Sto let bez Lva Tolstého

28. 12. 2010 / Miloslav Štěrba

Před sto lety opustil náš svět Lev Nikolajevič Tolstoj (9.9.1828-20.11.1910). Moderní člověk. Zvláště poté, co začal oblékat mužickou halenu. Také šťastný člověk. To proto, že se nenechal zabít při prvním životním dobrodružství v krymské válce, kterou si nenechal pro sebe, ale v Sevastopolských povídkách realisticky zobrazil, jako jeho francouzský téměř současník Henri Marie Beyle-Stendhal četné napoleonské masakry vč. tažení do Rus, a kterého miluji pro jeho (prý) výrok, že "Boha omlouvá jen to, že neexistuje".

Lev ovšem nevypráskal střelivo v málo důležité válce, shromažďoval v muničním skladě i těžké kusy pro svoji Vojnu (a mír). Italská čtyřdílná adaptace nedávno vysílaná českou televizí sice pobouřila pamětníky Bondarčukova filmu, nicméně i ona našla své příznivce. Sotva můžeme očekávat, že TV někdy zpracuje historické téma v rozsahu dnešních nekonečných seriálů, a čtyři díly snad diváci zvládli. Na škodu pro....(koho vlastně?) se v budoucnu sotva ještě najdou čtenáři i dalších rozsáhlých románů L.N.Tolstého: Anna Karenina a Vzkříšení. Protože jejich filmová zpracování nedokáží postihnout hloubku autorova často až sebetrýznění při hledání odpovědí na aktuální problémy a těží pouze z atraktivně nabízejících se konstrukcí: milostného vzplanutí či přiznání si viny.

Ruský šlechtic to měl v životě komplikované. Zmítaný náboženskou exhaltací východního státního pravoslaví v konfrontaci s egoismem a pokrytectvím západního katolicismu pobýval v západní Evropě v letech 1855-61) vyrůstající a profitující z favorizovaného šlechtického stavu, mohl snad najít klidu v tak příšerně konfliktním povolání spisovatele (ale i pedagoga, reformátora, filosofa)? Smrt na útěku, na železniční stanici Astapovo (v přítomnosti slovenského lékaře Dušana Makovického), jen završila jeho nepříliš (eufemisticky vyjádřeno) šťastný rodinný život. Neúspěšný Nechljudov ze Statkářova jitra, či Sergej Michajlovič z Rodinného štěstí mluví ústy autora. My v Čechách však často vnímáme Lva s ironickým úsměškem, zvláště když nám o jeho nepraktickém životním stylu vypráví guru-tatíček Masaryk prostřednictvím předsedajícího pana Karla Čapka. ( K.Čapek: Hovory s TGM)

Doba terorismu trvá. Zatímco při životě Lva Nikolajeviče měl Kavkaz pověst místa, kam z Petrohradu a dalších měst Ruska putovali kurýři s výkupným, aby z jam horalů vysvobodili uvězněné ruské důstojníky, dnes do těch samých míst přilétají vrtulníky. Časem zřejmě i bezpilotní bombardéry. Moje dětská léta ovlivnila povídka Tolstého "Kavkazský zajatec", v níž zajatí vojáci Žilin a Kostin běží vstříc svým spolubojovníkům, kteří je přicházejí vysvobodit, a za patami jim letí na koních s šavlemi v rukou svobodomilovní bojovníci. Lev byl milosrdný. A happy end se nažral. Filmová verze povídky získala ocenění Křišťálovým pohárem na MFF v Karlových Varech 1996.

Tolstoj v Jasné Poljaně nebyl na očích, v epicentru dění. Snad i proto jeho individuální protest nebyl v Rusku vnímán jako nebezpečný (pro režim) či inspirativní (pro revolucionáře). Jestliže jeho poslední čin -- útěk z domova - patří spíše do kategorie málo příčetných, jak by asi musel reagovat, kdyby se dožil následných událostí ve světě a zejména v Rusku ve 20. století? Zájemci, zvláště mladí, o ruskou literaturu dnes sotva najdou cestu k tvorbě L.N.Tolstého. Doporučuji proto alespoň Donské povídky Šolochova, nebo knihy Babela, Solženicyna, Ilfa-Petrova, Bulgakova, Někrasova, Ajtmatova, Šukšina.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 28.12. 2010