Volby ve stagnující Jihoafrické republice

1. 3. 2024

"Tito lidé v Transvaalu neplatili ani korunu daní, ve skutečnosti tam nebyla žádná vláda, věznice byly odemčeny, aby vězni mohli jinde najít chléb, který pro ně jejich věznitelé nemohli sehnat, ve funkcích nemohli pokračovat, protože kontraktoři nedostávali zaplaceno... Majetek byl neprodejný, život nejistý, na zemi přišel chaos."

Psal se rok 1877. Za ne zcela nepodobných okolností, o 147 let později, prezident Cyril Ramaphosa tento týden oznámil všeobecné volby v Jihoafrické republice na 29. května. Odpověď na dnes naléhavou otázku závisí na jejím výsledku: Dokáže země po třech desetiletích špatné vlády a korupce pod vládou vládnoucího Afrického národního kongresu (ANC) obnovit svůj pochod k modernitě?

Volby jsou soubojem dvou širokých koalic. Na jedné straně stojí široká škála etnických, náboženských, regionálních a třídních skupin, nestabilně spojených v reformistickém a modernistickém paktu více stran, přezdívaném "Moonshot Pact". Odhaduje se, že shromažďuje třetinu voličů; největší složkou je liberální Demokratická aliance (DA) s více než pětinou všech hlasů – podle průměrného složení šesti nejdůvěryhodnějších průzkumů z poslední doby. Aliance je znepokojena nekompetentností státu, korupcí a kombinací mizivého hospodářského růstu a neudržitelných státních sociálních výdajů.

Proti nim stojí širší politická společnost, která se mnohem více zajímá o pokračování rozsáhlého grantového systému – 45 % Jihoafričanů pobírá nějakou formu sociálních dotací a tento podíl brzy poroste, s grantem na minimální příjem – a o přežití politiky "černošské emancipace", která vedla k obohacení nové parazitické elitní třídy zahrnující asi 1 % populace. Tento podíl obyvatelstva se znepokojivě podobá odhadovanému podílu hlasů 43,6 %, který v nadcházejících volbách přisuzují vládnoucímu ANC podle průzkumů veřejného mínění.

Dvěma divokými kartami jsou 11 let staří levicoví, buřičští a nativističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu (EFF) – jejichž vůdci jsou většinou vyloučení členové radikální Ligy mládeže ANC – a nová strana uMkhonto weSizwe Party (MKP), drze pojmenovaná po vojenském křídle ANC z dob boje. Podporuje ji zostuzený a korupcí zamořený bývalý prezident ANC Jacob Zuma, který se konečně rozešel se svou rodnou stranou.

Hospodářská politika ERF je spíše vyděračská a přerozdělovací než růstová. A jeho rétorika je záměrně provokativní vůči bílým a asijským menšinám. Odhadovaná podpora je na základě posledních šesti průzkumů 15 %, ale možná až 18,5 %, což by z ní v některých ohledech činilo oficiální opozici. Vyšší rozsah není nemožný, vzhledem k tomu, že z 1,2 milionu jmen, která byla nedávno přidána na seznam v rámci oficiální volební kampaně, bylo 77 % mladších 29 let, přičemž mnozí z nich byli bezpochyby rozzuřeni zkorumpovaným řízením národní agentury pro financování studentů vládnoucí stranou. To je úrodné území, na kterém vzkvétá energický a agilní EFF.

Rodící se vedení MKP je mezitím široce vnímáno jako Aliance vážně naštvaných: Složené z členů rodiny Zumů, zločineckých sítí, které za Zumy vzkvétaly, ale byly nahrazeny Ramaphosovými lidmi, a dokonce i některých odpadlých bývalých operativců Národní zpravodajské služby. Přesto by nebylo moudré je odepsat, v neposlední řadě proto, že se má za to, že někteří jednotlivci stáli za neúspěšným povstáním z července 2021, které z velké části podporovali Zuluové, a stále mohou mít přístup k velkému množství peněz. Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že 63 % Zuluů v provincii KwaZulu Natal sympatizuje s jednaosmdesátiletým Zumou a dvanáctkrát více lidí si myslí, že byl lepším prezidentem než Ramaphosa. Taková je síla kmenového systému – nebo etnonacionalismu.

Stejný průzkum naznačil, že MKP by mohla získat polovinu hlasů ANC v KwaZulu Natalu, což by otevřelo zajímavé možnosti pro koalice a decentralizační nabídky pro domovinu Zuluů. To však předpokládá, že se MKP dokáže včas zmobilizovat před soutěží, což je pochybné, a že soudní žaloba ANC, která by jí odepřela její název, selže.

KwaZulu Natal, domov pěti generací mé rodiny, je historicky jedním z nejspornějších kousků trávníku v Jihoafrické republice. A opět dojde k boji, doufejme, že pokojnému, o podporu Zuluů, což je největší etnická skupina v zemi, čítající celkem 10 milionů lidí. Sympatie nového krále Zuluů, Misuzulu kaZwelithiniho, jsou neznámé, ale mohly by být vlivné. Tři ze čtyř hlavních stran zde zveřejňují své manifesty, včetně obrozené tradicionalistické Zuluské Strany svobody Inkatha (IFP).

Situaci ještě více komplikují nedávné změny volebního zákona, které usnadňují kandidaturu menším stranám. Zaregistrovalo se více než 350 stran, což je odrazem všeobecné nespokojenosti s mainstreamovými stranami a vzniku vlivného lokalismu, kdy se komunity snaží "státně ochránit" před selhávající a do značné míry opovrhovanou centrální vládou. Třetina registrovaných voličů v jednom průzkumu uvedla, že žádná politická strana nereprezentuje jejich názory.

Vládnoucí strana mezitím přináší do voleb jasný rejstřík neúspěchu. Symbolizoval to ponižující projev prezidenta Ramaphosy o stavu národa (SONA) z 8. února tohoto roku, který se konal na radnici v Kapském Městě. Půvabná 114 let stará budova parlamentu, ve které se obvykle odehrává, byla před dvěma lety zapálena údajně vyšinutým bezdomovcem, který se tři dny bez odporu potuloval prázdnou budovou, než ji nakonec zapálil.

Není vhodná doba na to, aby vládnoucí strana předstoupila před voliče, ale zákon vyžaduje, aby se všeobecné volby konaly před srpnem tohoto roku. Prakticky každá ekonomická a sociální metrika je negativní; jediné, co vzkvétá, jsou státní a sociální výdaje, a to do té míry, že dokonce i Národní pokladna varuje, že jsou neudržitelné. Volný rozpočet předchází volbám. Přesto Ramaphosa tvrdí, že je to většinou kvůli vnějším a strukturálním faktorům a "uchvácení státu" za jeho předchůdce, a ignoruje skutečnost, že byl viceprezidentem během nejhorších let korupce ANC. Bizarní je, že poukazuje na masivní růst programů na zmírnění chudoby jako na úspěch, a ne jako na to, čím je: Jako na indikátor strašlivého selhání státu.

V moderní demokracii by takový rejstřík vládnutí uvrhl vládnoucí stranu do zapomnění. Ne tak v Jihoafrické republice. Pro mnohé, zejména chudé a venkovské černochy, je ANC silnou, dokonce mystickou značkou. Existuje nostalgická hrdost na 112 let trvající boj ANC za emancipaci a důstojnost černochů – což je důvod, proč část zuřivě bojuje prostřednictvím soudů, aby zakázala straně MK přivlastnit si posvátné jméno svého vojenského křídla. (Ironií je, že toto křídlo bylo tak neúčinné, že hrálo jen malou roli při vytváření demokratické Jihoafrické republiky.)

Přesto ANC z maximálních 72 % hlasů v roce 2004 s největší pravděpodobností poprvé za 30 let ztratí v květnu celkovou většinu a bude nucena vstoupit do politických či hlasovacích koalic, aby si udržela kontrolu. Takové koalice v rámci systému poměrného zastoupení se v minulosti ukázaly jako nestabilní a neproduktivní na úrovni místních samospráv. Zainteresované strany soupeří, někdy i násilně, o přístup ke klientelismu a korupčním sítím, které jsou endemické ve státních institucích a vlastně i ve společnosti.

Přesto optimisté předkládají možnou reformní a modernistickou koalici vedenou DA – s jejími vynikajícími výsledky vládnutí v Západním Kapsku – bez ANC. Čísla, která se pohybují kolem 35 % podílu hlasů, zatím nesedí, ale to se může do volebního dne změnit. Značná část voličů je nerozhodnutá a vliv MKP zůstává nejistý. Pokud ANC získá podporu, která se v současnosti předpovídá, bude mít první šanci sestavit vládu. Pokud by si vybrala DA a pakt Moonshot, představovala by v podstatě vládu národní jednoty ne nepodobnou vládě Paktu v Jižní Africe ve dvacátých letech, která byla vytvořena, aby čelila národní krizi.

Šest let vlády prezidenta Ramaphosy, kdysi naivně vítané reformátory a modernizátory, však všechny tyto naděje zmařilo. Jeho funkční období bylo poznamenáno nerozhodným a neefektivním vedením, kolapsem státní infrastruktury a ochotou prosazovat nepraktickou a destruktivní přerozdělovací a protirůstovou politiku, aby udržel svou rozkolísanou stranu pohromadě a potěšil své voliče motivované nároky. Jeho neschopnost vytvořila prostor pro rozkvět toxických organizací, jako je EFF a nyní MK.

Na mezinárodní scéně se staví na podporu nejméně přitažlivých členů takzvaného globálního Jihu, a to i s rizikem, že si znepřátelí mocné spojence a investory. A Jihoafrická republika na to doplácí. Nigerijské dluhopisy se poprvé ukázaly jako atraktivnější pro mezinárodní obchodníky než jihoafrické. V posledních letech ze země odteklo 1 bilion rupií zahraničních investic (1 dolar = 19 rupií) a podle údajů Světové banky za posledních 30 let každý zbídačený jihoafrický soused překonal Jižní Afriku řízenou ANC v růstu HDP.

Pokud ANC ztratí většinu, bude doufat, že se mu podaří vytvořit politickou nebo hlasovací alianci s vrtkavými a poddajnými menšinovými stranami, u nichž se očekává, že získají asi 6 % hlasů. Pokud se to nepodaří – a výsledkem může být výsledek MKP – přirozenými partnery ANC by byly buď EFF, nebo přinejmenším MKP. V takovém případě musí Jihoafrická republika, kdysi považovaná za africký Singapur, uvažovat o nepohodlném předpolí, v němž je pozastavený proces modernizace řízen aliancí zkorumpovaných masových venkovských stran a drancující městské elity. Pro nepříjemnou paralelu není třeba chodit daleko. Je na druhé straně řeky Limpopo v Zimbabwe, kde se na zemi po desetiletí snášel Trollopův transvaalský chaos.

Zdroj v angličtině: ZDE