8. 3. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Majid Shamas Toma aka Majid Waled Majeed
8. 3. 2010

Adam zná plán útoku aneb proč začala válka proti Iráku

Dokumentární rekonstrukce BIS viděná z jiného úhlu

Mladý irácký křesťan Majid Majed, vystudovaný v české představě o liberální kapitalistické demokracii devadesátých let, nenáviděl režim pan-arabského socialisty Saddáma Husseina, kterého vinil z první války i pronásledování nejen jinak věřících včetně některých křesťanů, ale i jinak sexuálně orientovaných. Těšil se, že Američané zaútočí a režim zničí. Stejně tak nenáviděl arogantní Saddámovy diplomaty v Praze, kteří žrali, nezaplatili, jeho rodině vyhrožovali a jeho matku dohnali málem k infarktu. Hrbit se není nikomu příjemné, zvlášť hrdému Iráčanovi. Jemu samému hrozila od české cizinecké policie deportace do Iráku, která mohla končit smrtí za nenastoupení vojenské služby. České straně byl jeho osud evidentně lhostejný stejně jako osud tisíců dalších ekonomických či sociálních migrantů. A tak se shrbil znovu...

Tak vznikla jednak mediálně vděčná historka o dluhy neplatícím konzulovi "Ahmadu Ibrahimovi", řečenému "Kanaanovi", a posléze méně mediální, a o to více zpravodajsky cenná historka o iráckém agentovi, který se sešel s teroristou Attou v hale pražského letiště Ruzyně. Tím agentem se v onom příběhu stal konzul al-Ani, který ve snaze ušetřit nějaký ten dolar navíc odmítl zaplatit dalších 1200 USD za hostinu, kterou pro tři sta hostů ambasády připravila rodina Majida Majeda a místo bankovek do restaurace poslal své gorily.

Příčiny vzniku válek jsou zjevně fiktivní, zjevné a skryté, někdy i fiktivní skryté. Válka proti Iráku začala jako pokračování americké agresivní diplomacie jako "pokračování politiky jinými prostředky". Přípravy na válku a její zdůvodnění občanům neprobíhaly jen v Pentagonu, ve Washingtonu či Londýně, ale některých se aktivně účastnila i zpravodajská a diplomatická komunita v Praze. Povím vám nyní příběh počátku této války, do kterého byly díky jednomu iráckému studentovi ČVUT náhodou a nechtěně zapojeny i Britské listy.

Válka pražských bizonů

Utkat se s nepřátelskými zpravodajskými aktivitami výzvědných služeb nepředstavuje pro Bezpečnostní informační službu výjimečný, mimořádný problém. Obecně platí, že pokud špioni sbírají poznatky pouze z otevřených, volně přístupných zdrojů, není důvod zasahovat. Jiná situace nastane v okamžiku, kdy začnou shánět informace, které si stát chrání. V obou případech je důležité mít jejich práci pod kontrolou a pokud to jde, aniž by cokoliv tušili, je vést a využít – např. podsouváním vhodně upravených údajů a zpráv, kterými lze protivníka dezinformovat. Tentokrát ale není čas na zpravodajskou hru. Jde o přímé ohrožení bezpečnosti státu, v plánu je násilí, v sázce jsou lidské životy. Do Bagdádu je třeba poslat důraznou výstrahu. Upozornit, že o tom, že se něco chystá, Praha ví.

Výstraha do Bagdádu

Říci vládě cizího státu, že jednání jeho zpravodajské služby, převlečené do diplomatického fraku, nehodlá Česká republika na svém území dále tolerovat, přísluší ministerstvu zahraničí. Případ vstupuje na diplomatické pole a koncem listopadu 2000 si irácký chargé d‘affaires odváží z Černínského paláce varovnou protestní nótu. Jsou Vánoce, následují leden, únor, březen nového roku. Očekávaný výsledek ale nepřichází a pohyb iráckých vyzvědačů v okolí Svobodné Evropy pokračuje. Je zřejmé, že bude třeba přitvrdit. V dubnu 2001 je z Prahy vyhoštěn 2. tajemník irácké ambasády, konzul Al Ani Ahmed Khalil Ibrahim Samir, ve skutečnosti rezident irácké DGI.

Konečně! Irácká špionáž v Praze přišla o svoji hlavu, v Bagdádu vědí, že my víme a v takové situaci by se o riskantní operaci pokoušel jen šílenec.

Zdroj Zpráva BIS o ohrožení budovy RFE/RL v Praze – "Raketový útok na Svobodnou Evropu nevyšel" ZDE

Jak se připravoval útok na Irák

Zjevně fiktivní příčinou útoku na Irák byl oslí můstek CIA mezi útokem převážně saúdskoarabských wahhábistických sebevražedných atentátníků na budovy WTO v New Yorku v den, od té doby známý jako 9/11. 11. září 2001. Druhou fiktivní příčinou byla domněnka existence zbraní hromadného ničení v Iráku, neboť vláda Saddáma Husseina nakoupila technologie dvojího užití z USA, Británie, Francie a Německa a dalších zemí. Že z nich zbraně hromadného ničení nesestavila a ani se o to nepokusila, nikdo neuvěřil, neboť řada evropských tajných služeb potvrzovala americké údaje. Oklamaní politici uvěřili, neboť si nedovedli představit, že je něco takového v "demokracii" možné. Zbytek znáte.

Nechci spekulovat o tom, kdo poradil islámským teroristům spektakulárně útok na "židovskou" centrálu amerického byznysu uprostřed Manhattanu, komplexu budov WTC, kde sídlily i výpočetní centra bank a státních institucí a kdo tak odstartoval "válku proti terorismu". Do osudného zářijového dne nikdy a nikde na světě tímto způsobem teroristé nezaútočili, ačkoliv v mnoha případech šlo též o muslimské radikály. Výpočty úspěšnosti takového útoku si vyžadují detailní znalosti konstrukce budov a materiálového inženýrství, neméně detailní znalosti řízení letového provozu, krizového plánování a vzdušné ostrahy.

Teroristům doposud vždy stačil únos letadla do některé radikální země jako například Alžírska (23. 7. 1968, Boeing 707 na lince Řím-Lod. Vyjednávání s únosci trvalo 40 dní. Oba únosci nakonec všechny cestující, z nichž bylo na palubě 21 Izraelců, propustili), vyjednávání o propuštění "bojovníků za svobodu" (27. 6. 1976, A-300 na lince Izrael Tel Aviv-Paříž. Letoun byl unesen dvěma Palestinci a dvěma Němci, kteří požadovali letět do Benghází v Libyi, následně do Entebbe v Ugandě. Izraelská vláda se rozhodla po jednání s únosci zaútočit na letadlo a osvobodit rukojmí v Operaci Kulový hrom. Obdobně skončila i záchrana rukojmích Boeingu 737 v Mogadišu o rok později, nebo 15. 3. 2001 Tu-154 na trase Istanbul – Moskva, kdy 4 únosci z Čečenska s noži unesli stroj do Mediny v Saúdské Arábii). Prvním z útoků, jejichž následek měl být ultimátní, byl záhadný výbuch letadla Boeing 747 21. 12. 1988 (mrtvých 259 cestujících nad Lockerbie), kde nejspíš ale únosce nebyl přítomen. Nemusím zdůrazňovat, že žádnému z únosců se nechtělo nikdy – až do 11. 9. 2001 – dobrovolně umírat, i když druhá vlna únosů letadel plynule pokračuje od roku 1994 doteď...

Nehodlám spekulovat nad tím, do jaké míry byla válka proti terorismu soukromou válkou rodiny Bushů proti rodině bin Ládinů či do jaké míry bylo oficiální vyšetřování modifikováno americkými a britskými tajnými službami. Smrt experta v Londýně a zmizení několika dalších osob však i bez spikleneckých teorií vyvolávají dodnes analytické otazníky.

Pravdou zůstává, že už 30. října 1998 pražská studio americké rozhlasové stanice Rádia Svobodná Evropa – Rádio Svoboda zahájilo s tichým souhlasem české vlády americkým Kongresem placené propagandistické vysílání do Iráku. Proč ne už dřív (po první válce v Zálivu) a proč ne až daleko později?

Vláda Saddáma Husseina označila vzápětí vysílání z Prahy za nepřátelský akt. Irák odvolal z České republiky svého velvyslance. Diplomatické vztahy mezi Prahou a Bagdádem se staly napjatými. Čeští politici přes kritiku amerického kroku a varování před ekonomickými dopady neudělali nic, aby vysílačku z centra Prahy vyhostili.

Zjevnou, i když velmi málo medializovanou příčinou byla i změna měny, ve které Irák obchodoval svou ropu z amerických dolarů na euro čtrnáct dní před začátkem války. Druhou zjevnou příčinou bylo očekávání "ropného šoku" americkou ekonomikou a obava z masivní energetické krize. Třetím zjevným důvodem byla realizace strategického světovládného "Projektu pro nové, americké století" znovu zvolenou vládou radikálních neokonzervativců George Walkera Bushe.

Skrytou příčinou byl neutěšená perspektiva americké ekonomiky, o jejímž pravém stavu vědělo tehdy nejspíše jen několik vrcholných bankéřských rodin, které dohromady tvoří soukromou americkou "státní" banku – FED. Po krachu LCTM fondů, pádu Enronu a subprime úvěrů v řadě dalších bank už o ní ví dnes celý svět. Další skrytou příčinou byla i nedůvěra amerických stratégů v dlouhodobém přežití Izraele "uprostřed arabského moře" a počínající nutnost změny dlouhodobě neudržitelné blízko- a středovýchodní politiky zemí NATO. Právě Izrael tvoří politický i vojenský klín, vražený mezi arabské zájmy a rozděluje je na "mírné" či "umírněné" a "radikální". Ve střednědobé perspektivě možná neexistence státu Izrael by znemožnila v dlouhodobém horizontu americký a britský vliv na tuto část světa. Možná už navždy. Dědictví Sykes-Picotovy dohody o rozdělení arabských území, na kterou Británie nikdy nezapomněla a která dala vznik hášimovskému království v Jordánsku a Iráku jako britské sféře, nesmělo být promrháno. Stejně tak dlouholetá práce rezidenta britské rozvědky v Káhiře a vůdce arabského povstání proti Turkům Thomase Edwarda Lawrence a diplomata lorda Curzona. Proč o tom mluvím? Lawrence dal Británii velký dar. Vnímání potřeb surovinového zajištění perspektivně upadajícího britského impéria a navazující politickou strategii. Boj o území bývalého osmanského Turecka byl jedním z důvodů globalizace 1. světové války a jejího rozšíření na Blízkém východě. Lawrence věděl i o Balfourově deklaraci, která slibovala "dvakrát zaslíbenou zemi" Palestinu jako "národní domovinu" pro Židy a o britské roli v tomto procesu. Lawrencova mise během 1. světové války napomohla Británii v roce 1921 k získání mandátu poručnictví od Společenství národů nad většinou bývalých kolonií německé a osmanské říše. Velkým překvapením pro mě bylo, že proti proslulému britskému špiónovi Lawrenci z Arábie stál jako protivník v špionážním zájmu Rakouska-Uherska (a díky Masarykovi později i v zájmu USA a ČSR) na turecké straně český arabista, profesor ThDr. Alois Musil, Araby přezdívaný Músa ar Rueili, zakladatel pražského Orientálního ústavu. Špionáž byla v té době nejspíš doménou vědců. Ale to jen tak na okraj...

Že je ropa strategickou surovinou, věděla už královna "babička" Viktorie, neb už v druhé polovině 19. století byl sestrojen první spalovací motor a zvýšila se těžba ropy. Elektřina, ocel, síra, ledek a ropa byly strategickými hnacími motory války i nastupujícího kapitalismu.

Nebylo tomu jinak po celé 20. století. Ropná krize byla logickým vyústěním celosvětového soupeření o moc. Zpráva Římského klubu z roku 1972 (Meadow a kol., „Meze růstu“) odhadla cenu ropy v roce 2000 na 200 USD za barel. A 120 USD hranice byla přes veškerou snahu západních mocností a přes inflaci už překonána. Sice až nyní, ale byla.

Třetí skrytou příčinou americké agrese na iráckém území byla perspektivní ekonomická i politická síla nedemokraticky, ale účinně a důsledně sekularizovaného Iráku v regionu. Saddám byl možná diktátor, s náboženstvím a na něj navazujícím fanatismem však neměl nikdy nic společného. Naopak. Zato věděl, jak účinně rozmělňovat politický vliv náboženských fanatiků v regionu a jak účinně manipulovat zájmy jednotlivých hráčů v EU. A nedopustit, aby za něj skrytě manipulovaly západní tajné služby, jako v jiných zemích. Právě ropa se stala jeho největší zbraní.

Ale hlavní ideolog neocons Huntington si přece přál střet náboženství, střet civilizací....

Jednou z dalších skrytých příčin bylo zahlazení stop po spolupráci Evropy i USA se Saddámem Husseinem na dodávkách vojenských technologií a zbraní, které mělo původně znemožnit Íránu stát se klíčovou zemí regionu. Taktika "přátelských zkurvysynů" se Spojeným státům vymstila – a nebylo to poprvé. Její stopy dodnes nalézáme v Jižní Americe, v Pákistánu či Indii, v Africe i v Asii. Nemusí být demokraté, hlavně že jsou naši, znělo diplomatickými kuloáry více než polovinu 20. století.

Fiktivní skrytou příčinou byla konstrukce konkrétních propojení mezi režimem tyrana Husseina a radikálními wahhábisty, ideově vyzbrojenými americkými spojenci – Saúdskou Arábií, Jemenem a Pákistánem generála Parvíze Muššarafa, vojensky školenými na pákistánsko afghánském pomezí, ovládaném dalším z amerických spojenců, radikálním hnutím Taliban, které se osvědčilo v porážce Ruskem podporovaného afghánského režimu Babraka Karmala. Měly dokázat, že Irák je nebezpečný západní, "demokratické" civilizaci.

"Nejenom pro novináře, ale i pro některé britské velicí důstojníky v Perském zálivu byl první vzdušný útok na Irák překvapením. Někteří z nich se s tím alespoň svěřili zdejším zpravodajům", sdělil posluchačům 20. března 1998 tehdejší zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu Vít Pohanka.

Nyní je konec února 2010 a je čas na bilancování. "Po důkladném zvážení všech možných souvislostí a dopadů" zveřejnila 30. listopadu 2009 česká kontrarozvědka BIS události, s kterými se podle ní v létech 1999 – 2003 setkávali důstojníci BIS "při zpravodajské ochraně Rádia Svobodná Evropa před možným teroristickým útokem". Napínavý spy-thriller, v němž "bizoni" hrají tu správňáckou roli jednoznačně potřebných kladných hrdinů, která je každoročně opravňuje k nezanedbatelnému čerpání státního rozpočtu.

Na špionážním příběhu hrdinných ochránců české demokracie a americké štvavé vysílačky v centru Prahy by nebylo nic divného, kdyby se v něm neobjevilo na jednom jediném místě jméno, známé mediálně z minulosti, ale z trochu jiného kontextu. To jméno je klíčem k několika pražským střetům západních tajných služeb a klíčem k mezinárodní ostudě, které byla Česká republika a její zpravodajci vystaveni v souvislosti s "pražskou stopou" teroristy Muhammada Atty.

Obětí cílené zpravodajské dezinformace a novinářské tuposti při neověřování výroků politiků a státních úředníků se stal Ahmad Khalil Ibrahim Samir al-Ani, konzul Irácké republiky v Praze.

Kronika lži

18. září 2001 unikl příběh o setkání teroristy a iráckého diplomata poprvé do médií, aniž se hovořilo o Praze. Zveřejnilo ho zpravodajství Associated Press a Reuters a jako zdroj agentury shodně uvedly "americké vládní zdroje", resp. "oficiální americká místa, hovořící pod podmínkou anonymity".

13. října 2001 uvedly na základě zjevného úniku z českého ministerstva zahraničí české deníky, že ministr zahraničí Jan Kavan byl informován ministrem zahraničí Colinem Powellem ve Washingtonu o dubnové cestě teroristy Muhamarra Atty al-Sayeda do České republiky. Stejný zdroj sdělil, že al-Ani pracoval jako agent pro iráckou tajnou službu. Kavan uvedl, že česká rozvědka konstatovala setkání Muhammada Atty v Praze s iráckým diplomatem al-Anim.

20. října 2001 napsal v New York Times John Tagliabue, že čeští úředníci popřeli, že k tomuto setkání v Praze kdy došlo.

26. října 2001 ministr vnitra České republiky Stanislav Gross na tiskové konferenci objasnil, co mu bylo známo o setkání Atty s al-Anim. Vysvětlil, že Atta byl v České republice minimálně dvakrát: dne 2. června 2000 a na začátku dubna 2001. Během své červnové návštěvy podle Grosse Atta nebyl sledován českou kontrarozvědkou. Zpráva obletěla celý svět. V Bagdádu tehdejší irácký místopředseda vlády, chaldejský katolík Tariq Azíz popřel, že setkání proběhlo.

27. října 2001 New York Times zveřejnil mimořádnou zprávu - vyvrácení příběhu z 20. října, tentokrát napsanou Patrickem E. Tylerem a Johnem Tagliabueem. Tentokrát NYT tvrdil, že na rozdíl od předchozího popření, zdroje už potvrdily, že k setkání iráckého diplomata s teroristou skutečně došlo. NYT přinesl svědectví poslance parlamentu, který byl informován českými zpravodajskými službami a řekl, že "věří, že setkání s Attou může být zachyceno pomocí bezpečnostních kamer pražského letiště."

Hynek Kmoníček, náměstek ministra zahraničí konstatoval, že nařídil už v dubnu 2001 al-Aniho vyhoštění z České republiky pro "činnost neslučitelnou s jeho diplomatickým statusem" (v diplomatickém jazyku terminus technicus pro špionáž) kvůli jeho nevhodnému kontaktu s Attou.

FBI prohlásila, že hamburský student Atta byl 4. dubna ve Virginia Beach. Do České republiky letěl 8. dubna a setkal se s iráckým zpravodajským důstojníkem, který byl identifikován jako Ahmed Khalil Ibrahim Samir al-Ani. Od 11. dubna byl Atta zpět na Floridě, kde si pronajal auto."

V listopadu 2001 přidal další kamínek do mozaiky příběhu premiér Miloš Zeman. Řekl pro CNN, že když česká kontrašpionáž identifikovala Attu jako kontakt Al-Aniho, přinesla "hypotézu", že účelem setkání by mohlo být k projednání útoku na pražské ředitelství amerického rádia RFE/RL. To bylo poprvé, kdy se tento údaj objevil v médiích. 15. března 2002 totéž David Ignatius popsal s odkazem na CNN v článku pro deník Washington Post. Zemanova "hypotéza" byla zkonstruována tajnou službou na základě informací poskytnutých iráckým defektorem, bývalým iráckým konzulem v Praze Salimem Jabirem, který zběhl v prosinci 1998. Právě předchůdce al-Aniho Jabir v rámci debrífingu pro britskou zpravodajskou službu tvrdil, že Irák plánoval atentát na Rádio Svobodná Evropa. Tato informace se nikdy od jiného zdroje nepotvrdila. Operoval s ní pouze bývalý šéf BIS Růžek, který 22. listopadu 2005 pro Wall Street Journal uvedl, že irácká tajná služba Mukhabarat Sabirovi dala 150 000 dolarů a pověřila jej zorganizováním teroristického útoku na pražské sídlo americké rozhlasové stanice Radio Svobodná Evropa. Růžek prý "osobně dohlížel na vyšetřování údajných iráckých tajných aktivit, které s plnou americkou spoluprací začalo téměř dva roky před tím, než se Bush stal prezidentem".

Znovu a prozatím naposledy s informací od Jabira vyrukovalo až "dramatické" zpracování událostí z pera BIS v listopadu 2009 ...

Teplej Hurran a jeho pražské intermezzo

Nutno podotknout, že Růžkova informace z roku 2005 pro americký WSJ je mírně řečeno přitažená za vlasy. Zaprvé defekci Salima Jabira a jeho debrífink neprováděl Růžek, Američané ani tajná služba Jeho Veličenstva, ale podle všech příznaků německá rozvědka. Operaci původně připravila CIA, ale mladý ambiciózní rezident britské MI6 v Praze Christopher Hurran se jim snažil "špičkového agenta" "vyfouknout". Požádal proto českou kontrarozvědku BIS, aby Salima sledovala. A BIS ho ztratila, ačkoliv to bylo prioritním zájmem partnerské služby a nemenší zájem měli i Američané. Šéfem BIS byl tehdy Karel Vulterin. Za několik dní intenzivního pátrání MI6 a CIA byl Salim nalezen. Zjistilo se, že emigroval s šesti dětmi přes Rakousko do Německa. Hurran dospěl k názoru, že za fiasko může Vulterin a poslal protestní dopis české vládě, konkrétně Jaroslavu Baštovi, sociálně demokratickému ministrovi, odpovědnému za koordinaci zpravodajské služby. Ministři nabídli Vulterinovi možnost, aby odstoupil. Odmítl. Propustili ho. A následovala pomsta. Američanů? BIS? Nevíme s jistotou.

Nicméně víme, že zdroj demaskoval Hurrana nejen jako rezidenta MI6, ale jako otevřeného homosexuála, žijícího s venezuelským milencem a bonvivána, který jezdil na mejdany po Praze černým londýnským taxíkem. Jediným ve městě. Na základě diskrétní informace se na Hurrana pověsili reportéři televize Nova a britský James Bond a jeho černý taxík se ocitli s peprným komentářem jako hlavní hvězdy večerního zpravodajství.

7. února 1999 pak ozvěnu příběhu zveřejnil bulvární týdeník Sunday Telegraph v článku Olega Gordievského, bývalého rozvědčíka KGB, který působil jako dvojitý agent pro Británii. Článek se jmenoval "Homosexuální špióni nepatří do Prahy". Tak skončil příběh dvou špiónů v Praze. Podle některých zdrojů z lékařské fakulty UK, kde předtím působil, byl Vulterin také homosexuál. Britská vláda Hurrana sice nějaký čas nechala ve funkci, dnes už šéfuje britské agentuře pro krizové situace National Infrastructure Security Coordination Centre (NISCC), obdobě americké FEMA. Vulterin je na tom hůř. Po odchodu z BIS dělal šéfa ochranky jednoho pražského kasina. Britské listy pravé důvody dekonspirace Hurrana popsaly hned vzápětí 11. února 1999 v článku "Prozrazený špión byl obětí fiaska iráckého spiknutí". Ostatní média pouze komentovala reportáž televize Nova a do hlubší analýzy se nepouštěla. Aféra, která působila na pražskou zpravodajskou komunitu jako bomba, je od té doby známá jako "Teplej Hurran". České tajné služby se (nejen) díky této aféře staly naprosto nedůvěryhodné až směšné.

Nebylo to jediné zpravodajské fiasko britských tajných služeb. V roce 2003 britská tajná služba předala Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) zfalšované dokumenty o údajném pokusu Iráku získat v africkém státě Niger uran.

V aféře Davida Shaylera, o které Britské listy také jako téměř jediné česky píšící médium informovaly podrobněji, vyšlo zase najevo, že britská tajná služba byla součástí spiknutí jak v otázce atentátu na plukovníka Kaddáfího, tak se podílela na praní špinavých peněz a korupci v Afghánistánu.

11. 10. 2002 Štěpán Kotrba: Bývalý špion: "Britská rozvědka dala al Qaedě 100 000 liber" ZDE

11. 10. 2002 Zrušený článek Guardianu: "Ministři vydali cenzurní příkaz pro proces s členem MI5" ZDE
11. 10. 2002 Ze svědectví Davida Shaylera o spiknutí MI5 s cílem usmrtit plukovníka Kaddáfího ZDE

V roce 2007 zjistily Britské listy při podrobném čtení zpravodajství Daily Telegraph , Daily Telegraph a Guardian, že i britská MI6 vyjednávala s Talibanem a britský "diplomat" Mervyn Patterson a irský "diplomat" Michael Semple ve službách mise OSN byli vyhoštěni z Afghánistánu, neboť "představovali hrozbu pro bezpečnost země". Američané nejsou rádi, když jim bývalá koloniální velmoc korumpuje a zavazuje si jejich budoucí obchodní partnery. Zvláště v zemi, kudy povedou klíčové ropovody. Britské listy v té době atakovaly krajně mlčenlivou BBC, která odmítala uvést spojitost mezi vyhoštěním a špionáží ve prospěch Velké Británie.

27. 12. 2007 Štěpán Kotrba: Dvě porážky tajné londýnské diplomacie za dva dny - není to trochu moc? ZDE

27. 12. 2007 Štěpán Kotrba: Poškozování národní bezpečnosti se nevyplácí ani v zemi opia ZDE

V listopadu 2001 při návštěvě Prahy řekl britský ministr obrany Geoff Hoon, že neexistuje žádný důkaz o iráckém zapojení do útoků na Dvojčata...

V prosinci 2001 česká média přinesla informaci od samotného prezidenta Havla, který má přístup k dokumentům všech tajných služeb a tím i ke zprávám BIS. Ten řekl, že "existovala sedmdesátiprocentní jistota", že identifikace Atty byla přesná. Havel následně vysvětlil, že "sedmdesátiprocentní" pravděpodobnost byl "jeho osobní odhad" na základě "jeho dosavadních zkušeností". O charakteru těchto zkušeností se nezmínil... My tento charakter Havlových zkušeností už dnes známe. Prozradil ho 10. září 2006 tehdejší americký viceprezident Dick Cheney. Číslovka 70% pocházela z tajné zprávy CIA pro nejvyšší americké vládní představitele. Jak se k této zprávě dostal český prezident, není známo.

17. prosince 2001 ministr vnitra Gross, v reakci na otázky novinářů znovu potvrdil jednání Atty a Al-Aniho. Pro AP prohlásil, že je tato zpráva založena informací z "renomované" BIS. V ten samý den konečně zareagovalo i české vnitro. Mluvčí ministra vnitra Gabriela Bártíková řekla, že "ministr měl informace z BIS".

18. prosince 2001 uvedl ovšem policejní ředitel Jiří Kolář Peteru Greenovi z deníku The Telegraph, že "neexistují žádné doklady prokazující, že Atta kdykoliv v roce 2001 navštívil Prahu..., i když ji navštívil dvakrát v roce 2000." Titulek Greenova článku zněl kategoricky: "Vliv Iráku na útoky 11. září a útok antraxem je vyloučen".

8. března 2002 vyšel velmi obsáhlý článek amerického novináře žijícího v Praze Ricka Jervise pro týdeník The Prague Pill, v němž autor rozebírá "pražskou spojku" a velmi podrobně se zabývá informacemi, u kterých jako zdroj udává buď "Magida Mageda" (Majida Majeda), Setara Abdul al-Duru, iráckého velvyslance v bývalém Československu, který žije v exilu v Británii, nebo Mowafaqa Fattohiho, pražského rezidenta Chalabiho Iráckého národního kongresu, který má také hlavní stan v Británii. "Každý věděl, že [al-Ani] je nejdůležitější irácký úředník v Praze," tvrdil nic netušícímu britskému novináři tento zkušený emigrant... Nejmenovaný zpravodajský důstojník pak Jervisovi řekl, že schůzka Atty a Al-Aniho se v Praze konala - v hotelu 8. dubna 2001 před jeho odletem do Newarku v New Jersey. Dokonce uvedl další detaily, i když už jako spekulativní: poskytování falešných pasů nebo peněz a předání plastové lahvičky plné antraxu... Nicméně tento článek je - na rozdíl od jiných - plný různých podrobností a je z něj zřejmé, že autor hovořil s řadou protisaddámovsky orientovaných Iráčanů z pražské komunity. To neznamená, že Jervisovi informátoři byli "in". Vždyť už 18. prosince 2001 vyloučil vliv Iráku na antraxový útok britský The Telegraph...

3.dubna 2002 v rozhovoru Jamese Pitkina pro anglicky psaný list The Prague Post tvrdí 67 letý bývalý ekonom iráckého ministerstva financí v 60. a 70. letech, pražský rezident a spoluzakladatel Iráckého národního kongresu, člen jeho Ústřední rady Mowafaq Fattohi, který žije Praze a má českou manželku, že INC po celá léta shromažďoval podrobnou dokumentaci o al-Anim, kterého označuje za mistra přestrojení a překupníka falešných dokladů. Fattohi tvrdí, že "plukovník Mukharabatu" al-Ani pracuje po svém vyhoštění z Česka na ministerstvu zahraničí v Bagdádu. Motivy k jeho vyhoštění nicméně považuje za "přehnané". 31. března 2003 se prokazuje Fattohiho vazba na místopředsedu vlády Mareše (US-DEU), který s ním projednával podle zprávy ČTK, jaké formy humanitární pomoci by byly nejvhodnější pro Irák. V tu dobu je už Marešovým poradcem křesťan Majid Majed. Mowafaq Fattohi je též křesťan, chaldejský katolík.

1. května 2002 prohlásily "pražskou stopu" jako fikci i Newsweek a hned poté Washington Post. Michael Isikoff z Newsweeku a Walter Pincus z Washington Postu uvedli, že "neexistuje žádný důkaz, že údajný vůdce únosců z 11. září, Mohamed Atta, se setkal v dubnu 2001 s iráckým zpravodajským agentem v Praze. Jako zdroj uvedly obě média "úředníka".

Bez bližšího upřesnění vysvětlil Pincus, že nepravdivé zprávy o setkání Atty a al-Aniho byly založeny nikoli na informacích BIS, ale tvrzení informátora "z Blízkého východu" po 11. září, který měl prohlásit, že "viděl únosce pět měsíců dříve na setkání s al-Anim."

Podle anonymního "vedoucího úředníka" píše Pincus, že Češi si nebyli jisti, že Atta byl ten, kdo se setkal s al-Anim". Stejný "vysoký vládní činitel" byl také citován jako zdroj informace, že FBI a CIA analytici dospěli k závěru, že "neexistují žádné důkazy pro to,že se Atta vrací do Spojených států " v době, kdy byl měl být v Praze. (Ani FBI, New York Times, ani nikdo jiný netvrdil, že existoval důkaz, že Atta používá svůj vlastní cestovní pas pro cestu do České republiky v dubnu 2001. Předpoklad byl, že pokud by byl Atta v Praze v dubnu, tak pod falešnou identitou.)

3. května 2002 s odkazem na tvrzení Washington Postu a Newsweeku, ministr vnitra Stanislav Gross uvedl: "Věřím, že kontrarozvědka ví víc než novináři. ...Nevidím žádný důvod, proč bych neměl informacím BIS věřit." Dále vysvětlil, že měl 2. května konzultaci s šéfem BIS Jiřím Růžkem s cílem zjistit, zda české zpravodajské služby neměly žádné nové informace, které by zpochybnily "pražskou" schůzku.

8. srpna 2002 šéf české zpravodajské služby František Bublan veřejně couvl od tvrzení, že Atta setkal al-Anim a tvrdil, že zvěsti o takovém setkání "nebyly ověřeny nebo prokázány". Kate Swoger z The Prague Post napsala v článku "Šéf tajné služby zpochybňuje setkání Atty", že "Bublan řekl, že podpora tak-zvané 'pražské spojky' mezi Attou a al-Anim mohla být vábničkou pro americké politiky, kteří hledali zdůvodnění pro nové vojenské akce proti iráckému vůdci Saddám Husseinovi." Casus belli. Vzácná jasnozřivost.

21. října 2002 James Risen z New York Times v článku "Hrozby a odpovědi: pohled z Prahy, v Praze couvají z iráckého setkání" oznámil, že čeští úředníci později couvli od tvrzení, nejprve soukromě, a později i veřejně.

Speciální komise pod vedením Henry Kissingera, zřízená v listopadu 2002 měla prošetřit, proč vláda nedokázala zabránit útokům z 11. září. Součástí vyšetřování bylo i to, jakého charakteru bylo podezření o al-Aniho činnosti, které vedlo k jeho vyhnání z Prahy dne 22. dubna 2001. Jaké byly ony "podrobné důkazy", které vedly českou kontrarozvědku k závěru, že al-Ani se setkal s Muhammadem Attou. Jaké informace o al-Anim byly vyžádány americkým Ministerstvem zahraničí, které generál Colin Powell znal o dva měsíce dříve, nebo CIA v čele s George Tenet, který měl odpovědnost za zpravodajství o Iráku nebo britské MI-6 služby, který řídila debrífink al-Aniho předchůdce Jabira? Pokud česká rozvědka zjistila, že "zahraniční student" opustil zemi krátce po setkání, informovala zpravodajské služby NATO včetně CIA o podezřelém odchodu tak, aby mohly sledovat jeho pohyby v zahraničí? Pokud ano, kdy?

Al-Ani byl zatčen agenty CIA v roce 2003 v Bagdádu a vsazen do iráckého vězení. Při vyšetřování schůzku s Attou popřel. Posléze byl po několika letech věznění propuštěn a žil v Iráku a nyní žije v Sýrii u příbuzných.

17. června 2004 konzervativní sloupkař Andrew C. McCarthy napsal v National Review v článku Al-Káida v Iráku", že Attova cesta do Prahy dne 30. května 2000 byla už tehdy považována za podezřelou. Atta byl zřejmě zadržen, protože neměl vízum, ale nebyl na letišti zatčen.

3. září 2004 prohlásil v tu dobu už bývalý ředitel BIS Jiří Růžek pro Mladou frontu Dnes "Tato informace byla ověřena a bylo potvrzeno, že jde o muže stejného jména. To je vše, na co si vzpomínám."

29. září 2004 napsal deník Chicago Tribune, že to byl jiný Atta, který v květnu 2000 cestoval do Prahy - pákistánský obchodník jménem Mohammed Atta. Únosce Mohammed Atta - jehož cestovní doklady byly v pořádku - přišel na letiště v Praze za pár dní později během své cesty do Newarku. Do Prahy prý přijel autobusem z Kolína nad Rýnem a odletěl další den. Tato informace, plná detailních podrobností, se ale nikdy ani částečně nepotvrdila.

19. září 2004 napsal Brian Whitmore v Boston Globe, že zdrojem informace o "pražské stopě" byl "jediný informátor z arabské komunity v Praze, který viděl Attův snímek ve zprávách po 11. září, a později řekl vyšetřovatelům, že ho viděl při setkání s al-Anim."

Z jiných zdrojů víme, že tento zdroj byl znám pouze jako Hassan a působil v Praze jako podnikatel. Tento zdroj uvedl, že si Češi spletli Attu s prodejcem ojetých vozů z Norimberka Salehem, často přijížděl do Prahy, kontaktoval al-Aniho a prodal mu alespoň jedno auto. "Kdyby někdo viděl fotku Atty, mohl si ty dva snadno splést," tvrdil Hassan – ale už v prosinci 2001 pro britský Telegraph.

Komise pro vyšetřování příčin zničení budov WTC se zachovala jako každá vládní komise kdekoliv na světě. Sdělila národu, že sice Atta byl - podle důkazů elektronické špionáže - na Floridě (4. dubna byl v Virginia Brach, o čemž svědčí kamery bankovního dohledu, a v Coral Springs, na Floridě 11. dubna, kde si pronajal byt. 6., 9., 10. a 11. dubna 2001 byl Attův mobilní telefon několikrát použit z BTS buněk na Floridě k volání různých ubytovacích zařízení na Floridě...), ale "přes tato zjištění nelze zcela vyloučit možnost, že Atta byl v Praze 9. dubna 2001"... (str. 229 závěrečné zprávy Komise)

23. 11. 2005 vychází v Hospodářských novinách článek Informace o schůzce Atty v Praze byla věrohodná, píše WSJ. Podle článku šifry -vlk-, za kterou se skrývá Jitka Vlková, The New York Times v listopadu 2005 napsal, že "pražská stopa" pocházela od "nedůvěryhodného opilce" a byla součástí Bushovy informační kampaně, The Wall Street Journal přinesl 22. listopadu 2005 obsáhlý článek Edwarda Jaye Epsteina, z něhož naopak vyplývá, že informace z Prahy mohly mít pevné základy. Bohužel – autor se odvolává na na tehdejšího ředitele české kontrarozvědky Jiřího Růžka, bývalého ministra zahraničí Jana Kavana a jeho tehdejšího náměstka Hynka Kmoníčka, s nimiž se setkal v Praze. Růžek prý "osobně dohlížel na vyšetřování údajných iráckých tajných aktivit, které s plnou americkou spoluprací začalo téměř dva roky před tím, než se Bush stal prezidentem, a mělo za následek, že pět měsíců před útokem z 11. září 2001 byl irácký zpravodajský důstojník Ahmad Ani, který se údajně setkal s Attou, vypovězen z ČR". Růžkův zdroj "Adam" na irácké ambasádě informoval 9. dubna 2001 o setkání Aniho s neznámým Arabem ze zahraničí. Společně prý nasedli do auta, ale unikli sledování. BIS pojala podezření, že neznámý Arab je naverbovaným atentátníkem a navrhla Aniho vypovězení do 48 hodin. Agent BIS na iráckém velvyslanectví poznal po útocích na New York a Washington v září 2001 v muži, který s Anim nasedl do auta, teroristu Muhammada Attu. Tým vyšetřovatelů FBI, který agenta vyslýchal, označil jeho výpověď na 70 procent za věrohodnou, píše deník. Tento zdroj nebyl ani nedůvěryhodný, ani opilec, uvedl s odvoláním na Růžka autor článku. Opět, tentokráte z "renomovaného deníku", se objevuje informace o sedmdesátiprocentní pravděpodobnosti, že je to Atta. Poprvé toto číslo padlo z úst českého prezidenta Havla už v prosinci 2001... A opět s objevuje motiv útoku na rozhlasovou stanici RFE, vzniklý při debrífingu iráckého konzula Salima Jabira. Poprvé o ní mluvil premiér Miloš Zeman.

Ani ne týden poté, co BIS poskytla informace do USA, prosákly podle Růžka do amerických médií. Šéfa BIS to prý "rozlítilo". Deník The Wall Street Journal patří spolu s Hospodářskými novinami do světové skupiny eDow Jones - Handelsblatt.

29. března 2006 konstatoval americký viceprezident Dick Cheney, který byl zastáncem teorie, že Atta se setkal s al-Anim v Praze, v rozhovoru pro The Tony Snow Show: "Měli jsme na začátku jednu zprávu z jiné zpravodajské služby, která naznačovala, že únosce Mohamed Atta se setkal s pracovníkem irácké výzvědné služby v Praze, v Československu. ... V této fázi už víme, že toto setkání se nikdy nekonalo." O znalostech zeměpisu Dicka Cheneyho lze s úspěchem pochybovat a stejně tak lze pochybovat o všem dalším, co kde kdy řekl. Nicméně tentokrát se už nemýlil. Ale to už bylo pozdě.

10. září 2006 Cheney odpověděl na otázky Tima Russerta o Attově přítomnosti v Praze pro Meet the Press: "CIA vyrobila zpravodajskou zprávu na základě údajů českých zpravodajských služeb, kde řekla, že vůdce únosců Mohammad Atta byl v Praze v dubnu '01 a setkal s nejvyšším iráckým zpravodajským důstojníkem v Praze. To byla první zpráva o tom, že Atta byl v Praze a setkal se s Iráčany. Později, nějaký čas po tom, CIA vytáhla další zprávu založenou na fotografii - na fotografii, která ukazovala v Praze člověka - a CIA tvrdila se sedmdesátiprocentní pravděpodobností, že to byl Muhammad Atta - při jiné příležitosti. To byl zpráva, kterou jsme obdrželi z CIA, když jsem odpovídal na vaši otázku, a řekl, že mohu docela dobře potvrdit, že byl v Praze. Ale oni to pak nebyli schopni verifikovat." Pamatujte? O "sedmdesátiprocentní pravděpodobnosti" mluvil přece prezident Havel "na základě vlastní zkušenosti" už v listopadu 2001...

8. září 2006 Výbor pro zpravodajskou činnost Senátu Spojených států vypustil druhou, "zpřesňující" verzi své Zprávy o předválečném zpravodajství o Iráku, ve které "poválečná zjištění" podporují zhodnocení CIA z ledna 2003 o nespolehlivosti informace o Attově setkání s al-Anim v Praze a potvrzují, že k žádnému takovému setkání nedošlo. Předválečné hodnocení popisuje zpráva jako rozporuplné a neověřené. Poválečné výslechy al-Aniho ukazují, že nikdy neviděl ani neslyšel jméno Atta až po 11. září 2001, kdy se Attova tvář objevila ve zprávách. Zpráva rovněž obsahuje celé stránky informací pojednávající o Attovi v Praze, který byly "redigovány" (str. 97-98). Druhá zpráva konstatovala, že zvláštní úřad zřízený ministrem obrany Donaldem H. Rumsfeldem prováděl "citlivou zpravodajskou činnost", jejíž zveřejnění bylo nevhodné "bez znalostí zpravodajské komunity nebo ministerstva." Předseda zpravodajského výboru, demokrat John D. Rockefeller, prohlásil při projednávání tohoto bodu v červnu 2008, že činnost vlády v této oblasti sahala daleko za prosté konstatování "být uváděn v omyl špatným zpravodajstvím". "Je zásadní rozdíl mezi spoléháním se na rozvědku a záměrným nesprávným vytvářením obrazu skutečnosti americkému lidu. Před vstupem země do války, je důležité pravdivé informování amerického lidu, aby dostal na sto procent přesný obraz o hrozbě, které čelíme, " konstatoval Rockefeller. Po každé bitvě je každý generál, zejména opoziční politici...

Zpráva amerického Senátu, jejíž první verze byla vydána v červenci 2004 a druhá v roce 2006 poté, co Demokraté získali kontrolu nad Senátem, byla nicméně prvním oficiálním zkoumáním, zda nejvyšší úředníci USA věděli, že jejich veřejná prohlášení ospravedlňující válku s Irákem, byla neopodstatněná. Zkoumala projevy Bushe, Cheneyho a bývalého ministra zahraničí Colina Powella mezi srpnem 2002 a únorem 2003. Posuzovala jejich klíčová prohlášení a výroky dalších čelných vládních představitelů, včetně Rumsfelda a poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezzy Rice. Sejně jako prohlášení o stycích Atty s Iráčany, tak i prohlášení Bushe, Cheneyho a dalších představitelů o tom, že Saddám měl zásoby chemických a biologických zbraní v rozporu s rezolucí OSN, bylo "obecně odůvodněno" tím, co se ukázalo ex post jako nesprávná zpravodajská analýza, píše se ve zprávě.

13. září 2006 Mark Hosenball v článku "Atta v Praze" pro Newsweek konstatoval, že začerněné části zprávy jsou z odposlechů CIA a týkají se Bushova projevu, naplánovaného na 14. března 2003. Zdroj Newsweeku řekl, že úředníci Bílého domu se snažili vložit stejnou historku do dalších projevů nejvyšších úředníků státní správy. Mluvčí CIA Paul Gimigliano tvrdil, že utajení informací nemá nic společného s ochranou Bushovy administrativy.

30. listopadu 2009 zveřejňuje BIS na svých stránkách dramatickou "reportážní rekonstrukci" toho, jak irácký diplomat al-Ani propašoval do sklepa budovy velvyslanectví několik samopalů s náboji a jednu "protitankovou střelu", ze které se v závěru "rekonstrukce" vyklube pancéřovka RPG-7, se kterou chtěl podle zdroje BIS s krycím jménem "Adam" zaútočit na budovu RFE/RL, prý z pronajatého bytu v protilehlé ulici... Česká kontrarozvědka v "rekonstrukci" z listopadu 2009 ovšem přiznává, že s možností odpálení bomby nebo rakety počítala a už ve své veřejné výroční zprávě za rok 1998 a 1999 na ni otevřeně upozorňovala: „Řada zpravodajských služeb arabských států je sama schopna realizovat teroristický čin, disponuje k tomu finančními a materiálními prostředky...“ Hmm, jiné státy než "arabské" nedisponují zpravodajskými službami a nedisponují těmi prostředky? Funkční erpégéčko se při troše dobré vůle dá sehnat na Balkáně či dokonce v Česku za pár tisícovek.

Pancéřovkou proti parlamentu? Kdo to vymyslel?

Když zavzpomínáme, tak stejná, jen o něco modernější zbraň RPG-75 se z ničeho nic objevila 18. září 2001 v trávě u vzletové dráhy ruzyňského letiště jako "hrozba" pro letový provoz. Prý byla součástí výzbroje Vojsk Federálního ministerstva vnitra v roce 1980. Kolik takovýchto "ztracených" zbraní se povaluje po venkovských půdách poblíž armádních výcvikových prostor? Skutečnost, že se okamžitě začaly připravovat bezpečnostní prověrky letového personálu, rozhořčila tehdy mluvčího odborového sdružení pilotů Czalpa Karla Mündela. Ministerstvo vnitra by podle něj spíš mělo pracovat na ochraně posádek i cestujících před případným zneužitím letadel teroristy, a ne "vymýšlet nesmysly". A to řekl zástupce pilotů ještě hodně slušně. Letiště začali střežit nicméně vojáci 4. brigády rychlého nasazení... Na bezpečnostní prověrky pilotů, jdoucí daleko za evropské standardy, se pokusil NBÚ zaútočit ještě na jaře 2006. Tehdy se fízlácký nápad podařilo zlikvidovat v zákulisí parlamentního bezpečnostního výboru. Poměrně rychle. Američtí poradci na vnitru už neměli takovou moc. Při porovnání obou událostí vyplyne naprostá nesmyslnost požadavku na fízlování pilotů, kteří by byli prvními oběťmi. O co vlastně tedy Národnímu bezpečnostnímu úřadu vlastně šlo? O vydírání?

Pachatel tehdejšího "zapomenutí" RPG na letištní trávě zůstal (samozřejmě) neznámý, cíl byl vzhledem ke zbrani nicméně logičtější, než budova RFE. Proč? Protože letadlo ve vzduchu s plnými nádržemi je cíl nesnadno manévrující, lehce zasažitelný, s malou odolností struktury, navíc vznětlivý. Pancéřovka je pro něj zbraní přímo vytvořenou. Oproti tomu je budova RFE je postavena jako železobetonový skelet s vysokou odolností betonu celé konstrukce. Dvou masivních podpěrných sloupů zejména... Jde o světově unikátní stavební konstrukci, která musela splňovat vždy ty nejvyšší normy pevnostní odolnosti, neboť se jednalo o sídlo Federálního shromáždění. Na věčné časy a nikdy jinak platilo i pro vládní stavby. Zásah kumulativní střelou pancéřovky by sice propálil beton zdi v jednom konkrétním místě, zničil by zařízení jedné místnosti a možná způsobil menší požár, ale zcela určitě by byl naprosto neškodný pro konstrukční prvky a zbytek rozsáhlé budovy. Z hmotnosti granátu pancéřovky 800 g je kumulativní explozivní náplni věnováno pouhých 320 gramů trhaviny A-IX-1, slisované tak, že usměrňuje energii výbuchu do kumulativního paprsku. Nepočítám prachovou slož reaktivního motoru, která střelu o průměru 85 mm pohání. Průbojnost je 300 mm pancéřové oceli. Zbraň je primárně určená nikoli k explozi, ale k propálení pancíře, konstrukčně vychází z německé pancéřové pěsti z 2. světové války. Teoreticky ji lze použít i k ničení zděných a betonových úkrytů a staveb. Železobeton propálí do hloubky 1,5 m. Objektu by však způsobila jen malou škodu, odstranitelnou prakticky ihned právě proto, že exploze působí směrově.

Tuna průmyslové trhaviny, působící všemi směry, naložená v těžkém nákladním autě rozjetém v noci z Vinohradské ulice či z dálnice a přesně zaměřeném do prostoru sloupů by určitě byla schopna roztříštit závěsovou skleněnou stěnu, možná i oba dva hlavní podpěrné dvojsloupy budovy Federálního shromáždění, vážně tím narušit statiku celého objektu a způsobit zřícení jeho čelní části a napomoci destrukci konstrukce sloupy podepíraného podlahového roštu, vážícího několik set tun. Tlaková vlna by pak určitě zničila část budovy starého Národního muzea a přilehlé domy, stejně jako by mohla spolu s troskami železobetonové roštové podlahy sálu porušit statiku tunelu Metra C. To vše ale nedokáže jeden granát RPG s třiceti deky trhaviny v kumulativní náplni... O několika samopalech nemluvě. Kde lze ovšem v Česku sehnat tunu dynamitu?

Proč někomu vadil al-Ani?

Britské listy se několik měsíců před osudným zářím 2001 seznámily s dvaadvacetiletým iráckým křesťanem Majidem Waledem Majedem, který žil v Česku spolu se svým otcem, matkou, sestrou a mladším bratrem už devět let. Majidově rodině, která v minulosti spolupracovala s českým Strojexportem, české ministerstvo vnitra odmítalo v roce 2001 nadále prodloužit vízum k pobytu. Případ studenta ČVUT byl na první pohled ukázkou zvůle státního orgánu, který neměl zjevný důvod k vyhoštění do Iráku, které pro studenta mohlo znamenat podle jeho svědectví uvěznění nebo i smrt. Svůj příběh Majid vypověděl redakci a nebyl důvod o jeho slovech pochybovat, neboť věc byla dobře doložena korespondencí s cizineckou policií a podpořena zprávami Amnesty International. Redakce měla k dispozici řadu dokumentů k Majedově případu. Vznikl tak článek o lidských právech běženců s titulkem "Dvaadvacetiletý Iráčan Majid W. Majed: žiju v ČR už devět let, teď mi české úřady neprodloužily povolení k pobytu, čeká mě v Iráku smrt?" Zde se také poprvé objevil spor rodiny Waleda Majida Bahnama s iráckou ambasádou, který v případu sehrál později pozoruhodnou roli. Ve hře se objevila i postava iráckého konzula, kterého Majid Majed nazývá jménem "Kanaan" (což je slangové, pejorativní synonymum pro "typického" vyhnance, postavením "nízkého" "žida" – ze země Kanaánské, na západ od Jordánu – Gen 10:15-19) a informace, že ho "nedávno z České republiky české úřady vyhostily". Psal se 7. květen 2001. Kontext vyhoštění iráckého konzula je úhelným kamenem tohoto příběhu. Proč ale použil tehdy Majid tento výraz? Nevěděl v té době, jak se al-Ani jmenuje? Co tím komu šifroval?

Ve stejnou dobu se ve hře zároveň objevuje postava tehdejšího šéfa cizinecké policie plukovníka Jindřicha Urbana a podezření, zda nejde o vynucování úplatku ze strany policie. Britské listy proto píší dopis ministru vnitra Stanislavu Grossovi, v němž požadují vysvětlení, proč bylo irácké rodině protiprávně odepřeno povolení k pobytu. Ministr vnitra Stanislav Gross nicméně mlčel, teprve po dvou měsících odpověděl tehdejší ředitel ministrovy kanceláře Petr Hanzl. Majed se obrátil se žádostí o pomoc s pobytem v ČR i k prezidentu Václavu Havlovi a jeho kancelář ho podle jeho slov briskně odmítla s poukazem na to, že "podle irácké ambasády nám nehrozí žádné nebezpečí a pan prezident Havel nám nemůže pomoci, protože jde o tvrzení proti tvrzení. Dokud irácká ambasáda nevystaví potvrzení, že nám v Iráku hrozí nebezpečí a smrt, do té doby nám Hrad nebude věřit." Kocourkov...

Na základě toho vznikl i článek brazilského spolupracovníka BL Fabiana Golga "Havel mi udělil trest smrti" v časopisu Redhot. Golgo v říjnu 2001 publikoval v časopise Řechot i další článek, tentokrát od samotného Majeda – "Mafie z Tikrítu". Britské lity zajímal důvod Majidova strachu z návratu do Iráku a tak vznikl článek "Jak se žije dětem v Iráku". Autor tohoto článku poprvé začal pochybovat o pravdivostech všeho, co mladý Iráčan říkal o své zemi...

Kauzu Majidova pobytu Britské listy nicméně rozpracovaly do řady článků, které mapovaly pouť mladého Iráčana po českých úřadech. 11. července 2001 se Majidovým osudem zabýval i Český rozhlas v pořadu Radiofórum Martina Veselovského a jeho přepis Britské listy zveřejnily. V něm se objevuje postava dalších pracovníků irácké ambasády, "Shákara" ("vděčný" atašé Shakir Younis) a "Muhamada Bahal-Dína" (ve skutečnosti Muhammed Baháprezidentskou kancelář byl v tu dobu regulérním partnerem chargé d'affaires iráckého velvyslanectví. Případ se projednával i v pořadu Zátiší pražského Radia 1.

Po 11. září 2001 se samozřejmě pozornost všech médií obrátila jinam. Majid Majed, ač dle vlastních prohlášení křesťan, se stal díky bezchybné češtině účastníkem některých mediálních diskuzí o Arabech a muslimech a pro Britské listy zpracovával monitor arabských médií a názorů v arabských zemích, včetně Iráku. Jelikož to nebyly jediné vlastní infomace z regionu, nevadilo to. Majidův případ medializoval Jan Čulík i v Reflexu pod titulkem "Osud, který úřady nezajímá". Případ Majida Majeda se dostal i do reportáže Briana Whitmora v amerického listu, se kterým spolupracují Lidové noviny, Boston Globe. Zde se objevuje jméno iráckého diplomata už celé - Ahmed Khalil Ibrahim Samir al-Ani.

Po nějakém čase se případ vyvíjel dále. Po téměř šestiměsíčním správním řízení, veřejné mediální masáži i privátních přímluvách u ministra vnitra se cizinecká policie rozhodla vyhovět žádosti Majida Majeda a vydat mu cizinecký pas. Rodina získala povolení k pobytu až do roku 2016, otec už si zažádal i o české občanství.

V roce 2002 napsal Majid Majed pro Britské listy dva články. V jednom z nich z 4. 1. 2002 Majed opakuje informaci o schůzce Muhammda Atty s iráckým diplomatem al-Áním v Praze, ačkoliv 18. prosince 2001 tuto informaci dementoval britský deník Telegraph a zamýšlí se nad tím, jak budou reagovat Arabové v případě bleskového amerického útoku na Irák, pokud Spojené státy nepředloží přímé důkazy o účasti Iráku na teroristických útocích proti Americe.

Redakce Britských listů se nicméně od samotného Majida Majeda dozvěděla, že měl už v roce 2000 v Praze několik přátel mezi stejně starými iráckými utečenci, s kterými dělal exulantský časopis. A tito kamarádi měli další kamarády a byli podporováni londýnskou centrálou opozice ze severního Iráku - Iráckým národním kongresem (INC), vedeným jeho zakladatelem Ahmadem Chalabim, potomkem přední šíitské rodiny v Bagdádu, miláčkem neokonzervativních amerických politiků na čele s Paulem Wolfowitzem, Albertem Wohlstetterem a Richardem Perlem. Vůdcem divokého iráckého Kurdistánu a agentem Íránu. Ale to redakce ještě nevěděla. Stejně jako to, že v INC v Praze vede mediálně zvláště obratný charismatický důchodce, který má za manželku Češku.

Kariéra doublera

USA připravovali Chalabiho jako osobnost postsaddámovské éry a podle ABC News jeho činnost prostřednictvím konzultantské firmy Rendom Group v letech 1992-1996 financovala CIA. Díky jednomu agentovi s krycím jménem Bob měl už v době Clintonovy vlády Chalabi podporu obou kurdských frakcí - Vlasteneckého svazu Kurdistánu (PUK) a Kurdské demokratické strany (KDP). Připravoval se na vrchol irácké politiky.

Chalabi, jeho informátor "Curveball" a Habib byli zdrojem velkého množství výzvědných informací ohledně iráckých zbraní hromadného ničení, které byly pro Američany důvodem pro útok na Irák. Byl to Chalabi, kdo přesvědčil Brity s Američany, že Saddám má zbraně hromadného ničení. Německá tajná služba nicméně varovala, že Curveballovy informace jsou prefabrikáty.

Ukázalo se, že muž, který měl být premiérem Iráku, byl dvojitým agentem Íránu a USA. CIA tvrdila, že má konkrétní důkazy, že Chalabi a jeho výzvědný šéf, šíitský Kurd Aras Karim Habib předávali americká tajemství do Teheránu a že je Habib placeným íránským agentem už několik let a předává výzvědné informace oběma směry. CIA požádala FBI, aby začala vyšetřovat Chalabiho kontakty v Pentagonu.

"Je jasné, že nás Íránci naprosto převezli," konstatoval jeden pracovník americké rozvědky ve Washingtonu. "Íránský výzvědná služba manipuluje USA prostřednictvím Chalabiho už několik let."

Je otázka, co tak Američany na spolupráci Chalabiho s íránskou tajnou službou překvapilo. Scott Ritter, bývalý vysoký zbrojní inspektor OSN hovořil o spojeních Chalabiho na iránskou špionáž už v prosinci 1997. "Říkal, že někteří jeho nejlepší zpravodajci pochází z Íránu a nabízel se, že mi zprostředkuje setkání s hlavou íránské tajné služby." Pro seznamování s jakýmikoliv citlivými informacemi musel být od toho okamžiku naprosto nespolehlivou osobou. Na začátku roku 1995 dostal "akční tým" inspektorů z Mezinárodní agentury pro atomovou energii právě přes Chalabiho 20 stránkový dokument o "iráckém jaderném programu". Dokument byl téměř bezchybný, ale ne tak docela. Vědci zjistili, že některé z použitých termínů technických popisů se používaly pouze v Íránu... "Jinými slovy, dokument byl původně napsán v perštině íránskými vědci a pak přeložen do "irácké" arabštiny. Zdrojem byl Khidir Hamza, bývalý důstojník Saddámovy armády, který prchl v roce 1994 se přes sídlo Ahmeda Chalabiho v Kurdistánu, aby nakonec přijel do Washingtonu jako "Saddámův tvůrce jaderné bomby". Co víc DIA potřebovala, aby znevěrohodnila všechny další informace z tohoto zdroje?

Larry Johnson, bývalý činitel pro antiterorismus na americkém ministerstvu zahraničí, uvedl: "Až to nakonec všechno vyjde najevo, ukáže se, že Írán prováděl jednu z nejmistrovštějších výzvědných operací v historii. Írán přesvědčil USA a Británii, aby zlikvidovali jeho největšího nepřítele." Johnson měl na mysli Saddámův Irák.

2. 6. 2004 Ahmad Chalabi "prozradil Íránu, že USA rozluštily tajné kódy jeho výzvědných služeb" ZDE

26. 5. 2004 Ahmad Chalabi poskytoval USA falešné informace o údajných iráckých ZHN na popud Íránu ZDE
25. 5. 2004 Zmanipuloval Írán americké neokonzervativce, aby zaútočili na Irák? ZDE
20. 5. 2004 Američané "provedli razii v rezidenci Ahmada Chalabiho" ZDE
2. 10. 2003 USA zaplatily Chalabimu milion dolarů za výzvědné informace, které nebyly k ničemu ZDE
11. 4. 2003 Josef Brož: Ahmad Chalabi: Nový lídr svobodného Iráku? ZDE

Majidova soukromá válka

Majidův otec pomáhal realizovat od roku 1985 spolupráci Strojexportu v Iráku. Ještě před "plyšákem". Od 60. let minulého století dodávalo Československo do Iráku investiční celky v oblastech těžby ropy, chemie a petrochemie, energetiky, vodního hospodářství, potravinářství... Většinu z nich realizoval jako systémový koordinátor Strojexport. O Bahnamův byznys ho podle Majidových slov připravila první válka v Zálivu a čeští obchodníci se rozhodli rodině pomoci. Umožnili Waledu Majidu Bahnamovi odstěhovat se do Československa, usadit se v Praze a legalizovat zde existenci celé rodiny (otec, matka a dcera a dva synové). Přesun organizoval tehdejší ředitel pobočky Strojexportu v Iráku. V dobré víře. Otec přicestoval do ČR 24. dubna 1992 a nezahálel. Restaurační společnost BAVODO, spol. s r.o., (IČO:45278539) založená Ing. Waledem M. Bahnamem (Hay Summer, Baghdad, Iraq, Mahala 706 Stread 18, House 61) vznikla 18. srpna 1992. Provozovala česko-arabskou restauraci v Praze 8 v Kobylisích - Bistro Bavodo (Praha 8, Klapkova 2). Od roku 1993 žije celá rodina v Praze. Majid Waled Majed studoval gymnázium a Elektrotechnickou fakultu ČVUT. Společnost, živící celou rodinu, trvala až do 13. listopadu 2008, kdy se ji rodina rozhodla zlikvidovat. Likvidátorem určila ...otce Waleda. Jenže on se mezitím také přejmenoval. Ing. Waled M. Bahnam se v přesně neurčitý okamžik stal Mgr. Waledem Shamasem Tomou, likvidátorem rodinné firmy. Stejně tak si změnil jméno Majid. Stal se Majidem Shamasem Tomou. Činy Majida Majeda se propadly do hlubin zapomnění. Ale to už je jiná hra. Rekonstrukční.

Mladý irácký křesťan Majid Majed, vystudovaný v české představě o liberální kapitalistické demokracii devadesátých let, nenáviděl režim pan-arabského socialisty Saddáma Husseina, kterého vinil z první války i pronásledování nejen jinak věřících včetně některých křesťanů, ale i jinak sexuálně orientovaných. Těšil se, že Američané zaútočí a režim zničí. Stejně tak nenáviděl arogantní Saddámovy diplomaty v Praze, kteří žrali, nezaplatili, jeho rodině vyhrožovali a jeho matku dohnali málem k infarktu. Hrbit se není nikomu příjemné, zvlášť hrdému Iráčanovi. Jemu samému hrozila od české cizinecké policie deportace do Iráku, která mohla končit smrtí za nenastoupení vojenské služby. České straně byl jeho osud evidentně lhostejný stejně jako osud tisíců dalších ekonomických či sociálních migrantů. A tak se shrbil znovu... Závazky k jeho rodině, pomáhající kdysi socialistickému Strojexportu, nová vláda a její represivní orgány necítily. Majid proto přesvědčil své irácké přátele, aby mu pomohli. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, zní stará pragmatická rada vojevůdcům. V arabském světě oblíbená, ať jde o kohokoliv mimo vlastní rodinu. Její platnost potvrdil Majidův politický mentor, představitel Chalabiho Iráckého národního kongresu v Praze, křesťan Mowafaq Fattohi, když řekl 12. března 2003 na adresu Američanů: "Bojujeme za naše hodnoty. Oni bojují za své hodnoty a své zájmy. Jejich zájmy a naše zájmy mohou ležet na jednom stole." A tak se stalo.

Tak vznikla jednak mediálně vděčná historka o dluhy neplatícím konzulovi "Ahmadu Ibrahimovi", řečenému "Kanaanovi", a posléze méně mediální, a o to více zpravodajsky cenná historka o iráckém agentovi, který se sešel s teroristou Attou v hale pražského letiště Ruzyně. Tím agentem se v onom příběhu stal konzul al-Ani, který ve snaze ušetřit nějaký ten dolar navíc odmítl zaplatit dalších 1200 USD za hostinu, kterou pro tři sta hostů ambasády připravila rodina Majida Majeda a místo bankovek do restaurace poslal své gorily. Al dokonce ani tento motiv nemusí být pravdivý... Pak je otázka, v čím zájmu pracoval a dodnes pracuje Majid Majed.

Poté, když ve slabé chvilce Majid "kápl božskou", aby pro další kroky získal aktivní spolupráci redakce BL, redakce s Majidem bleskurychle přerušila spolupráci, protože pochopila, že byla zneužita k napomáhání jeho legalizace v Česku. Primární problém jeho dalšího trvání v Praze byl už nicméně vyřešen. In šā' Allāh. Fakt nebyl důvod mladému iráckému manipulátorovi nadále pomáhat v jeho soukromé válce s iráckou ambasádou, českou a americkou rozvědkou a pražskou cizineckou policií a zaplétat se do mezinárodní špionážní hry na "osu zla".

Historka s al-Anim byla geniální. Obletěla půl světa s mezipřistáním v Londýně a přistáním zpátky v Praze a způsobila jednak to, že náměstek ministra zahraničí Hynek Kmoníček nechal pod dojmem "nezpochybnitelných" zpravodajských informací od BIS, aniž tušil operativní konsekvence jdoucí k Majidovi, vyhostit al-Aniho jako persona non grata a George Walker Bush našel v "pražské spojce" casus belli - jeden z kouřících revolverů pro odůvodnění amerického vojenského útoku na Irák.

Od Chalabiho z Londýna ji převzala DIA, CIA i MI6, všechny služby informaci jako vysoce důležitou začlenily do situačních zpráv, odtud se dostala do pražské centrály kontrarozvědky, ta ji potvrdila přes svůj zdroj – "Adama", tím informaci verifikovala i pro Bílý dům. A z galimatyáše zpravodajských (dez)informací se zpráva objevila u českého prezidenta, premiéra i ministra vnitra...

Pozdější mediální sypání popele na hlavy amerických tajných služeb už neznamenalo nic. Politici si umyli ruce, napakovali kapsy, Irák už byl v troskách, Saddám spektakulárně popraven a příznivci Iráckého národního kongresu se vraceli do zpustošené země svých předků, aby zemi pomáhali "obnovovat". Mezi nimi Majid Waled Majed i jeho otec Waled Majid Bahnam.

Jestliže je ta část příběhu, kterou vyprávěl novinářům exředitel BIS Růžek, pravdivá, pak dalším Chalabiho resp. íránským agentem musel být onen zdroj BIS z irácké ambasády, tajemný "Adam". Protože někdo musel Majidovu historku potvrdit. Ale analýzu tohoto střípku si musí prověřit BIS.

Britské listy se nicméně pointu příběhu o dvojitém agentovi Chalabim dozvěděly až v květnu 2004 na základě informací Juliana Borgera, washingtonského korespondenta britského Guardianu. Důsledky odhalení byly daleko rozsáhlejší, než i kdo chtěl připustit. Chalabi obvinil ředitele CIA George Teneta, že stojí za pomlouvačnou kampaní vůči němu. CIA tvrdila, že má " informace pevné jako skála", že Chalabi předal vysoce citlivé informace Íránu. Washington totiž zjistil, že část informací z elektronických komunikací zachycených Národní bezpečnostní agenturou NSA skončilo v Íránu. Zjistil díky tomu, že Írán ví, že USA vědí. A to je konec SIGINTu. Své vlastní šetření Chalabiho začala i Defence Intelligence Agency, která se domnívala, že Chalabiho řídí, aby se po letech dozvěděla, že Chalabi řídil ji...

Na mocenské houpačce

Chalabi a jeho blízcí spolupracovníci se v lednu 2004 pomstili za íránskou kampaň CIA podporou tvrzení, že vedoucí představitelé celého světa se nezákonně obohacovali na Programu Ropa za potraviny. 9. května 2004 vláda USA ukončila pravidelné platby Chalabimu. Hned 20. května 2004 irácká policie podporovaná americkými vojáky vpadla do jeho kanceláře a bydliště, a hledala doklady a počítače, které měly být použity jako důkaz.

Chalabi se stal nakonec poslušnou loutkou – nejdříve se dostal na pozici předsdy irácké Prozatímní rady guvernérů Koaliční prozatímní správy.

V letech 2005-6 pak byl prozatímním ministrem ropného průmyslu Iráku a prvním vicepremiérem.

V listopadu 2005 Chalabi cestoval do USA a setkal se zde s nejvyššími vládními představiteli, včetně ministra obrany Donalda H. Rumsfelda, vicepresidenta Dicka Cheneyho, náměstka ministra zahraničí Roberta Zoellicka, Condoleezzou Rice a poradcem pro národní bezpečnost Stephenem Hadleym. V té samé době cestoval také do Íránu, na setkání s íránským prezidentem Mahmoudem Ahmadinejadem.

Vliv INC ale postupně slábl, až v prosinci 2005 nezískal v parlamentu ani jedno křeslo. V rozhovoru pro Sunday Telegraph se přiznal, že falšoval důkazy, týkající se zbrojních programů Saddáma Husseina.

V roce 2006 se Chalabi zúčastnil dokonce zasedání Bilderbergské konference v Ottawě.

12. 06. 2006 Štěpán Kotrba: Bilderberg zasedal o víkendu v Kanadě

Na dekonspirovaného íránsko-amerického agenta dobrý výsledek, co říkáte?? Co způsobilo jeho přežití? To je nutno nechat na představivosti laskavého čtenáře...

Nevědomost hříchu nečiní, tvrdí křesťané, ke kterým se Majid hlásí. Korán to ale vidí jinak: Kéž bychom se mohli navrátit a zříci se jich tak, jako oni se nyní zříkají nás! A takto jim Bůh ukáže činy jejich k zármutku jejich. A nebude pro ně úniku z ohně pekelného! (Qur'an 2:167)

Poradce

Mezitím se v Praze psal duben 2003 a Junger Iraker aus Prag, jak Majida nazvalo tehdejší zahraniční vysílání ČRo Radio Praha, se stal po absolutoriu ČVUT ještě navíc studentem Univerzitě Karlovy a současně poradcem místopředsedy vlády Petra Mareše (US-DEU) pro "vznikající menšiny". To si ještě říkal Majid Waled Majed a jeho otec stále vedl restauraci, která zahrála svou roli v prvotním příběhu mladého studenta. Svého syna přizval jako společníka.

Dnes si Majid Waled Majed říká Bc., posléze Mgr. Majid Shamas Toma (není to náhodou arabsky kudrnaté Tomášovo slunce?) Arabsky je شمس slunce, hebrejsky je שמש (ŠMŠ) synagogální sluha - kostelník či svíce, kterou se zapalují chanuková světla. Majidovi bylo uděleno státní občanství České republiky, v souvislosti s tím došlo k změně jeho příjmení a přidělení rodného čísla. Pod novým jménem má i své profily na sociálních sítích Twitter a Facebook. Pod novým jménem působil už jako poradce Janiny Hřebíčkové, české koordinátorky v Úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc při Prozatímní koalici v Iráku.

„Záměrem mého pobytu byla pomoc při hledání nových možností podílet se na rekonstrukci a modernizaci iráckého, respektive kurdského hospodářství v oblasti zpracovatelského průmyslu. Naší snahou bylo také kurdské straně předávat informace a zkušenosti z transformace české ekonomiky a průmyslu,“ říká Majid Shamas Toma.

Český program rekonstrukce Iráku skončil v roce 2006.

Nyní působí Majid jako projektový manažer pro oblast Blízkého východu a severní Afriky na Svazu průmyslu a dopravy ČR, poradce generálního ředitele Svazu průmyslu a dopravy pro Irák a místopředseda Česko-arabské podnikatelské rady, jejíž výkonným ředitelem byl zvolen Ing. Zdeněk Kočárek, ředitel zahraničního odboru Hospodářské komory ČR... Podle tiskové zprávy HK ČR má Česko-arabská podnikatelská rada podporu Rady arabských velvyslanců v Praze a Všeobecné unie arabských obchodních komor, jakož i českých ministerstev průmyslu a zahraničí. Vznik této nové instituce přivítal i doyen arabských velvyslanců v ČR princ Mansoor Al Saud, velvyslanec Království Saúdské Arábie. Jedním z hlavních důvodů ustavení Česko arabské podnikatelské rady bylo podle něj to, že její předchůdkyně, Česko-arabská obchodní komora (ČAOK), "ztratila kredit a důvěru oficiálních arabských partnerů". Možná proto, že Česko arabská obchodní komora spolupracuje nejen s Jordánskem, ale i s Libanonem, Libyjskou džamahírií, Sýrií či Palestinským státem.

Výhodou nové komory jsou "čilé pracovní kontakty s představiteli kurdské regionální vlády a jednotlivých ministerstev,“ řekl českým médiím Majid Shamas Toma.

Pikantní je, že skutečným hlavním úkolem konzula al-Aniho kdysi bylo zprostředkování obchodů mezi evropskými a iráckými firmami.

Otec, který už v Praze není, má nyní doklady na jméno Waled Shamas Toma, pod kterým se zapsal do obchodního rejstříku jako likvidátor rodinné firmy. Majidův starší bratr pokračuje v otcových šlépějích a pod jménem Khaled Shamas Toma spoluvlastní restaurační firmu Al Amira Praha, s.r.o. (IČO 26115000) Překlad z arabštiny by nejspíš zněl "Princezna Praha".

Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny – On odpouštějící je i slitovný.
(Qur'an 39:53)

                 
Obsah vydání       8. 3. 2010
8. 3. 2010 Bod nula systémového kolapsu
8. 3. 2010 Benefity by měli dostávat jen ti železničáři, kteří si to zaslouží Boris  Cvek
8. 3. 2010 Zatímco v ČR E.ON plyn zdražuje, v Británii plyn zlevňuje
8. 3. 2010 Jak žijí vietnamští Češi. Co si myslí mladí Češi v zahraničí o Duškově útoku na homosexuály
2. 3. 2010 Filmová miniatura, která je pro české proromské organizace "příliš nepříjemně romská" Jan  Čulík
8. 3. 2010 Boj proti cizím základnám neskončil Petr  Pokorný
8. 3. 2010 Píseň písní Vítězslav  Nezval
8. 3. 2010 Film "O kapitalismu s láskou" se hraje v Praze
8. 3. 2010 Adam zná plán útoku aneb proč začala válka proti Iráku Štěpán  Kotrba
8. 3. 2010 Kdo je prý inteligentnější?, neboli O možném omylu levičáků Uwe  Ladwig
8. 3. 2010 Proč byste měli jíst levnější ryby, když se můžete cpát dražšími pilulkami? Jan  Paul
8. 3. 2010 Achilleova pata ČSR ---především její Němci? Miloš  Dokulil
8. 3. 2010 Jak dlouho si to Češi nechají líbit? Daniel  Strož
8. 3. 2010 Rakousko se rozloučilo s Johannou Dohnalovou Richard  Seemann
8. 3. 2010 Mladí Romové se připravují na vysokou školu, na diskotéku v Praze ale jít nemohli Kateřina  Švidrnochová
5. 3. 2010 Věc Falešná paměť literatury: Dobrý text je vlastně urážlivý Jan  Matonoha
7. 3. 2010 Tisíce lidí protestovaly proti vystěhování palestinských rodin
23. 2. 2010 Další trapný apel Britských listů o finanční příspěvek od čtenářů
5. 3. 2010 Ministr Kocáb se hrozivě mýlí Daniel  Strož
5. 3. 2010 V Americe se aktivizují pravicoví extremisté a ozbrojenci
5. 3. 2010 Co zákony a politikové nenapraví
5. 3. 2010 Sexuální skandál ve Vatikánu
5. 3. 2010 Češi proti potupným kontrolám, aneb když Schengen, tak pro všechny bez rozdílu! Daniel  Strož
5. 3. 2010 Především o "čechoslovakismu" jako možném smrtelném hříchu Miloš  Dokulil
5. 3. 2010 Ukrajina obrací list Karel  Klimša
5. 3. 2010 Cenu plynu v Británii a v ČR nelze srovnávat jednorázově Jan  Hošek
5. 3. 2010 Konference "Evropa jako cíl?", aneb Kritika versus politika Karel  Dolejší
5. 3. 2010 Vzdělání není zboží, vysoké školy nejsou výcviková centra!
6. 3. 2010 Kterak dokonale zdiskreditovat agendu, aneb Odborářský boss v univerzální hnědé omáčce Karel  Dolejší
4. 3. 2010 Domy v Detroitu se prodávají jeden za 18 Kč
4. 3. 2010 Američan odsouzen za krádež sýra za 84 Kč na téměř osm let do vězení
4. 3. 2010 Dokázat se zvepřit, aneb Jeden docela obyčejný den na vsi Karel  Dolejší
4. 3. 2010 Třináct čínských deníků požaduje, aby se Číňané mohli stěhovat, kam chtějí
4. 3. 2010 Významný mecenáš britských konzervativců neplatí v Británii daně
2. 2. 2010 Hospodaření OSBL za leden 2010