Chryzantémy nejsou růže: když jsem gay, proč bych měl mít stejné podmínky jako heterosexuálové?
1. 3. 2024 / Fabiano Golgo
čas čtení
18 minut
Nazývat
vztah mezi homosexuály partnerstvím mi nevadí. V roce 2008, v předvečer
schvalování registrovaného partnerství v českém parlamentu, jsem napsal
celou stránku do Lidových novin s tím, že ne všichni homosexuálové
usilují o schválení tohoto tradičně heterosexuálního institutu, který
vznikl proto, aby ochránil manželku a děti před společným vyhýbáním se
otci. Tvrdil jsem, že snaha předstírat, že homosexuální nebo lesbický
pár je stejný jako heterosexuální pár, je marná. Pokud jsem jiný, co je
špatného na tom, když se věci přizpůsobí mé odlišnosti?
Velký
konflikt v dnešním světě má silné kořeny ve vývoji hnutí, které začalo u
gayů a lesbiček, ale bohužel se rozšířilo o spoustu písmenek
odkazujících na všechny nuance neheterosexuality. Zvláště když se do
popředí snahy o získání práv a boje proti předsudkům začali dostávat
transsexuálové. Boj proti transsexualitě mají na své demagogické
platformě naprosto všechny současné světové krajně pravicové strany a
vůdci. V úterý zakázal argentinský prezident Javier Milei používání
neutrálního jazyka a zmínky o transsexualitě ve vládních dokumentech,
školách, institucích atd. Viktor Orbán, když si pod záminkou pandemie
udělil supervelmoc, místo aby přijal zákony týkající se covidu, první,
co udělal, bylo, že přijal zákon proti právům transsexuálů.
Freud
samozřejmě vysvětluje: lidé, kteří se bojí, že by transsexuálové mohli
ovlivnit děti, aby se staly trans, jsou lidé, jejichž vlastní sexuální
identita je slabá. Projekce, že by někdo mohl být ovlivněn, aby měl
nějaký specifický typ sexuality, se děje pouze u těch, jejichž sexualita
není pevná.
Po dvou desetiletích, kdy
několik zemí pochopilo potřebu uzákonit sňatky osob stejného pohlaví,
však bylo hnutí za sňatky homosexuálů ve světě poraženo.
Co
mi vadí, je snaha udělat z nás všech stejné. Boj za rozmanitost v
podstatě dělá pravý opak tím, že se snaží tuto rozmanitost ukončit. Já
jsem gay a to s sebou nese řadu aspektů, které mě odlišují od většiny
mužů.
Stále přesnější výpočty, které jsou
způsobeny vývojem akceptace homosexuality, ukazují víceméně stejná čísla
po celém světě: téměř 10 % mužů je výhradně homosexuálních a asi 8 %
žen je výhradně lesbických. A 35 % nehomosexuálních mužů mělo nebo má
vztahy s oběma pohlavími. Mezi ženami, které mají sexuální zkušenosti s
jinými ženami, ale nepovažují se za lesby, jsou čísla ještě vyšší, a to
mezi 43 a 56 procenty v závislosti na zemi.
Srovnávám
tuto snahu nacpat do chřtánu mozky, které vidí něco, ale které jsou
povinny říkat nebo se nutit říkat, že vidí něco jiného, se svou
brazilskostí. Když mám český pas, českou občanku, stávám se Čechem?
Nevadí
mi, že jsem vnímán jako jiný. Jsem gay, nejsem Čech. Jediné, na čem
opravdu záleží, je, že kvůli tomu netrpím předsudky. Ten boj je jiný.
Nemělo by jít o byrokratická práva, ale o odstranění diskriminace. A pro
někoho je jednodušší mě nediskriminovat, protože ví, jak moc se od sebe
lišíme, než když je nucen předstírat, že jsme stejní. Nejsme.
I
když žiji v České republice od roku 1997, což je déle než mnozí Češi,
se kterými se znám, neznamená to, že jsem stejný nebo větší Čech než oni.
Mám v úmyslu zemřít v Praze, doufám, že za několik desetiletí, ale pořád
budu Brazilec, který žil v České republice. A není s tím žádný problém,
naopak: udělal jsem si z toho hodnotu, výhodu.
Nabídky
na vedení časopisů Redhot, Nový Prostor, Playboy a Mladá fronta Plus
plus deníku Metro jsem dostal jen proto, že nejsem Čech. Bez výjimky mě
vždycky přijali, protože se věřilo, že na rozdíl od Čechů budu mít jako
Brazilec mnohem větší dynamiku, pracovní nasazení, kreativitu, odvahu a
zkušenosti se svobodnou žurnalistikou. To, že jsem gay, mi otevřelo
spoustu dveří, zejména když se to považovalo za modernější, více v
kontaktu s trendy, komunikativnější. Ne že by to byly univerzální
vlastnosti gayů nebo Brazilců, ale jsou to vlastnosti běžně spojované s
každým z nich.
Umět
udělat z citronů limonádu je lepší než natřít citron na oranžovo a
předstírat, že je pomeranč. Ten, kdo ho sní, pocítí kyselost citronu.
Neheterosexuální
aktivismus (vhodnější název pro to, co se dnes nazývá nesčetným
množstvím písmenek a + na konci jako znamení, že asi další přijdou...)
se musí přeformátovat. Realita 21. století je jiná než v 90. letech
minulého století, kdy homosexualita začala být více akceptována. V tomto
století, kdy otěže převzala extrémní pravice, musíme umět ustoupit a
přenastavit svou strategii.
Zákony nezmění
mentalitu. Zákony musí být výsledkem obecné mentality. Úkolem je
přesvědčit společnost, že neheterosexuálové nejsou deviantní, ale
normální významná menšina. Být neheterosexuálem je normální ne proto, že
je to většina, ale proto, že je to konstanta, protože homosexuálové
existují ve všech koutech planety, včetně těch, kde o tom není žádná
zmínka, kde jsou nulová práva, s mimořádně tvrdými důsledky pro ty, kdo
jsou homosexuálové, jako je Afghánistán, Uganda, Srbsko, Rusko, Nigérie
atd. Ano, v těchto a všech zemích světa, včetně odlehlých ostrovů, žije
mnoho gayů a lesbiček.
Jako
antropolog mohu říci, že všechny kmeny na světě, ať už jsou to amazonští
indiáni, pygmejové z Papuy-Nové Guineje, vnitrozemští Afričané,
australští domorodci nebo izraelské kibucy, obsahují přibližně stejné
procento neheterosexuálů. U více než 1 500 druhů zvířat byla rovněž
zjištěna homosexualita v procentech, která se opakují každou generaci.
Logickým závěrem tedy je, že neheterosexualita je normální a hraje
podstatnou a zásadní roli v existenci lidí a mnoha zvířat. Tato stálost
není důsledkem modernity, protože existují důkazy o homosexualitě ve
všech historických obdobích, od doby jeskyní, přes Řecko, středověk až
do aktuálních dnů.
Je to jako růže a
sedmikrásky. Jsou sice hojnější, ale chryzantémy, které jsou ve srovnání
s nimi v menšině, jsou stejně květinové jako růže a sedmikrásky.
Normálnost nedělá kvantita, ale stálost.
Chryzantémy
však mají jiné potřeby než růže. Každá z nich má své vlastní
vlastnosti. Proč bych měl mít jako homosexuál všechno stejné jako
heterosexuál? Jsem chryzantéma, tak mě zalévejte podle mé přirozenosti,
jinak umřu s příliš velkým nebo malým množstvím vody.
Neměli
bychom bojovat za absolutní rovnost, ale za právo nebýt terčem útoků a
za požadavek, aby nás kvůli tomu nikdo nepřecházel. A to, že se název
vztahu, který mám se svým partnerem, liší od názvu vztahu, který má muž
se ženou, by neměl být problém. Problémem tohoto nového zákona, který
schválili čeští poslanci, je to, že nám neumožňuje adoptovat děti,
nikoliv název.
Otázka adopce je komplikovaná,
protože mnoho heterosexuálů si myslí, že pokud si homosexuální pár
adoptuje dítě, udělá z něj gaye nebo ho sexuálně zneužije. Sledování
dětí adoptovaných homosexuály probíhá ve Spojených státech a Kanadě od
roku 1995 a prokázalo, že procento dětí adoptovaných homosexuály, které
se stanou dospělými homosexuály, je mnohem nižší než procento dětí
heterosexuálních párů, které se stanou dospělými homosexuály. A pokud
jde o případy sexuálního zneužívání, ty se téměř nevyskytují, zatímco v
amerických heterosexuálních rodinách je obrovské množství otců nebo
nevlastní otců, kteří zneužívají své dcery nebo syna. Zakážeme adopce
heterosexuály, protože čísla ukazují, že dochází k velkému zneužívání?
Odpůrci
adopce homosexuály to zdůvodňují mimo jiné tím, že by se dítě stydělo a
trpělo by šikanou. To je naprostá lež. Děti homosexuálů milují své
rodiče stejně jako děti heterosexuálů a šikanou může z mnoha důvodů
trpět každé dítě. Je na školách a rodičích, aby proti šikaně bojovali. A
je velmi důležité zdůraznit, že většina dětí adoptovaných homosexuály
jsou Romové (adopce homosexuály probíhají již dlouho, ať už se zákonem,
nebo bez něj, ale dítě si bere jen jeden z rodičů). Tyto romské děti
jsou šikanovány s homosexuálními rodiči i bez nich. A pokud jsou
adoptované, je u nich větší pravděpodobnost, že budou mít podobné
povolání, duševní zdraví a sociální chování jako jejich adoptivní
rodiče.
České dětské domovy jsou hrozné. A
když sirotek dosáhne 18 let, je prostě vyhozen a musí se o sebe postarat
sám. Naproti tomu adoptované dítě bude mít podporu rodiny tak dlouho, dokud
ji bude potřebovat, a to bez věkového omezení. Co je pro společnost
lepší? Dítě vyrůstající v dětském domově, nebo dítě adoptované dvěma
maminkami či tatínky?
Pokud by se stalo, že
bychom měli méně dětí k adopci než heterosexuálních rodičů, kteří by je
chtěli adoptovat, možná by se dalo argumentovat, že pro dítě je lepší,
když má doma otce a matku, kteří mu budou příkladem. Ale není tomu tak,
bílé české páry patří k nejméně ochotným k adopci na evropském
kontinentu. A bílé páry, které adoptují cikány... malá čísla.
A
buďme upřímní: v kolika domácnostech je přítomen otec? Většina lidí na
celé planetě nemá otce. Buď je otec už podruhé ženatý, nebo se o
syna/dcery nikdy nestaral, nebo je to prostě typický český otec -
nepřítomný. Kolik Čechů, kdyby chtěli mluvit se svým otcem, by muselo
jít do hospody? Kolik českých otců se s láskou a obětavostí podílí na
výchově a každodenním životě svých dětí? Mladší otcové se sice chovají
zodpovědněji, ale ti dřívější byli jen na obtíž.
Takže
skutečná pravda je, že děti potřebují mámy. Nebo jakoukoli ženskou
postavu, například babičku, tetu nebo dokonce sousedku. Pro mnoho gayů
je to kontroverzní názor, protože vychovávají své děti bez ženské
postavy doma, ale já osobně si myslím, že každé dítě potřebuje na
prvních pár let života ženu, protože příroda stvořila ženy jako ty,
které rodí, a ne muže, takže je "normální" mít matku. Po statisíce let
nic takového jako otcovství neexistovalo, protože primitivní muži
nevěděli, že existuje souvislost mezi sexem a těhotenstvím. Po většinu
lidské existence měli lidé pouze matky. Neexistoval žádný pojem otce.
Teprve s objevem funkce ejakulace se objevili otcové.
Ale
samozřejmě je lepší mít dva rodiče než být vychováván úředníkem
placeným za to, aby se o vás a desítky dalších dětí staral v místě,
které je všechno, jen ne domácí.
Nepovolit
adopci homosexuálům je nekřesťanský postoj (haló KDU) a něco, co jen
odsuzuje desetitisíce českých dětí k tomu, aby vyrůstaly bez rodičů. A
většina z nich odchází z dětského domova do kriminality nebo extrémní
chudoby. Mezi prodejci časopisu Nový Prostor, stejně jako mezi českými
mužskými prostituty, je obrovské množství sirotků.
Ale
otázka boje za slovo manželství pro definici neheterosexuálních vztahů
se dotýká etymologického původu tohoto slova a zdá se mi
kontraproduktivní, protože manželství dvou mužů nebo dvou žen lze nazvat
jinak, aniž bych se stal občanem druhé kategorie. Naopak, partnerství
osob stejného pohlaví mi dává něco, co je vytvořeno speciálně pro můj
kmen. Nechci ani nepotřebuji být jako všichni ostatní kolem mě. Jsem
Brazilec mezi Čechy, gay mezi heterosexuály. Co je na tom špatného?
Hnutí
LGBTQAIN+ je jako Občanské fórum - vynucené spojení různých lidí, aby
se spojili proti většímu nepříteli. Ale stejně jako se členové
Občanského fóra později rozptýlili mezi různé strany, je na čase, aby
gayové bojovali za práva gayů, lesby za práva leseb, transsexuálové za
práva transsexuálů, protože se od sebe liší. Házení všech do jednoho
pytle rozmělňuje boj za určité potřeby specifické pro každé písmeno
hnutí a mate veřejnost, kterou chceme, aby slyšeli o našich potížích
způsobených diskriminací.
I když nejsem Čech,
mám stejná práva jako Čech, jen nemohu kandidovat na prezidenta. Je to
přirozený důsledek odlišnosti. Nepřijatelné je, aby mě někdo urážel nebo
mi bránil dělat něco, co mohou dělat všichni ostatní, jen proto, že
nejsem Čech. Totéž by mělo platit i pro neheterosexuály.
Samozřejmě,
že reálný život je krutější a složitější, takže jsem se dostával a budu
dostávat do situací, kdy mě český člověk bude hodnotit jako méněcenného
nebo jako člověka, který sem nepatří, ale to je problém, který se
nevyřeší razítkem, že mám českou národnost, stejně jako se problém
neheterosexuálů nevyřeší přijetím zákona. Naopak, je to
kontraproduktivní, protože toho hnusným způsobem využívá krajní pravice.
Chtít bojovat proti zlu pouhým rozumem vede k tomu, co se stalo, když
si Češi mysleli, že mohou kontrovat vojskům Varšavské smlouvy a
přesvědčit je, že se mýlí. Nestačí mít pravdu, je třeba mít strategii,
která vede k úspěchu. Pokud náš boj podnítil předsudky a vedl k
vytvoření zákonů bránících naší svobodné existenci (jako na Floridě nebo
v Rusku), pak musíme změnit strategii.
To, co
od 90. let 20. století otevřelo dveře k přijetí homosexuality, byla
řada faktorů. Patří mezi ně větší odhalování, coming out slavných lidí,
které milovali heterosexuálové, ale také AIDS. Scény připomínající
holocaust homosexuálů chřadnoucích na strašlivou smrt před vytvořením
účinných léků vyvolaly přirozenou "lítost", "soucit" s těmito
nešťastníky a přiměly mnohé přehodnotit své morální zásady. Zjištění, ať
už prostřednictvím coming outu, nebo úmrtí na AIDS, že jejich blízcí
jsou homosexuálové, předsudky zmírnilo.
Začátek
21. století ale přinesl lavinu gayů a lesbických postav prakticky v
každém seriálu, filmu atd. a přesvědčení, že jsme privilegovaní, tak
proč chodit do ulic v průvodech LGBTQ. Mnoho lidí si neuvědomuje, že Gay
Parade není protest, ale oslava. Oslavou toho, že můžeme být otevřeně
homosexuální. Proto se mluví o gay pride neboli hrdost homosexuálů.
Pomáhá homosexuálům, kteří se většinou nakonec kvůli společenské šikaně,
která proti homosexualitě existuje, stydí, aby se cítili svobodní a
chránění.
Z politického hlediska slouží také k
tomu, aby se společnosti ukázalo, že je nás mnoho. Většina
heterosexuálů si myslí, že nejsme tolik, protože gayové v jejich
rodině, v práci a v přátelství jim ne vždy řeknou, že jsou gayové nebo
lesby. Vzniká falešný dojem, že jsme vzácnější pták, než ve skutečnosti
jsme. Vždycky si otevřu aplikaci Grindr, abych některým heterosexuálním
kamarádům ukázal, jak všude jsou gayové. A ne málo. V této aplikaci se
gayové, kteří si chtějí (tedy ne všichni) najít jiného gaye, se kterým
by mohli mít vztah, mohou podívat, kdo jsou gayové v okolí. Pokaždé,
když ji otevřu, objeví se doslova stovky profilů gayů. Ale ukazuje to v
průměru jen 5 kilometrů čtverečních od místa, kde se dotyčný nachází.
Moji heterosexuální přátelé žasnou nad počtem gayů na kilometr
čtvereční... A to nejen ve velkých městech, Grindr ukazuje spoustu gayů i
v malých vesnicích.
Jsme mnohem víc, než si myslíte. A proto musí být naše práva zaručena, protože nejsme výjimkou.
Nicméně
jak mám specifickou aplikaci na vyhledávání dalších gayů, už to
ukazuje, že je lepší mít něco speciálně pro nás, než co mají
heterosexuálové. Protože když půjdu do heterosexuální aplikace, jak mám
najít gaye? Jinými slovy, co je císařovo, to je císařovo. Chci svůj
specifický typ manželství, který zohledňuje rozdíly a nevymýšlí si je,
jako by neexistovaly.
Špatné na tomto zákoně
je, že nerespektuje má rovná práva ne proto, že nenazývá vztah mezi
dvěma lidmi stejného pohlaví jiným slovem než vztah mezi lidmi jiného
pohlaví, ale proto, že mi brání zachránit dítě před strašlivým
dospíváním, jako bych mu kvůli tomu, že nejsem heterosexuál, nemohl
poskytnout dobré vzdělání a péči.
Kromě všeho
ostatního jsem znechucen tím, jak zemi, která bývala ve svých zvycích
tak liberální, ovládlo oportunistické tmářství krajně pravicové
politiky. Když jsem se přestěhoval do Prahy, myslel jsem si, že jsem
našel oázu nepředpojatosti. Nikdy jsem se necítil být větší součástí
celku. Pak přišli ti zlí, aby znečistili myšlení Čechů, prosazovali
vyloučení sociální empatie a vštěpovali nesnášenlivost vůči těm, kdo
jsou jiní.
Jak jsem řekl v roce 2008, nemá
smysl, abych měl právo na sňatek, když můj soused neakceptuje mou
existenci. Musíme přestat stavět vůz před koně.
4318
Diskuse