O hodném Asadovi. Kdy se dočkáme revizionistické historie totalitní Sýrie?

26. 7. 2023 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
30752
Poslední dva syrští vládci pocházeli z klanu Asadů. Háfiz Asad se dostal k moci vojenským převratem v roce 1970, po nepovedené invazi svého předchůdce do Jordánska. Syn Bašár převzal nástupnictví v roce 2000.

Ačkoliv se zahraniční historici v zásadě shodují, že v Sýrii panuje totalitní režim postavený na tajných službách, a to přinejmenším od roku 1964, ani to úplně nevyloučilo dočasný vznik konkurenčních mocenských center. Nejde ovšem o nic nového, protože třeba v Hitlerově Třetí říši šlo o jev zcela běžný, dokonce držitelem absolutní moci v jistých mezích podporovaný. Jednalo se o součást strategie "Rozděl a panuj".

I v mocenské praxi obou Asadů nicméně existovaly značné rozdíly. Háfiz byl vysokým armádní důstojníkem s kořeny na venkově. Svůj mocenský aparát nastavil tak, že pravidelně jednal se zástupci venkovského obyvatelstva.

To ovšem nebylo v pozici vznášet nějaké vlastní požadavky, pouze se mohlo utěšovat skutečností, že je vládce "milostivě vyslechl", aniž cokoliv závazného slíbil. Podobné ritualizované audience patří k běžné praxi všech utlačitelských režimů, které nehodlají brzy skončit vzpourou. Metody se mění, audience, při nichž poddaní demonstrují svou podřízenost a oddanost vládci, zůstávají. Dnes má i Vladimir Putin vlastní verzi televizního pořadu "Volejte řediteli".

Pravidelný kontakt s poddanými byl také využíván ke sběru informací o "náladách mezi obyvatelstvem", byť šlo pouze o jeden z mnoha takových kanálů. Velmi podobná praxe mnohoúrovňového sběru informací o lidových náladách existovala v komunistických systémech satelitních prosovětských států. Jen člověk, který absolutně nerozumí tomu, jak tyto režimy v praxi fungovaly, může podobný sběr zaměňovat za "vyjednávání" režimu s poddanými.

Vyjednávání vždy zahrnuje nějakou formu předpokládané rovnosti obou stran, přinejmenším dočasnou, v daném institucionálním kontextu. (Takto se ve vrcholném středověku setkávali pán a poddaný na tržišti, aby jednali o ceně nabízeného zboží.) Tam, kde nic takového v principu nemůže existovat, neexistuje ani žádné vyjednávání.

Co se stalo za mladšího Asada bylo v zásadě to, že příslušník zlaté mládeže považoval ritualizované kontakty s venkovskými sedláky za nesmírně otravnou zbytečnost a zrušil je. Shodou okolností právě v době, kdy venkovské oblasti zasáhlo historické sucho a začala se tam šířit nespokojenost dlouhodobě utlačované sunnitské arabské většiny.

Zbytek známe z médií jako příběh syrské občanské války, která dodnes neskončila.

Celé vyprávění nic nemění na tom, že historici považují syrský režim za totalitní stejně tak v době vlády Amina al-Háfize a Saláha Džadída, jako za vlády obou Asadů. Audience bezprávných otroků u božského vládce na totalitní podstatě režimu nic nemění.

Stejně tak na věci nic nemění ani "liberalismus životního stylu" zavedený tímto režimem (tj. neomezený konzumerismus), včetně v arabských státech nevídaně široké tolerance pro konzumaci alkoholu a drog. V praxi je režim do značné míry financován obchodem s drogami, v posledních letech zejména captagonem, jehož posílá na trh asi 80 % celkové světové spotřeby.

Samozřejmě, že obhajoba asadismu je soustavně vedena po linii "poživačného sekularismu". A dost možná si nějaký západní akademik v budoucnu také založí kariéru na tezi, že "Za Asada měly ženy lepší sex než za jeho nástupců" - tak jako je to už dnes možné v ČR ve vztahu k protikladu starého a nového režimu. Určitě to bude obdobně postaveno na nevývratných faktech. Zejména z mučíren režimní věznice Sednája.

Podle historických revizionistů prý žádný totalitní režim "neexistoval". Jedná se o obdobný argumentační trik, jaký je běžně používán v případě kritik komunismu. Jeho podstatu představuje záměna maximalistické normy, tj. teoretické utopie svého druhu ("ideálního typu"), s realitou.

Příklad: Existuje ideál pravdomluvnosti. Za skutečně pravdomluvného ale prý můžete být označeni jen tehdy, pokud mluvíte pravdu ve 100 % případů. 90 % nestačí. Jestliže používáte ironii, nadsázku, vtip, občas se zmýlíte nebo vám neslouží paměť, nejste "skutečně" pravdomluvní. Důsledně vzato, žádný "skutečně pravdomluvný" člověk neexistuje. Což mělo být dokázáno. - A teď se pojďme bavit o něčem jiném než o pravdomluvnosti, protože ta přece nedává žádný smysl, je to úplně zbytečný pojem...

Italský fašismus nebo německý nacismus se výslovně a programově hlásily k totalitarismu. Tvrdit, že zmíněné režimy přes svůj jasný nárok "vlastně totalitní nebyly", tedy znamená postupovat po vzoru těch, kdo odmítají komunistické systémy, které reálně existovaly, označovat za komunistické, protože neodpovídaly maximalistické normě. Úplně všichni si nebyli rovni, vlastnictví se tak docela nezrušilo, stát se beze zbytku nerozpustil, "buržoazní rodina" nebyla sakumprásk nahrazena kolektivní výchovou...

Podobně bychom ovšem mohli tvrdit, že pokud středověké evropské zřízení plně neodpovídalo vizi prezentované v Platónově Ústavě - navzdory nepopiratelnému vlivu platonismu na Augustina a nehledě na učení o trojím lidu - pak středověký systém "vlastně" neměl platónské základy.

Jestliže zamlčíme "banální" pravdu, že žádná společnost na světě beze zbytku nevyhovuje nárokům a normám, které sama vznáší a jimiž se legitimizuje, můžeme dekonstruovat všechny politologické pojmy - a budeme se pak utápět v tunách beztvarého balastu vyprávění o vyprávění vyprávění.

Jestliže politologové považují současné režimy v Sýrii, Eritreji, Korejské lidově demokratické republice nebo Afghánistánu za totalitní, jeden každý z nich můžeme hnidopišsky propátrat s cílem objevit nějakou nedůslednost. Na základě dvou nebo tří takových nedůsledností pak prohlásíme kategorizaci za chybnou. 

Historik nebo sociolog vyškolený na Maxi Weberovi okamžitě chápe, o čem je zde řeč. "Nový" historik vyškolený na "narativních" metodách, jejichž vědecký status je a vždycky byl nanejvýš pochybný, ovšem ničemu rozumět nemusí.

***

Přístup těch, kdo na jedné straně zjevně nechápou otázku praktického výkonu moci v jakémkoli politickém systému - a na druhé straně stále hledají důvody, proč relativizovat charakteristiky příslušející komunistickým režimům, nakonec širšímu publiku signalizuje jediné. A to bez ohledu na to, co si snad dotyční sami myslí, že signalizují.

Dávají najevo, že jednoznačný politický rozchod s tradicí proruského a po roce 1968 už beze všech pochyb okupačního režimu jim dělá nesmírné potíže ještě i více než tři dekády poté, co tento režim skončil.

A že tedy pokud by někdy v budoucnu měl hypoteticky vzniknout nový proruský režim v ČR, opět by nelenili napadat jeho kritiky tím, že na něm budou hledat údajné "světlé stránky".

Místo toho, aby otázka předlistopadového režimu byla jednou definitivně odložena ad acta, vedou snahy historických revizionistů k nekonečnému prodlužování spojení levice v postkomunistických zemích s perfidní obhajobou ruského imperialismu a okupace.

3
Vytisknout
7016

Diskuse

Obsah vydání | 31. 7. 2023