"Nikdy se nevrátím": exodus z Náhorního Karabachu pronásleduje smrt

27. 9. 2023

V den, kdy začalo ostřelování, si Genadij Hjusunc právě vzal svého čtyřdenního syna z nemocnice domů.

Během několika hodin musel svou ženu, novorozené dítě a svých šest dalších dětí odvézt do útulku v rodném Martakertu, který leží v Náhorním Karabachu na frontové linii třicetiletého konfliktu s Ázerbájdžánem.

Tam jeho kojící manželka a rodina čelili dnům hladu a nespavosti v přeplněném sklepě, když zamířil na frontu jako součást zoufalé obrany toho, co Arméni považují za svou rodnou vlast.

"Neměli jsme kde spát, neviděli jsme postel a v posledních dnech jsme neměli co jíst," řekla jeho sestra Gajane Šagancová. "V posledních dnech jsme hladověli."

Hjusunc, jeden z více než 6 000 uprchlíků, kteří od neděle opustili Náhorní Karabach, řekl, že jeho syn je navzdory utrpení zdravý. Jeho tvář však potemněla, když byl dotázán na krátkou dobu, kdy sloužil předtím, než obranné síly Náhorního Karabachu složily zbraně, čímž v podstatě ukončily více než 30 let samosprávy etnických Arménů.

"O tom nemůžu mluvit," řekl temně.

Jen o týden později stojí v centru Gorisu, letoviska poblíž hranic s Arménií, které je nyní v centru exodu uprchlíků, který by mohl nabobtnat až na 120 000 lidí. Každou hodinu přijíždějí do města další stovky uprchlíků v konvoji opouštějícím Stěpanakert, hlavní město Náhorního Karabachu, který se klikatí téměř 100 km k horské serpentině vedoucí do Arménie.

Po ubytování tisíců uprchlíků se zdá, že pohraničním městům hrozí zahlcení, městské hotely a ubytovny jsou plně obsazené a uprchlíci se shlukují kolem městských center s veškerým svým majetkem přivázaným ke střechám aut.

Dva invalidní starší lidé byli vytaženi ze zadní části sanitky a odneseni na matracích do místní správní kanceláře, aby se připojili ke stovkám dalších, kteří se zaregistrovali jako vysídlení.

Když v pondělí začalo hustě pršet, vzlykala mladá dívka do matčiny nohavice v centru města Goris, když stály na ulici a držely balíček zabalený v plastu na rohu ulice.

"Stavěla jsem svůj domov 30 let a jediná věc, kterou mám s sebou, je tato taška," říká Šagancová. "Můj domov je v této tašce. Měli by být velmi šťastní, že odcházíme, protože jsme jim přenechali své domovy."

"Mé bohatství je se mnou," řekl Hjusunc, čímž myslel své děti. "O zbytek se nestarám."

Je to jen jeden z řady příběhů, které se vynořují, když tisíce uprchlíků proudí do Arménie v historickém exodu z frontové linie s Ázerbájdžánem.

Celý článek v angličtině: ZDE