Kuchyňky v našem milovaném regionu v tomto ohledu velmi výrazně zaostávají za všemi těmi vařečkami na televizních kanálech.

Dobře tomu, že u nás doma bereme člověka s tím, co umí, jak se chová, co dokázal, a nebereme v úvahu postranní a nepřesná hodnotitelská kritéria všech těch velemoudrých neumětelů a zapšklých a nepochopených geniů, tlachajících vždy o druhých -- sami stojí na prahu únosnosti prostého přežití.

Vítěz soutěže dal jasnou odpověď všem škarohlídům a nepřejícníkům soutěže. Stokrát mohu nesouhlasit, stokrát se nemusím dívat. Přehlížet holý fakt, že existovali, jsou a budou existovat lidé, kterým píseň řekne mnohem více než učené debaty, by bylo přinejmenším pštrosí obranou. A lépe pro všechny písně a podobné soutěže, než falešná solidarita ulice a hrany číhající na oběti zvůle, násilností a siláckých pokřiků vyfutrovaných neomaleností, krutostí s nakažlivým primitivismem.

Není tomu dlouho, kdy jakási parta čistých vlasteneckých banditů předváděla na obrazovce svou lásku k Vlasti milené a při zpěvu hymny z jejich ocelových hrdel bylo nejednomu človíčkovi u televize trapně -- oni ti oduševnělí vlastenci bučeli a slova hymny obtížně hledali. Trapnost jim byla spravedlivou vizáží.

Malý muž s velkým hlasem si získal ta naše někdy zbytečně zatvrzelá srdce a hlavně dal odpověď všem, co mají z jakýchkoli důvodů obavy o zařazení etnik do našeho počtem nevelkého národa -- ano, z hlediska globálu připomínajícího etnikum.

Vlasta Horváth, vycházející hvězda na nebi popmusic, mně inspiroval, abych všem, co umí a jenom o tom nebaltají říkal Vlastíci -- a myslím to na rozdíl od některých vykutálených politiků opravdu upřímně.