Debilita zla
29. 2. 2024 / Matěj Metelec
Když se totiž pokoušíme mluvit o dobru a zlu, namísto třeba o dobrém a špatném, vždy implicitně vtahujeme do hry metafyzické principy. Tedy ne pouhé dobro a zlo, ale přímo Dobro a Zlo. A jako metafyzickému principu přiznáváme i zlu jistou velikost. Toto démonické a vznešené zlo zosobňují zlovolné postavy počínaje Miltonovým Luciferem a konče Lordem Voldemortem, o němž přesně v naznačených intencích prodejce hůlek Garrick Olivander říká: „Koneckonců, ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit dokázal velké věci… Strašné, to ano, ale velké.“
Sám pojem zla s sebou zkrátka nese démonickou velikost. Tu nabourává Hannah Arendt ve slavné knize Eichmann v Jeruzalémě, aniž by se ovšem vědomě chtěla zbavit kategorie zla, svou koncepcí jeho banality. Totiž že „zlo“ v Eichmannové podání bylo motivováno zcela běžnými motivy, na nichž nabylo nic velkolepého: dobře vykonávat svou práci, uspokojit nadřízené, být povýšen. Zlo bylo v Eichmannově podání neosobní mechanismus uměřených ambicí subalterního úředníka. Na jeho počátku možná stojí fanatická nenávist skutečných německých antisemitů, která má své historické podhoubí v dějinách evropského antijudaismu, jež můžeme a měli bychom zkoumat, Eichmann však realizoval šoa s podobným zápalem, s jakým by SS pro zajišťoval nákupy ponožek.
Je ale možné jít ještě dál a mluvit o „debilitě“ zla. Tedy o zlu bez stínu metafyziky, o zlu, nímž nepadá ani stín velikosti, o zlu bez majestátu. Zlu bez zla. Ostatně většina špatných činů je právě takových. Nemají metafyzickou váhu, ani vnitřní velikost. Leckdy nás fascinují, či to horší v nás, nejspíš kvůli tomu, že v každém z nás je přítomen Thanatos, pud smrti, jak Sigmund Freud nazval naše agresivní a destruktivní tendence. Ale někdy prostě proto, že se pokoušíme jim porozumět, dát jim smysl, a pak jim, vlastně tak trochu proti své vůli, dáváme i velikost, kterou si nezaslouží. Protože zlo, bývá zpravidla nejen banální, ale také debilní.
Diskuse