Psychologický aspekt

Nicméně, podle Friedmana válka již má silný dopad na psychologii zejména arabského světa. Až do minulého týdne převládalo rozhořčení a probíhala radikalizace. Po pádu Bagdádu nastoupil pocit zmaru. Arabský tisk je nasycen čtyřmi tématy:

Americké vedení s tímto dopadem údajně počítalo a snaží se docílit psychologické kapitulace, vyvolat pocit, že jedinou možnou alternativou je přizpůsobit se Spojeným státům.

Jedinou srovnatelnou situací, říká Friedman, je arabsko-izraelská válka v červnu 1967 -- ta však měla také své neočekávané důsledky: Nejen opakovaný, částečně úspěšný pokus Egypťanů a Syřanů z roku 1973, ale především zesílení palestinského hnutí.

Takže Američané mají o čem přemýšlet.

Jsou zde přítomny dvě tendence: radikalizace a naděje.

Úroveň radikalismu a antiamerikanismu v arabském světě již dlouhé měsíce přesahuje všechnu míru, ale radikalismus sám nevede k akci.

K tomu je třeba i naděje -- pocit, že slabost amerického postavení může být využita, že vítězství, jakkoli vzdálené, je možné.

Spojené státy s radikalizací počítaly, ale naději se snaží držet při zemi.

Úkolem Spojených států nyní je zamezit tomu, aby vznikl dojem, že jsou zranitelné. Mají to snadnější, než Izrael v roce 1967 - jsou nyní méně závislé na spojencích než dřív; ve věci války dosáhly silné domácí shody.

Spojené státy nyní představují arabskému světu svou vyhlazenou tvář: Jsou nenáviděny, ale obávány. Washington musí udržet strach, ale omezit nenávist. To, jak bude spravovat Irák, předurčí výsledek. Ztratí-li nad situací kontrolu, rychle to povede k dojmu zranitelnosti.

Geopolitický aspekt

Z geopolitického hlediska podle George Friedmana již došlo k přechodu z fáze války s Irákem do fáze konfrontace s okolními státy. Saúdské vedení kapitulovalo v základních směrech ještě před válkou, když povolilo přelety útočícího amerického vojenského letectva a průchod pozemních sil přes svrchované saúdské území. Jordánsko a Kuvajt nejsou problémem. Ty jsou tři: Sýrie, Turecko a Írán.

Sýrie je nepředvídatelná. Syřané si jsou dlouhodobě vědomi toho, že v důsledku války bude jejich země obklíčena třemi nepřáteli: Spojenými státy, Tureckem a Izraelem. Místo, aby hledal srozumění se Spojenými státy, Damašek v průběhu války vystupňoval své agresivní chování, dovolil dobrovolníkům vstoupit do Iráku, aby bojovali s protiiráckou koalicí a - zdá se - i poskytl útočiště iráckým představitelům. Bushova vláda dala jasně najevo, že syrské chování je nepřípustné, a ministr obrany Donald Rumsfeld odmítl vyloučit "sebevědomou" ("asertivní") akci namířenou proti Sýrii. Tohle se dalo předvídat, ale zdá se, že Syřané dávají přednost tomu, urychlit to, neboť čím dřív, tím spíš očekávají přijatelnější výsledek, konstatuje Friedman.

Turecko je geopolitickým základem americké strategie -- nejen na Blízkém východě, ale také na severním Kavkazu, v jihovýchodní Evropě a v Íránu. Washington naléhavě potřebuje vyloučit špatné důsledky předválečných sporů, trvající roztržka s Tureckem je nepřijatelná. Spojené státy jsou nadále základem turecké národní bezpečnosti, bez nich by Turecko mělo nepřekonatelné problémy. Obě země nemusí být zrovna přáteli, ale sdílejí základní zájmy. Obě strany se nyní musí pokusit vyvléci se z nepřijatelné situace, jak ji navzájem vytvořily. Klíčem bude omezení kurdských očekávání.

Írán teď hraje mimořádně složitou hru. Proíránské šiítské skupiny mohou vést v Iráku proti Spojeným státům gerilovou válku, zatímco Teherán sám zároveň deklaruje svoji ochotu najít nějakou formu narovnání s nimi. Nicméně nadále platí, že Washington považuje jednotlivě Írán za nejnebezpečnější režim oblasti, jak s ohledem na zdroje, tak na složitost jeho politiky a postupu. Írán sám tak zaujal pozici, kdy není v zásadě předvídatelný -- a tahle pozice se Spojených států zpropadeně dotýká.

Tudíž, pokud je cílem Spojených států vytvořit si základnu v Iráku pro vlivové operace na dynamiku oblasti zevnitř, tahle hra už probíhá, i když ještě válka formálně neskončila.

Situace se Sýrií pravděpodobně potrvá, ale představuje základní destabilizující faktor v oblasti. Íránská situace je dlouhodobě mnohem hůře předvídatelná, přestože Íránci provádějí svou tradiční složitou politiku krátkodobé opatrnosti.

Je však třeba se postarat i o nezáměrné důsledky války. Vztahy Spojených států a Británie jsou pro americkou strategii základní, zároveň Británie si z vlastních důvodů nepřeje otevřenou roztržku s francouzsko-německým blokem, stejně jako s mnohostrannými organizacemi, jakou je OSN.

Spojené státy se v tom Britům musí přizpůsobit, aniž by přišly o kontrolu nad Irákem.

Prvotním cílem summitu Rusů, Němců a Francouzů v Petrohradě bylo nalézt způsob, jak omezit důsledky amerického vítězství v Iráku. Ti všichni byli proti válce, ale Spojené státy volily jinou cestu.

To ukázalo, že Spojené státy již nepotřebují ani materiální podporu, ani politický souhlas Evropy. To pro všechny tři státy znamená základní přehodnocení jejich role ve světě. Irák naplno ukázal, že pro americkou politiku jsou tyto státy již bezpodstatné, jednotlivě i společně. To je pro ně ovšem geopolitická krize prvního řádu.

Pokusí se vmanipulovat Spojené státy do situace, kdy OSN i pro ně bude prvotním správcem iráckých věcí, s využitím britského přání udržet mosty k francouzsko-německému bloku. Ale Spojené státy se nemohou vzdát kontroly na Irákem, aniž by se vzdaly cílů, za něž ve válce bojovaly. To nepochybně povede k dalšímu kolu nepohody ve vztazích s evropskou trojkou, kterými by se ale Washington neměl trápit. Bush má doma oporu, zejména pokud jde o žádost Francie, která je vnímána jako snaha sklidit plody vítězství bez podstoupení rizik. Něco jiného je Británie -- lze očekávat přibývající chmury mezi oběma zeměmi, jak se Británie bude snažit nalézat rovnováhu.

Nelze očekávat žádný poválečný oddech, a to i kdyby nastal rychlý konec války. Oba válečné cíle vyžadují okamžitou práci. Zvládání arabského a islámského veřejného mínění vyžaduje vyjímečnou péči ve zvládání vnitřních iráckých záležitostí. Vyžaduje to také, aby americká moc v regionu byla nadále považována za nepřekonatelnou. Tedy, americké vztahy se Sýrií a Íránem musí výt vedeny agresivně, aniž by překročily mez neoprávněné bojechtivosti. To také znamená, že americko-turecké vztahy musí být zvládány bez vášní, přes napětí v jejich hloubce. Tohle vše je naléhavé, nic z toho nepočká, uzavírá George Friedman. A nakonec, jakkoli bude předválečné střetnutí s Evropany nepochybně vytěsněno, nadále bude do značné míry určovat globální rétoriku, pokud Spojené státy nebudou nakloněny spolupráci ve věci evropských požadavků.

Z analýzy George Friedmana After Iraq: The Ongoing Crisis, uveřejněné ve Stratfor Weekly z 10. dubna 2003, připravil Pavel Barák