30. 12. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
30. 12. 2010

Teorie revoluce

Úvodní polemika

Proletariát, který nechce, aby se s ním zacházelo jako s lůzou, potřebuje statečnost, sebevědomí, hrdost a nezávislost víc než chléb.

Karel Marx

Narůstající rozpory kapitalismu vyvolávají rostoucí nespokojenost. Lidské tragédie, k nimž vede nekonečná chamtivost kapitalistů vyjevující základní princip systému sobectví, vyvolávají rostoucí hněv. Avšak pouhé morální rozhořčení nestačí, i když je nutné. Má-li vyústit v praktické činy, v boj za zničení nespravedlivého a krutého kapitalistického systému, musí mít cíl. Bez představy cíle, spravedlivější a svobodnější společnosti, se rostoucí hněv zvrhne v nesmyslné násilí, v pouhou pudovou agresi frustrovaných davů. A takový dav snadno ovládnou demagogové, kanalizující, tj. odvádějící jeho agresi pro systém neškodným směrem. Právě tuto roli sehráli kdysi nacisté v čele s Hitlerem a i v prostředí současné české levice se již vyskytují jedinci, jimž je jasné, že za všechny současné problémy může „světové židovské spiknutí“1).

Právě proto bylo cílem mého textu „Sociální bouře“ ukázat možnou podobu jiné společnosti a vyvolat diskusi o její konkrétní podobě. Podstata tohoto socialismu budoucnosti pak podle mne spočívá v kvalitativním skoku, v jehož důsledku zrušíme ve společnosti všechny vztahy, v nichž je člověk ovládán člověkem, v němž tedy bude uskutečněn Marxem a Engelsem předpovídaný skok z říše nutnosti do říše svobody2). Politickou formou této říše svobody pak rozhodně nemůže být současný podvodný systém zastupitelské demokracie, ale identifikoval jsem jej, ve shodě s Marxem, jako systém demokracie přímé.

Většina filosofů minulosti si myslela, a nyní jsou o tom opět mnozí přesvědčeni, že rozhodující pro vývoj a praktické fungování společnosti jsou jejich ideje. Jen se přou o to, kdo je tím géniem. Každý z nich je přesvědčen, že je to on sám. Naproti tomu Marx vyšel z radikálně jiného myšlenkového směru (blíže k tomu v příštím textu), jehož rozvíjení jej při studiu empirické reality (!!!) dovedlo k poznání, že rozhodující jsou materiální zájmy. A ty zase vznikají jako důsledek dělby práce ve výrobním procesu. Skutečná svoboda tedy předpokládá, že výrobní síly již dosáhly takového stupně rozvoje, že je nejen možné, ale především nutné, aby i zde byla zrušena hierarchie moci, nadvláda člověka nad člověkem a řízení výroby bylo podřízeno (přímo-) demokratickému rozhodování zaměstnanců. Jinak řečeno, jen tehdy budeme svobodní, když vlastnictví podniků přejde do rukou jejich zaměstnanců. Bez této podstatné změny v samotných základech společnosti nemůže ani politická přímá demokracie dosáhnout svých cílů. Nad politickou mocí totiž vždy dominuje moc ekonomická! To byla podstata mého textu.

Následně se na stránkách BL objevily dvě reakce, které vycházely z naprostého nepochopení toho, co to je přímá demokracie a z naprosté neznalosti zkušeností se zaměstnaneckým vlastnictvím podniků. Proto jsem v následujícím textu „Udivující svět přímé demokracie“ uvedl odkazy na alespoň některé zdroje informací o těchto prvcích budoucnosti v našem starém světě. Přímá demokracie a zaměstnanecké vlastnictví jsou ovšem vnitřně úzce provázány. Bez přímé demokracie v podnicích totiž nemůže být ani řeči o zaměstnaneckém vlastnictví (podrobněji jsem o tom psal v knize Svět na předělu, a to zvláště v souvislosti s analýzou ekonomické podstaty minulého komunistického režimu). Zdá se ovšem, že tuto souvislost přehlédl jinak přesvědčený obhájce zaměstnaneckého vlastnictví, jakým je slovenský filozof a politolog Luboš Bláha, který ve své recenzi mé knihy vyslovuje vážné pochyby o přímé demokracii.

Obávám se, že se v těchto polemikách projevuje celá řada skrytých myšlenkových stereotypů a neuvědomělého elitářství, pečlivě pěstovaného na univerzitách, ale prosakujícího i celou současnou společností. Dokonce i politolog z prostředí Masarykovy demokratické akademie, Lukáš Jelínek, se v Právu (14. 12. 2010) rozepsal o tom, že přímá demokracie není všelék a prosazuje její pojetí jako konzultativního nástroje, kterému by politikové měli naslouchat. Ovšem, pokud budou chtít. Obávám se, že toto pojetí přímé demokracie nedospělo dále, než k pokorné suplice učitelského pomocníka z Jiráskovy Lucerny, prosícího vrchnost o povýšení.

To vše ukazuje, že mnou předložená vize socialismu budoucnosti, založeného na správě věcí společných lidem samotným, překračuje horizont uvažování mnoha současných intelektuálů, o politicích nemluvě.

To je tedy to, co jsem předložil k diskusi – vize budoucnosti, náčrt základů budoucího socialismu, jako radikálně demokratického systému. A právě proto, že to je vize budoucnosti, není to přítomnost. Jako celek, spojení těchto dvou systémů, politického a ekonomického, nikde dosud neexistuje3). To je ostatně charakteristická vlastnost vize, že překračuje to, co je nyní a co nám již nestačí.

Musím se přiznat, že mne proto nemile překvapil argument přítele Štěpána Steigera, že se v případě podniků vlastněných zaměstnanci jedná jen o několik jednotlivých podniků. Kdyby již byl tento sytém celosvětovým, byla by vize uskutečněna a můj text by byl zbytečným. Jeho navazující proti- argument o globalizaci jde již za hranici mého textu. Tímto jsem se v něm skutečně nezabýval, jakož i mnoha dalšími věcmi. Kolega Steiger zde má na mysli starý problém internacionály kapitálu, která zatím dokáže ekonomicky, ale také přímo vojenskou silou zničit jakýkoliv odpor. Víme však, že je tomu tak také proto, že proti ní nestojí internacionála práce, zaměstnanců. Ale touto, stejně jako mnoha dalšími otázkami (rolí morálních hodnot) je nutné se zabývat postupně. První krokem je shoda na podobě cíle – přímá demokracie a zaměstnanecké vlastnictví podniků – je to náš společný cíl?

Nebo se bude levice stále opájet skrytou představou o návratu k centralizované, rozuměj totalitní společnosti, na jejímž vrcholu bude stát ten levicový aktivista, který přežije vzájemný vražedný boj o moc? Jak víme z dějin, nebyli to ani v tomto případě levicoví intelektuálové, kteří se tak dlouho vzájemně podráželi ve své touze být tím hlavním a prvním, až je všechny zlikvidoval a totální moc získal šéf stranického úřednického aparátu Stalin.

Pokud se tedy shodneme na oné vizi, můžeme ji začít společnými silami dále rozpracovávat a šířit. Pokud se neshodneme, nehneme se z místa a proti masívní propagandě médií nebude mít co postavit.

Kolega Steiger, stejně jako Bláha se ptají, kdo bude oním subjektem příští revoluce. Tato otázka jde daleko za hranice článku Sociální bouře, ale současně je to vědecký problém, na nějž zatím neexistuje odpověď, na níž by se shodla alespoň nějaká významnější část vědců. Přesto se však domnívám, že tuto odpověď můžeme nalézt při pozornějším čtení Marxe a překonání jistého omylu, kterého se sám Marx dopustil. Věnoval jsem se tomuto problému v knize „Svět na předělu“, kterou oba kolegové znají, ale o něco větší pozornost v souvislosti s Marxovým myšlením jsem jí věnoval v knize Marxova filozofie dějin. Dovolte nyní trochu delší citát:

„Převažující chápání Marxových názorů na příčinu …. kvalitativního skoku ve vývoji lidstva, které povede k novému vývoji (tj. chápání příčiny re-evoluce či revolucí vůbec) klade důraz na bídu a útlak proletariátu, jako na motiv jeho boje a jeho revoluční aktivity. Proto se často hledají znaky absolutního zbídačování, zkoumá se například, jestli Velkou francouzskou revoluci předcházela nějaká ekonomické krize a výrazné zhoršení životních podmínek. Zdá se však, že toto hledání krize je neúspěšné. Podobně se vyjadřoval i Marx sám v Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva, jak jsme jej citovali výše, a on sám i B. Engels považovali proletariát za sílu, která vybojuje nový spravedlivý svět. To se nestalo a samotný proletariát v podobě továrních dělníků mizí. Marxistické myšlení se tak dostává do vážné krize.

Ale z vlastní logiky Marxova systému (vyložené na předcházejících stránkách) vyplývá něco jiného. Nový výrobní způsob neprosazuje jedna ze starých antagonistických sil. K překonání prvobytně pospolné společnosti nevedlo utrpení chudých, ale síla nových soukromých vlastníků, pro něž se rodová společnost s jejími četnými omezeními stala již příliš těsnou. Feudalismus nebyl poražen revolucí venkovských nevolníků, ale revolucí buržoazie, nové sociální skupiny objevující se na scéně dějin. Ona je představitelkou nové formy dělby práce, nového stupně rozvoje výrobních sil, nové, kapitalistické formy vlastnictví, která je produktivnější než předcházející feudální. Buržoazie je realizátorkou i nositelkou tohoto nového a výkonnějšího výrobního způsobu. To dělníci ve vztahu k buržoazii nebyli a nejsou. Mohli bychom sice ještě v 19. st. a v první polovině století 20. uvažovat o jejich početnosti a soudržnosti jako o znacích spojujících je s novým stupněm vývoje výrobních sil, s jejich rostoucí společenskostí, ale to je jen povrchní analogie.

Toto v podstatě potvrzuje i pád tzv. reálného socialismu. Ten padl především proto, že na jeho další existenci ztratily zájem mocenské a vlastnické elity, vládnoucí třída. Jejich síla, nahromaděný kapitál: finanční, sociální a kulturní (blíže viz Možný) jim již „socialistickou“ slupku učinil příliš těsnou. Kapitalismus jim naproti tomu dával šance plně využít a rozvinout tento naakumulovaný kapitál.

Shrneme-li tyto historické příklady, můžeme zformulovat následující hypotézu.

Úspěšné revoluce dělají silní!

Úspěšnou revolucí je ta, jíž vzniká nový společenský systém, jíž začíná nová etapa vývoje společnosti. Právě proto je re-evolucí, tj. počátkem nového vývoje. Existence násilí při revolučním skoku není podstatná. To je jen prostředek, který je používán podle okolností. Tak např. prakticky všechny buržoazní revoluce byly násilné, ale existují i početně nepatrné výjimky. Podstatou je tedy kvalitativní skok z jednoho společenského systému do jiného, nového, odpovídajícímu vyššímu rozvoji výrobních sil.

Úspěšné revoluce nebyly nikdy dílem slabých, bouřících se kvůli svému utrpení. Ty dělali vždy silní, protože se jim dosavadní společenský systém stal již příliš těsným a bránil jim ve využití všech schopností a sil, které získali.“

Bližší vysvětlení najde zájemce v uvedené publikaci. Ale na závěr této části, jak doufám dlouhé diskuse (nikoliv polemiky jako polemos) o společném cíli i cestách k jeho prosazení jen ještě jednu Marxovu myšlenku. Kapitalismus skutečně nezaložili rolníci, bouřící se proti svým feudálním pánům. Nejprve se z části těchto rolníků stali měšťané, buržoové a teprve po tomto přerodu a zmohutnění se z nich stal onen třetí stav, který svrhá v buržoazních revolucích feudalismus a prosazuje nový, výkonnější, efektivnější výrobní systém. I z dřívějších továrních dělníků, pracujících manuálně, se ve stále větším počtu stávají zaměstnanci s podstatně odlišným druhem práce. Podle mého názoru právě zde je nutné hledat onu revoluční základnu, subjekt budoucí revoluce, jak jsem o tom psal v obou výše citovaných knihách.

Poznámky

1) Psal jsem o tom již ZDE a příště se k tomuto tématu ještě vrátím.

2) Důležitým předpokladem tohoto skoku je takový růst společenského bohatství, aby již lidé nemuseli pracovat pod tlakem materiální nouze. Dalšími předpoklady se zabývám na následujících řádcích.

3) O Venezuele mám silné pochybnosti.

                 
Obsah vydání       30. 12. 2010
30. 12. 2010 2011: Krásná nová dystopie
30. 12. 2010 Michael  Marčák
30. 12. 2010 Pravdivý příběh Plastic People Milan  Kozelka
30. 12. 2010 Margaret Thatcherová rozhodla, že britský špion pro československý komunistický stát nebude potrestán
30. 12. 2010 Manifest zdrcených ekonomů
30. 12. 2010 Teorie revoluce Milan  Valach
30. 12. 2010 Právní stát? Egon T. Lánský
29. 12. 2010 Michael  Marčák
28. 12. 2010 Cizinecká policie Praha II Jan  Rovenský
30. 12. 2010 Od 1. ledna 2011 budou reklamy na úvěry obsahovat i částku, kterou zákazník musí splatit
30. 12. 2010 Proletářský internacionalismus a solidarita odcamcaď pocamcaď Štěpán  Kotrba
30. 12. 2010 Přistěhovalci do plynu? Jan  Čulík
30. 12. 2010 Kotrbův popis situace přistěhovalců v ČR je přesný Milan  Daniel
29. 12. 2010 Temuleen a ti druzí Milan  Daniel
30. 12. 2010 Vyměňte politiky, Unie svobody definitivně umírá Štěpán  Kotrba
29. 12. 2010 Díky, pane ministře… Ladislav  Žák
29. 12. 2010 Filozofie hladových inženýrů (PF 2011) Alex  Koenigsmark
29. 12. 2010 Britští konzervativci mírně ustupují, ale zvýšení školného na 9000 liber ročně nezruší
29. 12. 2010 Promýšlet (listopadovou) revoluci Lukáš  Matoška
29. 12. 2010 Zajímavý text o sametové revoluci Boris  Cvek
30. 12. 2010 Historie – tragická, ale i děvka prodejná... Miloslav  Štěrba
29. 12. 2010 Debka: Al-Kajdá vyslala teroristy z Libanonu, aby na Nový rok zaútočili v Evropě
29. 12. 2010 Z novějších českých filmů: Občanský průkaz a Přežít svůj život Jan  Čulík
30. 12. 2010 Mossad se (ne)bude omlouvat Jan  Mrskoš
30. 12. 2010 Internetová policie Nicolase Sarkozyho rozeslala varovné dopisy 100 000 uživatelům internetu
29. 12. 2010 Když složenky zaútočí Pavel  Pečínka
29. 12. 2010 Nová smlouva START: Souboj rezolucí
28. 12. 2010 Marie Baťová – první dáma Zlína Irena  Zítková
28. 12. 2010 Sto let bez Lva Tolstého Miloslav  Štěrba
28. 12. 2010 Kde "nepokradeš" neplatí Aleš  Uhlíř
25. 12. 2010 Dvacet nejčtenějších článků v Britských listech za rok 2010
23. 12. 2010 Ne hned pojednou všemu věř.... Mikuláš  Dačický z Heslova
23. 12. 2010 Vánoční a novoroční vydání Britských listů
4. 12. 2010 Hospodaření OSBL za listopad 2010