jen osobní, vnitřní cestou, vlastním přesvědčením. To není izolace, zcela naopak, je to velmi mocná revolta. Řekl bych, že proběhne-li kdy mocnější revoluce, bude to touto skrytou a systémem nekontrolovatelnou vnitřní cestou každého z nás. Potřeba vnitřní nezávislosti na systému se stane trendem, onou masovou potřebou individua.

Jednou z možností a základní výzvou dnešního člověka a současně návodem, jak projít strachem a učinit svoji změnu, zesmysluplnit svoji životní cestu, je přijetí odpovědnosti za smrt svých nejbližších. Smrt člověka za plentou, v institucionalizovaných prostorách, daleko od jeho sociálních vazeb, je skutečně ostudou dnešní civilizace a je nejmarkantnějším důkazem falešnosti systému, jež se nás snaží uspokojit ve vlastní pohodlnosti.

Cítím se v tomto okamžiku na základě své vlastní zkušenosti opravdu zavázán vyslovit tento apel: Bude-li to jenom trochu možné, neváhejte a doprovoďte svého bližního tam, kam jednou půjdeme i my sami. Myslím, že to je v naší současné kultuře základní výzva, dokonce bych řekl, podmínka k tomu, aby naše civilizace úplně nezhloupla. Říkám to i s vědomím rozdílnosti možností i předpokladů, které k takovému rozhodnutí lidé mají, avšak současně vím, že hlavním důvodem váhání v naplnění prosté lidskosti, je strach a strachem lze projít.