Vývoj střední a východní Evropy se po roce 1989 nebezpečně spojil s entropií, která se týká jak makropolitiky, tak mikropolitiky: rozpadají se státy i mravní kodexy. Samozřejmosti ztrácejí jména a banální pravdy se stávají mnohovýznamové. Lidé nervózně hledají nový energetický impuls, který by entropii zastavil. Rostou i řady malověrných: lidské dějiny jsou přece plné národů a států, které se ze své krize nikdy nevzpamatovaly.

Každý historický zlom ve společnosti probíhá ve znamení věčnosti. Zvláště radikální zvraty provází pocit konečného řešení -- jako by cílem prudkého pohybu byla strnulost. Též velikost a dramatičnost změn, kterými prošly český a slovenský národ v devadesátých letech 20. století, vyvolávají pocit trvalosti a nezměnitelnosti nového uspořádání. Jenže dějiny nejsou tak jednoznačné: vždyť senioři z našich dvou národů zažili sedm či osm odlišných státních a režimních uspořádání -- a všechny byly na věčné časy nebo ve znamení tisícileté říše. Ve skutečnosti ale nic z toho, co je politické, není věčné.

Změnou prošel i jazyk každodennosti, propagandy a vědy. ... Všudypřítomná otupující propaganda se snaží vsugerovat Čechům a Slovákům, že současný režim je nejlepší uspořádání společnosti, že tento stát se blíží perfektnosti, že tito vládci jsou nejvhodnější z možných... Možná má tato propaganda pravdu. V každém případě je zbytečné vést diskuse o charakteru režimu, státu i vladařů, když stranou pozornosti zůstávají východiska koncepcí.

Dnes již nastala vhodná doba zastavit se a pohlédnout do zrcadla.