24. 10. 2011



Prispejte mobilem

Sledujte Britské listy na Twitteru.
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
24. 10. 2011

Jan Paul – O štěstí v umírání

Jan Paul, O štěstí v umírání, Barrister & Principal, Brno, 2011, ISBN: 978-80-87474-32-7, 280 stran, 375 Kč

Brněnské nakladatelství Barrister a Principal vydalo novinku, dlouho připravovanou knihu Jana Paula O štěstí v umírání. Lze číst několika různými způsoby. Ten nejpovrchnější způsob bude hledat šťastný konec a nalezne ho: autorova matka umírá šťastná, autor sám v jejích posledních chvílích nachází věčnost, mění svůj život a stává se lepším člověkem. A všechno je řízeno Prozřetelností k tomuto cíli, vždyť autor sám říká, že nevěří na náhody a že to všechno, co prožil v reálném příběhu posledních let života své matky, kdy se o ni spolu se svými dětmi staral, je Boží dar. Toto je nebezpečí Paulovy knihy pro povrchního čtenáře, který si nepovšimne, že Paul píše vyznání a ne reportáž, že jeho Bůh nedělá věci lehčími a jednoduššími, ale je nalézán až zpětně s bázní a chvěním. Syn mohl smrt matky zaspat, matka mohla během umírání hrozně trpět, ale že se to nestalo, že to dopadlo naprosto šťastně, v tom syn a autor v jedné osobě nalézá Boží milost. Nalezl by ji ovšem i tehdy, kdyby to dopadlo hůře. Paulova kniha totiž je o štěstí v umírání, ale v naprosto neobyčejném, netriviálním smyslu. Nalezení takového štěstí vyžaduje složitý vnitřní vývoj, a to je ten skutečný námět Paulovy knihy.

Jiným úskalím, které povrchnímu čtenáři při čtení hrozí, je chápat knihu opět ve smyslu reportážním, ale jako upozornění na způsob, jak nelidsky lidé umírají v nemocnicích a jak vlastně vypadá naše nemocniční realita. Nicméně právě proto, že se jedná o autentický příběh, není tu kontrast černé a bílé, není tu aktivismus a návody, jak věci zlepšit. Kadlub všedního, nefabulovaného a nepoučujícího života skrývá v sobě perlu zcela jiné krásy, než je krása nějakého vítězství či nápravy něčeho. Paul se stále zabývá tím, jak a proč také on sám a lidé vůbec selhávají, jak pochopení člověka pro svého bližního a pro smysluplný život, odolávající povrchnímu mámení, vyžaduje probuzení, zděšení se snadných lží a jak je to obtížné a jak člověk má sklon upadat stále zpátky. Velice podstatnou vlastností knihy je právě absence moralizování, snaha vstřícně pochopit každý osud v chaosu lidských životů, ale také ukázat, jak je život prázdný a skličující, když je bez probuzení, když uvázne na mělčině. Je-li někdo ironizován, zesměšňován, tvrdě kritizován, pak je to autor sám, ale v něm a s ním je to vlastně celý běžný způsob života naší doby. Konkrétní lidé (včetně autora) jsou spíše jeho oběťmi, slabými a zmatenými, než jeho příčinou. A když je prázdnota konzumerismu vycucá a zůstává jim jenom smrt za plentou, jako autorovu otci, mohou objevit, že to nebylo všechno a že v člověku je cosi mnohem více než konzum, např. soucit (výmluvná konverze autorova otce před smrtí, jeden z vrcholů knihy).

Když se podíváme na Paulovu knihu nikoli z hlediska lineárního plynutí příběhu, který popisuje péči autora a jeho dětí o jejich matku/babičku během posledních let jejího života, nýbrž shora jako na nějakou plochu, uvidíme rozsáhlou, byť velmi stručně a hutně vylíčenou, kroniku života jedné rodiny, soustředěné kolem centrální osobnosti Paulovy matky. Vracíme se v různých odbočkách až do jejího dětství, dozvídáme se o jejím nešťastném manželství s alkoholikem, o jejích dětech a jejich povahách, o problematickém, nesourodém vztahu mezi Paulovými rodiči atd. Bez přikrášlování, otevřeně, ale i bez zbytečného probírání detailů. Paul píše rychle a ve zkratce, vede ho totiž k tomu jeho hlavní záměr: na pozadí umírání a smrti se odrážejí jako v nějakém zrcadle hlavní kontury života, zde se zvedá opona a padají masky. Není také třeba hledat zpětně nějaké ospravedlnění a smysl, že to tak vlastně mělo být. Hledá-li Paul zpětně Boha v niterném prožitku toho, co se jemu osobně stalo, nesnaží se naopak vůbec o nějaké útěšné nasvícení minulosti jako něčeho, co vlastně bylo dobře, že tak bylo. Chyby, jejich následky, prázdnota a zranění, to jsou pro Paula reálné věci par excellence, s nimiž se dá něco dělat teprve tehdy, když je člověk vezme vážně a přestane od nich utíkat. Toto nasvícení celé epochy skrze umírání konkrétního člověka, v němž se ukazují jakoby z pohledu věčnosti osudy různých lidí několika generací, považuji za unikátní a nesmiřitelné s dnešní „kulturou“. Stále hledáme nějaké svědectví o naší době, stále od dob avantgardy experimentujeme s prostředky, jak ho vyjádřit, a stále se tváříme, že jsme jiní než naši předkové. Přitom právě úděl umírání a vyrovnávání se se smrtí je od dob Eposu od Gilgamešovi jedním z ústředních témat, které nás naopak spojuje s minulostí. Smrt nás usvědčuje, že nejsme tak jiní, jak bychom si chtěli myslet, a že když se řízne do hloubky, jsme stejně nazí, bezmocní a vržení jako lidé před tisíci let. Paulova kniha, a snad právě proto, že zcela konkrétní, má v tomto smyslu univerzální význam: vrací nás k údělu člověka jakožto člověka.

Z hlediska formy je Paulovo dílo prosté, nehledá v novátorství formy nějakou novou výpověď, ba nehledá novou výpověď vůbec, a zřejmě proto ji nalézá. Je nová, protože je stará, protože se vrací ke starému, původnímu, univerzálnímu. Podobně to nové hledali také autoři beat generation: hledali sebe ve svém reálném životě a psali o tom a bořili tak mnohá tehdejší tabu. Mezitím se z boření různých tabu stal intelektuální tik, potrat kultury, jež mozek i páteř vyměnila za gesta. Zrodila se civilizace Čapkových mloků bez „metafyzických potřeb lidstva“ a tím největším tabu se stala smrt. Paulova kniha vchází do této třinácté komnaty konzumní civilizace stejně jako autoři beat generation do třináctých komnat jejich doby, totiž reálným, proměňujícím příběhem vlastního života.

Paul nepíše příběh pro příběh, nesměřuje k nám (s výjimkou doslovu, ale ten už s vlastním příběhem nesouvisí), nýbrž snaží se sám pro sebe shrnout a uchopit, co zásadního se mu v životě stalo, co ho proměnilo. A jedině tím může také opravdu, pokud vůbec, probudit čtenáře, neboť probuzení znamená vzít Paulovo proměnění jako reálnou výzvu pro sebe sama. A zde se nabízí další nečasový, pro lidi dnešní doby nepříjemný rozměr Paulova díla, totiž vážnost. Když totiž člověk píše příběh ze života, je to stále ještě velmi málo, vydává-li svědectví pouze o zmatku, úniku či o banalitě. Život kličkující v bludišti vlastní hříšnosti, konečnosti a marnosti může nabízet mnoho příběhů, ale v žádném není pravda, dokud nenarazí na svou mez: na něco vážného, co už nelze přehlížet, na něco, na čem mu opravdu záleží. Bez tohoto záležení lze v chaosu a úniku „přežít“ až do smrti i sebedelší život, ale chybí mu tvar a objevení a uchopení vlastní odpovědnosti, která přesahuje pouhé běžné úkony každodennosti a která ten tvar životu dává. Dnes se díváme na člověka spíše jako na slabou třtinu, zmítanou okolnostmi a hledající „útěchu“ v rozptýlení: Život je třeba si užít, nějak ho brát, když už se nevyvede, a podlézt pod různými překážkami. To je to, proti čemu se Paul musel sám v sobě postavit, protože mu na jeho matce záleželo. Když vám na někom opravdu záleží, získáváte najednou heroické rysy, a to tím spíše, čím větší oběti a bolest po vás to záležení žádá. Tento autentický heroismus hlavní postavy, a tedy autora samotného, ukazuje člověka dnešní doby z nové, netušené perspektivy, říká totiž na konkrétním příkladu, že ani dnes člověk nemusí být pouze konzumujícím mlokem, že nemusí být selhávajícím ničemou, jak ho ukazují média, ba i současné umění a kultura stále něco kritizující, nýbrž že je schopen velkých činů. Možná paradoxně, ale např. z křesťanského pohledu je to zcela přirozené, velké činy nejsou opěvovány, hrdina si nic nedokazuje, naopak objevuje sám sebe znovu a znovu jako selhávajícího a omylného, slabého – hrdina je nenápadný, nikde se o něm nepíše, jeho hrdinskost nezdobí jeho, ale slouží druhému, a proto je skutečným hrdinou.

Mnozí lidé i dnes tohle dobře vědí, zejména z vlastní péče o těžce nemocné a umírající, ale ve společnosti to zůstává stále jakýmsi tabu, o němž se nehodí otevřeně mluvit – a jak taky? Jak mluvit o „takových věcech“ uprostřed tolikeré zábavy, kdy z médií řvou do všech stran „hezké večery“ a reklamy a posedlost štěstím a růstem, posedlost řešením problémů? Jak mluvit o problému, který čeká nás všechny a který nelze „vyřešit“, totiž o smrti? Paul podle mne správně předpokládá, že doširoka otevřít tuto zakázanou kapitolu lidského života vyžaduje hlubokou proměnu myšlení naší současné civilizace. Podobně uvažuje i exprezident Harvardovy univerzity Derek Bok v knize The Politics of Happiness (Princeton University Press 2010), kde definuje štěstí jako mnohem důležitější faktor zdraví společnosti než ekonomický růst a konzumní způsob života. Podle Boka jsou základním předpokladem štěstí blízké a trvalé vztahy, to že nám na někom opravdu záleží. Štěstí totiž není, a to je jedno z hlavních poselství Paulovy knihy, možné jako pouhá bezbolestná spokojenost, naopak vyvěrá ze zápasu o sebe sama tváří v tvář druhému, na kom nám záleží, a neobejde se bez bolesti.

V doslovu knihy Paul možná až příliš zdůrazňuje nutnost péče o kvalitu umírání, jako by jeho postoj byl jakousi alergickou reakcí na útěk před smrtí a umíráním v naší konzumní civilizaci. Strach o správné a dobré umírání je tak trochu pokračováním moderní medicíny a jejího úsilí vytrhnout člověka z kruté přirozenosti přírodního stavu. Naši předkové, kteří umírání zažívali zcela běžně kolem sebe, konkrétní úmrtí jistě vnímali mnohem více jako životní banalitu a náhodnost se vší tehdy neodstranitelnou trýzní a dehumanizací lidské bytosti, která často umírala mladá na infekční onemocnění, v bídě a zanechávala po sobě sirotky. Jistě je naší povinností postarat se o co nejhumánnější umírání a zástupy lidských bytostí, zanechané napospas neosobní smrti za plentou, jsou dnes podobně utlačovanou skupinou jako kdysi otroci, těžce pracující děti nebo ženy a homosexuálové. Musíme emancipovat umírající, kterými se ostatně dříve či později všichni staneme. Na druhou stranu umírání jako součást života, a Paul ve své knize pro dnešní svět možná objevně zdůrazňuje, že opravdu jde o jednu z nejdůležitějších součástí života jak pro umírajícího, tak pro pozůstalé, bude vždy podléhat náhodnosti a banalitě. Paul měl štěstí, že jeho zážitek smrti vlastní matky byl nakonec opravdu krásný (mohla umírat v krutých bolestech, vyžadujících podávání opiátů, nebo s identitou rozbitou metastázemi v mozku atd.), ale v tom to „štěstí v umírání“, o kterém jeho kniha vypráví, právě není. Je v tom, že našel sebe a smysluplnou vážnost života.

Obsah vydání       24. 10. 2011
24. 10. 2011 Televizní Václav Moravec je podle Klause rozeštvávač. Vrátí se ČR k totalitě? Jiří  Jírovec
24. 10. 2011 Pouliční protesty nic nezmůžou
24. 10. 2011 Sarkozy Cameronovi: Držte pořád hubu ohledně eura
24. 10. 2011 Human Rights Watch: Mrtvoly 53 Kaddáfího příznivců nalezeny v hotelu Mahari
24. 10. 2011 Echo, aneb malé a neúplné ohlédnutí za posledním weekendem Jiří  Baťa
24. 10. 2011 Možná nejsou blbí, jsou jen zosobněním zla
24. 10. 2011 Polovina středoškoláků uvažuje o studiu v zahraničí v důsledku vysokého britského školného
24. 10. 2011 ProAlt: Zveme vás na konferenci "Zneužívání sociálních dávek?"
24. 10. 2011 O jednom freudovském přeřeknutí Karel  Dolejší
24. 10. 2011 Policejní špion podváděl milenku
23. 10. 2011 Základem nového libyjského režimu bude islámské právo šaría
23. 10. 2011 Britské listy by měly pomýšlet na změnu svého vedení
24. 10. 2011 K psychologii současné tržní ekonomiky Jan  Mertl
2. 4. 2012 Hodně klesající tendence
24. 10. 2011 cirkusovej slon Jan  Těsnohlídek
23. 10. 2011 Karzai: Ve válce Pákistánu s USA bude Afghánistán "bojovat na straně našich pákistánských bratrů"
21. 10. 2011 Potenciál pro revoluci v marxistickém smyslu na úpadkovém Západě neexistuje Karel  Dolejší
23. 10. 2011 Michael  Marčák
17. 4. 2012 Zprávy, které nemají názor
23. 10. 2011 V Británii zemře za zimu 200 důchodců denně, kolik v ČR?
23. 10. 2011 ProAlt: Demonstrace občanských iniciativ a odborů "byla úspěšná"
24. 10. 2011 Jan Paul – O štěstí v umírání Boris  Cvek
22. 10. 2011 ČR zásobovala armádu režimu plukovníka Kaddáfího
24. 10. 2011 „Svobodka“ si zasloužila víc! Jiří  Tieftrunk
24. 10. 2011 Pár poznámek k historii Svobodné Evropy Jan  Čulík
22. 10. 2011 Michael  Marčák
22. 10. 2011 Češi živoří, čtvrtina žije od výplaty k výplatě
22. 10. 2011 Jak by vypadalo tažení poraženým Izraelem Alex  Koenigsmark
22. 10. 2011 I tyrani mají právo na soukromí v okamžiku smrti
21. 10. 2011 Západní státy jsou nyní zralé na revoluci
21. 10. 2011 Mezinárodní doba temna a cesta za světlem Miroslav  Polreich
22. 10. 2011 ODS jde "do kopru" Petr  Wagner
4. 10. 2011 Hospodaření OSBL za září 2011

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce