Startovní výstřely světové války

28. 2. 2024

Začalo to na Majdanu. Tisíce lidí demonstrovaly za Ukrajinu v EU – načež Putin vojensky zasáhl. Boj na Majdanu byl bojem za evropský řád již před deseti lety. Na Ukrajině se o budoucnost evropského řádu bojovalo a stále se bojuje. Od té doby vyvstávají zásadní otázky: Jsme připraveni bránit Evropu suverénních národních států? Nebo imperiální mocnost opět smí porušovat mezinárodní právo?

Navzdory této výzvě ze strany Kremlu němečtí politici v posledním desetiletí ruskou agresi opakovaně bagatelizovali nebo ignorovali. Přestože byla Ukrajina napadena, berlínské vlády neviděly naléhavou potřebu jednat ve dvou fázích – po roce 2014 a po roce 2022. Angela Merkelová i Olaf Scholz se rádi rétoricky postavili na stranu Ukrajiny a zdůraznili, že mezinárodní právo je třeba v Evropě bránit.

V praktické politice ale Berlín váhal a místo toho, aby Rusko odstrašoval a podporoval Ukrajinu, rozhodl se pro dohodu s Putinovým režimem. To platilo zejména o minských dohodách Merkelové z let 2014/15, které povzbudily Kreml k další agresi. Ale i přes neúspěch této politiky vůči Rusku je tento způsob myšlení stále společensky přijatelný.

Jen několik dní před Mnichovskou bezpečnostní konferencí její šéf Christoph Heusgen uvedl do hry "Minsk III", ke zděšení Ukrajiny a našich středovýchodoevropských sousedů. Spolkový ministr financí mezitím prohlásil, že o bezpečnostní politice se bude i nadále rozhodovat na základě rozpočtové situace. Současně se opět dramaticky projevují důsledky německého váhání.

Projevy solidarity ve válce nic neznamenají

Bezprostřední důsledky politiky Berlína vůči Rusku vždy nesla Ukrajina. Tak tomu bylo i v roce 2014 při ztrátě Krymu a osmileté válce na Donbasu. V minských dohodách nebylo Rusko označeno za agresora, a tedy bylo odměněno za svou útočnou válku. To však platí i v současnosti, kdy se vojenská situace již měsíce zhoršuje, protože Západ – včetně Německa – dodává zbraně a munici jen polovičatě. Slabost ukrajinské armády a pád Avdijivky v polovině února jsou důsledkem zlomu, který se odehrál spíše v Bundestagu a v talk show než v bezpečnostní politice.

Ve válce, jakkoli je hořká, se nepočítají projevy solidarity a předčasné konference o obnově. To, co se počítá, je vybavení a munice, a ty Ukrajině chybí. Rusku se naopak daří dohánět své deficity s pomocí Íránu, Severní Koreje a Číny. Solidarita diktatur vítězí nad solidaritou demokracií. My, západní demokracie, musíme pochopit, že pokud je pro nás podpora Kyjeva nyní příliš drahá, zaplatíme po vítězství Moskvy ještě vyšší cenu.

Po neúspěchu ruského útoku na Kyjev na jaře 2022 se Kreml připravil na dlouhou válku. To znamenalo mobilizaci záložníků a ekonomiky, stejně jako zintenzivnění represí, které stále více připomínají sovětskou éru. Rusko je nyní Putinovou osobní diktaturou. Nemá zájem na návratu ke statu quo ante ani na hledání kompromisu. Naopak, válka je dnes raison d'être Ruska. Ekonomická racionalita ustupuje do pozadí, ztráta prosperity nehraje žádnou roli.

Vítězství Ruska na Ukrajině by mělo dramatické důsledky

Rusko 2024 je revizionistická mocnost fixovaná na dobývání cizího území. Putin ví, že nesmí projevit žádnou slabost. Dokud zůstane u moci, nebude v Evropě mír. Pouze vítězství Ukrajiny by otevřelo příležitosti ke změně v Rusku. Historicky se věci v Rusku vždy zhoršily, když byla země vojensky odkázána na své skutečné místo v mezinárodním řádu. To platilo v 19. století po krymské válce, po porážce Japonskem v roce 1905 a také v roce 1989, kdy se SSSR stáhl z Afghánistánu. Na druhou stranu vítězství, jako například proti Gruzii v roce 2008 nebo na Krymu v roce 2014, vždy posilují imperiální ambice Moskvy.

Vítězství Ruska na Ukrajině by mělo dramatické důsledky pro Německo a Evropu. Miliony Ukrajinců by přišly o své domovy a naše bezpečnostní situace by se opět dramaticky zhoršila. Nadcházející léto ukáže, jak vysoká je cena, kterou Ukrajina a nakonec i Evropa budou muset zaplatit za opožděný bod obratu.

I kdyby se Ukrajině podařilo úspěšně prosadit, globální rozměr konfliktu by z dlouhodobého hlediska zůstal. Kreml se již dávno spojil s Pekingem, Teheránem a Pchjongjangem. 7. říjen ukázal, že íránští proxies na Blízkém východě mohou udeřit kdykoliv. Dále na východ Si Ťin-pching a Kim sledují reakce Západu na ruskou útočnou válku.

Si Ťin-pching a Kim se Západem nenechají vyvést z míry

To, co viděli v uplynulém roce, na ně nemusí nutně zapůsobit. Západ váhal. Je důležité si uvědomit, že tato válka byla dlouho více než jen pokusem o obnovu ruského impéria. Putin v roce 2022 odstartoval světovou válku proti Západu a jeho řádu založenému na pravidlech a mnoho mocností, blízkých i vzdálených, sleduje, kdo z ní vyjde jako vítěz. Pokud se Západ podvolí, diktatura a válka se budou šířit dál.

Co můžeme v Německu udělat, abychom situaci opět zvrátili? Německá vláda by měla konečně ukázat stejnou páteř jako velká část občanské společnosti, která nadále poskytuje Ukrajině působivou podporu. Sílí dojem, že společnost je často daleko před politikou. Zejména spolkový kancléř musí konečně vystoupit ze stínu své předchůdkyně. V Scholzovi je stále příliš mnoho Merkelové. Válku proti Ukrajině nesmí nechat na svém ministru obrany. Na pořadu dne je méně váhání, více houževnatosti.

V roce 2024 by německá vláda již neměla pracovat na koaliční smlouvě a dluhové brzdě. V sázce je příliš mnoho. Prioritou musí být naše bezpečnost. Otázkou je, zda mladá generace bude stále žít ve svobodné Evropě. Abychom toho dosáhli, musíme investovat do obrany a civilní obrany a také se uchýlit k neortodoxním opatřením. Na začátku války například Evropané a Spojené státy zabavili ruský majetek v hodnotě až 300 miliard eur. Je nejvyšší čas, aby byly tyto prostředky použity na podporu Ukrajiny. Vzhledem k válečným zločinům na Ukrajině je nesporné, že Kyjev má nárok na reparace. Nyní je čas začít s výběrem. To by bylo historicky spravedlivé, politicky prozíravé a také by to snížilo zátěž našich rozpočtů.

Německo se rádo pyšní tím, že se vyrovnává se svou brutální minulostí. Zda je to tak správně, zde nelze rozhodnout. Přehodnocování chyb a zločinů se však nesmí omezovat jen na německé diktatury.

Již nyní je jasné, že po roce 1989 Spolková republika Německo potlačila svou odpovědnost za mír a svobodu v Evropě. Od roku 2003 německá zahraniční politika opakovaně usilovala o blízkost autoritářským režimům – od Ruska přes Turecko až po Čínu. Věřila, že s těmito zeměmi může navázat úzká partnerství, dokonce i přátelství. S plynovody NordStream se Německo stalo součástí Putinovy negativní politiky vůči Ukrajině. Z našich účtů za plyn jsme trvale financovali jeho znovuvyzbrojení a jeho režim.

Když Putinovo Rusko zahájilo válku proti Ukrajině, hesla ("mír je možný pouze s Ruskem") a fráze ("všechny strany musí deeskalovat") maskovaly prázdnotu našeho strategického myšlení. Celá generace politiků a diplomatů zapomněla, že tváří v tvář diktátorům je nezbytné zadržovat a odstrašovat. Zahraniční politika postavená na iluzích byla odsouzena k nezdaru. Vypořádat se s nimi je otázkou důvěryhodnosti a obnovilo by důvěru ve východní Evropě.

Ústup demokracie

Němečtí politici se musí začít vyrovnávat s výzvami 21. století. Naše éra byla dosud poznamenána ústupem demokracie a triumfem autoritářských režimů a diktátorů. Tento historický trend musí být zastaven.

To si v novém volebním období vyžádá i personální změny na mnoha místech. Tento úkol nyní leží před všemi demokratickými stranami. S jistotami včerejška se Německo a Evropa nenechají strhnout nebezpečími přítomnosti.

Jsme však přesvědčeni, že právě v mladé generaci se najdou ti, kteří na jedné straně posunou bod obratu kupředu a na druhé straně se vypořádají s přehodnocením komplexu Německo-Rusko v 21. století. V obou oblastech je třeba vykonat ještě mnoho práce. Nyní doufejme, že změna nepřijde příliš pozdě.

Zdroj v němčině: ZDE