Stinné stránky slunného podzimu

28. 9. 2023 / Matěj Metelec

S koncem srpna se nejen začaly výrazně zkracovat dny a stromy začaly rychle zlátnout a červenat, ale záhy začalo být i patřičně chladno. Září byl zkrátka jasný podzim. Letos na něm působí podzimně snad jen právě ty krátící se dny, teploty jsou i na přelomu října přes den spíš srpnové. Jakkoli si většina obyvatel České republiky realitu klimatické krize uvědomuje, a podle zářijového průzkumy agentury Median ve třech čtvrtinách z nás vyvolává obavy, ne vždy dokážeme správně číst její projevy. 

Zvlášť pokud jsou nám vlastně spíš příjemné. Rok od roku se množící tropické dny, jsou především ve městech, která spíš než adaptaci řeší parkovací místa, pro většinu náročné a pro menšinu vyloženě rizikové. I záplavy a tornáda si dokážeme jasně zařadit mezi katastrofy. Indiánské léto, které se podobá létu skutečnému, však považujeme za příjemný bonus, a jsme rádi za každý další slunečný a teplý den.   

Na letošním teplém září tak jasně vyvstávají limity naší schopnosti správně hodnotit projevy krize, když jsou nám sympatické. Nakonec i ochota měnit své životní návyky způsobem, který by směřoval k větší udržitelnosti, je limitována naším pohodlím. Podle zmiňovaného průzkumu se to týká 55 % obyvatel ČR. Je to přirozené – kdo by se chtěl dobrovolně vzdávat svého životního standardu? Pozoruhodné je na tom v podstatě jen to, že existuje oblast, v níž faktická politika snižování životní úrovně dokáže získat ne zcela zanedbatelnou podporu.

Stačí vztyčit prapor fiskální zodpovědnosti a začnou se pod něj šikovat příznivci politiky škrtů, jako první zpravidla z řad ekonomů navázaných na velké finanční instituce a nadnárodní kapitál. Za nimi ale následuje i nemalá část voličstva, ať už jí mobilizuje skutečné ideové ztotožnění s neoliberalismem, nebo jsou jen vyděšeni tím, že „skončíme jako Řecko“. Zastánci enviromentální zodpovědnosti mohou jen tiše závidět.

V čem spočívá rozdíl mobilizačních potenciálů? Nejspíš prostě v tom, že na odpovědnost rozpočtovou jsme na rozdíl od té klimatické naučeni slyšet. Na Západě mimo jiné pod tímto heslem zvítězil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let neoliberalismus nad keynesiánstvím, u nás je spjata s formováním polistopadového konsenzu a rétorikou „utahování opasků“.

Ne, že by nám alternativní ideje týkající se zodpovědného přístupu ke konečným zdrojům našeho životního prostředí chyběly. Obžaloba konzumní společnosti a industriální modernity, v níž se potkávají socialističtí i konzervativní kritici, je s námi po celé poslední více než století. V zásadě každý si může vybrat akcenty, které mu více konvenují – k dispozici je Erich Fromm i Martin Heidegger. Jakkoli jsou však tyto myšlenku s námi již dlouho, schopnost přetavit je do konkrétní politické vize, které by se stala přijatelnou pro převážnou část populace, stále chybí. A přitom v současnosti neexistuje zásadnější otázka než ta, jak rychle si tuto schopnost dokážeme osvojit.