Domnívám se, že by zrovna nyní, v čase tolika nesmiřitelných konfrontací, mohl být tento text inspirativní i pro širší spektrum přispěvatelů a čtenářů BL. Jedná se mi zde pouze o upozornění na tento text pro ty, kteří jej nezaznamenali a bez dovolení autora si dovolím některé citace z textu. Pochopení celého textu je možné ovšem pouze jeho celým prostudováním.

Autor se inspiruje Milanem Kunderou a jeho mimořádně podnětnou úvahou o řecké tragedii a jejím smyslu pro politiku – v jednom z esejů vydaných v knize Rideau (Opona) Kundera říká:

„Osvobodit velké lidské konflikty od naivní interpretace, která v nich vidí pouhý boj dobra se zlem, pochopit je ve světle tragédie, to byl nesmírný výkon ducha; naučil člověka být spravedlivým k nepříteli“.

Vynechávám nyní popis kunderovské představy, ve které se opírá o Hegelovu interpretaci Antigony. Cituji pouze tuto část: „Tragedie nám neříká, kdo měl pravdu, kdo byl dobrý a kdo zlý. Antigona a Kreón měli každý svou pravdu a každý z nich hájil určité dílčí dobro. Nelze zde rozlišit hrdinu a padoucha. V tom je podstata řeckého tragična. V závěru části nazvané – Pravda v Thébách – Petr Drulák píše: „Ústup od tragična jde opačným směrem. Pokud nás tragično zcela opustí – jak se obává Kundera – propadáme věčnému boji domnělého dobra s domnělým zlem, který žije sám ze sebe. Z každého společenského sporu se snadno stává křížová výprava vyvolávající protivýpravy“.

V části „Ztráta tragična v politice“ rozvíjí na podkladě publikovaných názorů amerických historiků úvahu o dopadu tohoto fenoménu na politiku USA v době studené války, pak ze éry presidenta Reagana a G Bushe mladšího - „Výčet chyb v této politice nakonec zpochybňuje morální převahu Američanů. Tragično nás opouští a my padáme do krve a barbarství“. V následujícím odstavci je stručně pojednáno o určitém obratu u prezidenta Obamy, který odmítá předchozí černobílá schémata.

Další citaci uvádím z části o českém veřejném prostoru, ve kterém se vede jiné, leč souvisejí tažení – proti komunismu.

Autor píše: „Pokud by se někdo domníval, že tato zkorumpovaná zemička s nefunkčním politickým systémem, třebaže začleněná do EU a NATO, čelí dvacet let po sametové revoluci závažnějším problémům než rudé hrozbě, čeští antikomunisté ho budou přesvědčovat o opaku. A když ho nepřesvědčí? Prohlásí ho za komunistu. Pokud nejsi na straně našeho dobra, pak jsi zlý“.

A připomíná nedávný spor o esej V. Bělohradského Proč nejsem antikomunistou, který zde odmítl zjednodušující agresivitu antikomunistického diskurzu. Závěrem P. Druhák říká – „Tragično nás opouští a propadáme hlouposti“.

Poslední část pod nadpisem Rozumět tragedii uvádí takto: „Možná má samotný odchod tragična z našeho světa povahu řecké tragedie. Možná ho nemůžeme zastavit a budeme trestáni krví, barbarstvím a hloupostí“. Přesto má smysl se o to pokusit a snažit se tragičnu, a tím i politice, lépe porozumět“.

V závěru autor rozvíjí toho téma. Ponechávám na případném čtenáři, zda se bude chtít seznámit a zamyslet nad celým textem. Stále zřejmě podléháme staré představě o jakémsi vlivu psaného písma. Ze zásuvky na mě vyhlíží fotografie českého výtvarníka a režiséra Jana Švankmajera s jeho textem v SALONU z 31. 12 – Zárodky revolty jsou v našich snech.

P.S. – omlouvám se za poněkud neorganické vybočení. Pouze potvrzuji to, co už někdo napsal. Za období let 1966 – 2009 ve školství jsem já ani moje žena neviděli a neslyšeli nic o takové blbině, jako vytváření jakýchsi živých obrazců se žáky škol. Alespoň ne v krajích našeho působení. To až loni.

Pozn JČ: Rád bych upozornil, že zuřivé rozdělování lidí na „naše“ a „zločince“, na příslušníky „dobra“ a „zla“ nepáchají v ČR jen antikomunisté. Obětí úplně stejného schématu bývají i levičáci a skoro každý. Byl jsem nepřijemně překvapen, když se to projevilo například při diskusi o studii Mary Heimannové o historii Československa, kterou mnozí bijci černobíle odsoudili, aniž by ji četl, pouze si ji dosadili do svých zkostnatělých hodnotových struktur. Bohužel se černobílé vidění týká téměř čehokoliv – jak málo lidí je ochotno přistoupit k nové myšlence nově a zvažovat ji bez balastu svých předchozích předsudků. Nejtrapnější je, když čtenáři chválí periodikum – Mladou frontu Dnes či Britské listy – protože jim potvrzuje jejich existující stereotypy. A jakmile list začne stereotypy zpochybňovat, octne se „v říši zla“. Pokud nejsme ochotni znovu a znovu ohledávat realitu bezpředsudečně, odsuzujeme se k životu v naprosté virtuální realitě.