Lékaři bez hranic už od migrační krize v roce 2015 neúnavně volají po tom, aby EU i její členské státy převzaly odpovědnost za řešení naléhavé potřeby pomoci a ochrany přicházejících žadatelů o azyl a uprchlíků.

Naopak ale došlo k normalizaci násilí, a to i díky významným finančním investicím ze strany nejen evropských institucí, ale také jiných zemí, jako je Niger a Libye. Právě do těchto zemí jsou pak někteří migranti násilně vraceni, nebo jsou zde zadržovaní a je s nimi nelidsky zacházeno.

Outsourcování násilí

Libyjská pobřežní stráž je příkladem takového chování. Jejím běžným úkolem je zadržet lidi na moři a odvézt je do detenčních center. Týmy Lékařů bez hranic pracovaly v některých z nich mezi lety 2016-2023. Po celou dobu dokumentovaly žalostné životní podmínky. V prosinci 2023 vydala organizace zprávu o tom, co se za zdmi těchto zařízení odehrává, ve snaze upozornit na brutalitu, případy obchodování s lidmi a sexuálního násilí či dokonce mučení. Konkrétně v období mezi lednem 2022 a červencem 2023 ošetřili Lékaři bez hranic 58 pacientů trpících tuberkulózou a u jednoho z nich se zasadili o propuštění těžce podvyživeného pacienta v dospělém věku. Vážil méně než 40 kg a ve vazbě nemohl dostat odpovídající péči.

Podobné vzorce toho, jak EU outsourcuje násilí na jiné aktéry, můžeme nalézt i v odepírání přístupu k základní zdravotní péči a ochrany pro lidi na útěku. To lze vidět například v Nigeru, Srbsku a Tunisku. Tento typ násilí je však zřetelný a dobře zdokumentovaný i na samotném evropském území.

„Řekl jsem doktorovi: ‚Chci tady zůstat, žádám si tu o azyl‘. Ale on jen odvětil: ,Upřímně, nevím, co se s tebou stane.‘ Poté mě v nemocnici sebrala pohraniční stráž, na tři hodiny mě hodili do vězení a potom mě zase odvezli zpátky na hranici,“ vysvětluje jeden z pacientů v Bělorusku.

Lékaři bez hranic dokumentovali praktiky násilného vytlačování za hranice v Polsku, Řecku, Bulharsku i Maďarsku. Odstrašující politika EU má podobu hraničních zdí a plotů dlouhých více než 2000 kilometrů. Na vršku mají žiletkové dráty, kamery či drony. Mají zabránit vstupu lidí na území EU, způsobují ale také zranění, která pak léčí týmy organizace.

To je příklad polsko-běloruských i srbsko-maďarských hranic. Tyto fyzické zábrany pak posilují a vymáhají i oficiální orgány, jejichž násilné zásahy namířené proti osobám utíkajícím za bezpečím mají za následek i posttraumatické stresové poruchy.

Jenomže lidé na útěku často prožili násilí již před příchodem do Evropy. Lékaři bez hranic poskytovali také pomoc lidem v italském Palermu, kde v období mezi lednem a srpnem 2023 uvedlo 61 % z celkem 57 pacientů, že byli v Libyi mučeni. Většina z nich v tamních detenčních zařízeních. Právě u těchto pacientů byl posttraumatický syndrom diagnostikován.

Členské státy EU neblokují přístup na své území jen po souši, ale nedostávají ani své povinnosti v poskytování pomoci lidem ve smrtelném nebezpečí na moři. Svou odpovědnost v podobě záchranných a pátracích operací tak přenášejí na pobřežní stráže, které nejsou v gesci členských států. Zrušení těchto operací ve Středozemním moři mělo za následek ztroskotání mnohých lodí a ztráty na životech. Na moři se tak odehrávají téměř každý den tragédie.

Hledání smysluplného řešení

„Rozhodnutí umožnit a praktikovat politiku násilí, která odpírá uprchlíkům a lidem na útěku možnost vyhledat bezpečí, namísto pokusu hledat humánní politické řešení by mělo otřást naším kolektivním svědomím. Vrchní představitelé EU podporují – až téměř oslavují – nehumánní politiku, jež je spojená s tolika riziky. To je v přímém rozporu s hodnotami, které jsou páteří toho, co EU zastává,“ říká Julien Buha Collette z Lékařů bez hranic.

Evropská unie a její členské státy by měly urychleně změnit kurz, aplikovat smysluplná řešení. Nelze na tuto problematiku pohlížet pouze jako na bezpečnostní problém. Dehumanizování jakékoli lidské bytosti není řešením. To však vyžaduje urgentní a fundamentální změnu v tom, jak nahlížíme na příčiny toho, proč lidé vůbec utíkají a na nebezpečnou cestu vydávají. Může se tak předejít zbytečným úmrtím, zraněním a přetrvávajícím traumatům tisíců lidí.