Ani Salikh, ani Majid to neměli lehké před 11. září. Ale jejich situace, stejně jako situace tisíců dalších imigrantů ze střední Asie a z Blízkého východu, je od té doby daleko nebezpečnější.

Jak se západní demokracie snaží zabývat se otázkami bezpečnosti v oblasti imigrační a azylové politiky, emigranti z muslimských a arabských zemí, kteří utíkají před útlakem ve svých rodných zemích, čelí většímu podezřívání a rozsáhlejším kontrolám než kdy předtím.

Mezitím využívají autoritářské státy Američany vedené války proti terorismu jako záminky k tomu, aby rozdrtily své politické protivníky.

"Mnoho autoritářských vlád vidí den 11. září jako vynikající příležitost jak ospravedlnit a zintenzivnit už existující útlak disidentů," konstatoval Tom Malinowski z organizace Human Rights Watch. "Mnoho nevinných lidí bylo poškozeno imigračními omezeními, přitom nejsou vinni ničím jiným než tím, že patří k určité etnické nebo náboženské skupině.

Salikh to zjistil tvrdě na vlastní kůži.

Tento obránce lidských práv a šéf opozičního politického hnutí byl terčem neustálého pronásledvání poté, co kandidoval v roce 1991 na úřad prezidenta proti autoritářskému šéfovi Uzbekistánu, Islamu Karimovi.

Salim uprchl z Uzbekistánu v roce 1993 a usadil se v Norsku, které mu poskytlo politický azyl. Uzbecké úřady ho však označily za teroristu.

Loni ho odsoudil uzbecký soud, v nepřítomnosti, k patnáci a půl letům ve vězení za bombový atentát, který v roce 1999 usmrtil 16 osob, Uzbecká policie vydala prostřednictvím Interpolu na Salikha zatykač.

Organizace Human Rights Watch se sídlem v New Yorku monitorovala Salikhův proces a charakterizovala ho jako "proces, připomínající monstrprocesy ze sovětské éry". Konstatovala, že "žádné důkazy o Salikhově vině nebyly předloženy".

S tím zjevně souhlasilo Norsko a další evropské vlády. Ty ignorovaly zatykač, vydaný prostřednictvím Interpolu.

Ale když přicestoval Salikh dne 28. listopadu do Prahy, aby se tam účastnil rozhovoru v rozhlasové stanici Svobodná Evropa, česká policie ho zatkla na letišti. Strávil 12 dní ve vězení a teprve v úterý byl propuštěn. V pátek odmítl soud v Praze žádost Uzbekistánu, aby tam byl vydán.

"Zvítězila spravedlnost," konstatoval Salikh po rozhodnutí soudu a dodal, že doufá, že jeho případ přiláká pozornost světa k útlaku lidských práv v jeho zemi. "Trpí tisíce lidí v Uzbekistánu - jsou pronásledovíni, mučeni, a vězněni pro své myšlenky a politické názory."

Český prezident Václav Havel, bývalý protikomunistický disident, promluvil energicky v Salikhův prospěch.

"K tomu nemělo dojít," řekl Havel rozhlasu Radio Free Europe ohledně Salikova zatčení. "Byla to otázka opatrnosti a obavy před islámským elementem. Je to smutný případ a poškozuje to naši pověst."

Uzbekistán se stal novým spojencem Washingtonu, když Americe poskytl přístup na své vojenské základny. Ale tento bývalý sovětský stát, jemuž stále vládne tentýž šéf, jako za sovětské éry, je už dlouho obviňován z porušování lidských práv. Organizace na obranu lidských práv odhadují, že 5000 - 10000 Uzbeků je z politických důvodů ve vězení a obviňují úřady, že za poslední tři roky umučily k smrti 15 osob.

Salikh měl štěstí. Majid takové štěstí nemá.

Majid, který pochází z Bagdádu a je členem miniaturní irácké křesťanské menšiny, uprchl s rodiči před válkou a pronásledováním, se sestrou a s bratrem před osmi lety a usadil se v Praze.

Od té doby čelí výhrůžkám, že budou zavražděni a dalšímu pronásledování od tajné policie Saddáma Husajna. Zároveň čelí podezřívání a nepřátelství od české policie a [českých] imigračních úřadů.

Tato rodina je nicméně velmi úspěšná a zdá se být typickým příkladem úspěchu přistěhovalců. Majid, 22, se naučil český a anglicky, studuje s vynikajícím prospěchem a píše články pro jeden český časopis. Jeho rodiče vedou malou arabskou restauraci.

Avšak jak si vybudovali nový život v nově přijaté zemi, jejich stará země je neustále znepokojuje.

Skupina iráckých diplomatů neustále navštěvovala jejich restauraci ve snaze přesvědčit je, aby se vrátili do Bagdádu. Také vyžadovali obsluhu zadarmo a dokonce donutili Majidovu matku, aby poskytla iráckému velvyslanectví občerstvení - hrozili jí smrtí, jestliže odmítne.

Vedoucím této skupiny, konstatuje Majid, byl Ahmed Khalil Ibrahim Samir al-Ai - diplomat, kterého posléze identifikovaly české úřady jako onoho iráckého agenta, který se setkal v Praze s Mohamedem Attou, osobou podezřívanou z únosu amerických letadel. Majid konstatuje, že ho často sledovali výhrůžně Iráčané, o nichž je přesvědčen, že to jsou pracovníci tajné služby Saddáma Husajna, Muchabaratu.

V červenci 2001 vylíčil Majid svůj příběh v televizním pořadu o činnosti Muchabaratu v Praze. Od té doby byla restaurace jeho rodiny zvandalizována a jeden z pachatelů nechal na výčepním pultu výmluvným způsobem nůž.

Navzdory tomu odmítly české imigrační úřady Majidovi a jeho rodině politický azyl, i když jim poskytly dlouhodobé povolení k pobytu.

Rodina nemá občanství - její irácké pasy přestaly platit letos v srpnu - a tak je bez státní příslušnosti a je bezmocná v prostředí, které je stále podezřívavější vůči Arabům.

"Chceme jen to, co mají všichni," konstatuje Majid. "Vládu, která nás bude zastupovat a která bude ochraňovat naše práva."

Od útoků na Spojené státy se to zdá velmi nepraděpodobné. Čeští činitelé cizinecké policie nedávno sdělili Majidovi, že má-li dostat politický azyl, potřebuje "dokumentaci" z Iráku, že je tam persona non grata.

"Co mám dělat," říká Majid, "Mám jít na irácké velvyslanectví a říct: 'Prosím vás, vydejte mi dokument, potvrzující, že jsem disident a že jsem proti irácko vládě?'"

Česká cizinecká policie nereagovala na četné dotazy týkající se tohoto případu. Týden po teroristických útocích z 11. září, konstatuje Majid, přišla do jeho bytu pražská policie na výslech jeho rodiny. Prohledala také jejich byt.

"Když jsem se jich zeptal, proč to dělají, řekli: 'Proč se ptáte? Není to jasné?'"