Znám hodně lidí, pro které bude Právo stále rudé, i kdyby vycházelo už padesát let po devětaosmdesátém a psali do něj jen Klaus a Petr Cibulka. Znám také hodně lidí, kteří Právo dřív nečetli a dnes je pro ně deníkem číslo jedna, protože jim nota MfD a Lidovek přijde příliš stejná. Když listuji několika čísly z tohoto týdne, rudé mi tedy nepřijde.

Ale - poslal jsem svou Provokativní úvahu o StB, která se objevila i v Britských listech, mailem všem možným periodikám, včetně Práva. Právo ji otisklo v rubrice Z redakční pošty s titulkem V Německu žádné seznamy nevydali - ale vyškrtlo z ní to, proč jsem ji vlastně psal a co jsem v pokládal za nejdůležitější - totiž, že zveřejňování plošných seznamů takzvaných estébáků posloužilo a slouží nejlépe odvracení pozornosti a viny od skutečných viníků, tj. komunistů. Tak nevím.

Právo má ustálenou, jen velmi opatrně se proměňující podobu, která se modernizuje tak, aby to věrný čtenář vlastně nepostřehl. Používá hodně a slušných fotek, perlou listu jsou kresby Vladimíra Renčína, který zraje jako víno a doufám, že se dožije aspoň devadesáti. Nu, my rybáři stárneme pomalu. Dnes je Renčín myslím i lepší než Jiránek, i když to jistě nejde srovnávat. Jeho humor je také politický, ale méně komentátorský.

Právo mi připadá zpravodajsky nejlepším deníkem, nezávislým, ale zřetelně nalevo od středu. Jeho vnitropolitické zpravodajství je tradičně zevrubné a zajímavé, asi proto, že jaksi upřednostňuje starosti drobných lidí taková je obecně redakční politika, o tom i později; před pravdou a láskou, kterou se řídí Lidovky v duchu anekdoty (moje pravda a moje láska vítězí nad tvou lží a nenávistí) a moderní investigativní žurnalistikou, o kterou se, vesměs marně, snaží lovci senzací v MfD.

Myslím, že hodně čtená je zejména Kronika dne, jež se zabývá zločiny. Publicistika je nevyrovnaná, ale to je běžné, je hlavně dost demokratická. Disidenti Hanák a Uhl se neshodnou skoro nikdy, ale obou je nutno si vážit. Trochu nucené a jaksi zbytečnější se mi zdají komentáře pana Vernera (asi by měl raději psát knihy) a na razanci ztratil i Jiří Franěk.

Právo se logicky jaksi specializuje na sociální demokracii a má specialistu Mitrofanova, který ovšem trpí obsesí hrůzy ze Zemana a vůbec s oblibou konstruuje vnitrostranická spiknutí. Myslím si, že si dělá legraci a ta spiknutí pak skutečně vznikají, ale až na základě jeho článků.

Veliké rozhovory dnes dělá častěji K.Perknerová (další blonde fám fatál, z druhu Olgy Sommerové a Jany Bendové, jen levicová) než Kramer, ale ten byl a je myslím hlubší. Někdy (např. v rozhovoru s Langerem) je patrný celkový redakční ideový rozpor, Právo fandí spíše Železnému či snad Nově, než těm druhým, ale zase to s tou ODS není tak jendoduché a tak nastává trochu zmatek.

Sport je solidní, víc nemohu říci, ale připadá mi suchý.

Kulturní rubrika se dlouho pohybovala v jakési šedé zóně nezajímavosti, po nástupu nového redaktora, spisovatele Rudiše, se zlepšila, rozhodně je zajímavější a modernější než rubriky v konkurenčních denících. Pro nás starší je ovšem orientace na rock a podobně trochu namáhavá.

Bylo mi dost líto, že i Právo věnovalo prostor události, která podle počtu napsaných článků v českém tisku byla zřejmě nejdůležitější událostí posledních let v kultuře, a sice tomu, že skupina Lucie vyhodila pianistu, na jméno si teď nemohu vzpomenout.

Naproti tomu příloha Salon, která bývala pro mne jakousi perlou Práva, protože žádné jiné noviny si literární přílohu s povídkami a verši nedovolily a pokud, pak to bylo zase jen přehlídkové cvičiště šéfa kulturní rubriky, se v posledních letech tuze zkazila.

Jako kdyby editor poztrácel energii a snažil se to nahradit příklonem k undergroundu. Výtečný básník Šrut se jako sloupkař už vyčerpal, Salon už nemá Kosíka a Bělohradský (kde jsou časy, kdy byl tak nadšeným klausovcem!) všechno nestihne, v příloze je stále méně literatury.

Barevné přílohy nechci příliš hodnotit - mají ale jednoho společného jmenovatele a myslím, že to je chytrá politika redakce.

Například v příloze o domech a zahradách nám na rozdíl od těch Moderních bytů atd. ukazují ošklivé a nepříliš drahé příbytky, jaké si někdo udělal doma sám, a které nevzbuzují závist nás obyčejných lidí. Recepty, které Právo tiskne, jsou tak strašné (aspoň má žena i dcery to říkají), že by podle nich mohli vařit i bezdomovci na ulici, už podle toho, že používají i kečup!

Tak či onak: přes všechny výhrady je podle mého názoru Právo deníkem, ve kterém se vám dostane nejvíc informací a umíte-li číst, pak nezávislých.