29. 1. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
29. 1. 2010

Věda, státní dotace a „souhlas občanů“ – část druhá

Lidové hlasování a financování vědy

Co se však týče reformy dnešního systému financování vědy, lze – z povahy věci – lidové hlasování chápat maximálně jako občasný – vzácně se vyskytující – korektiv, jenž se uplatní tehdy, když se volení zástupci příliš výrazně odchýlí od „vůle lidu“. Podívejme se na následující příklad, píše Matěj Šuster.

Dejme tomu, že máme nějakou vysoce nábožensky založenou společnost, kdy je většina lidí přesvědčena, že klonování, resp. výzkum v oblasti geneticky modifikovaných organismů (GMO) jsou v  rozporu s Božím zákonem a „proti přírodě“. Volení zástupci by však navzdory tomu využili faktu, že běžní občané jsou nevyhnutelně značně nedokonale informovaní o tom, co vše vláda a stát dělá, a dotyčný výzkum by skrytě začali dotovat z daňových prostředků. Později ovšem tato skutečnost  vyjde najevo a občané lidovou iniciativou vyvolají referendum, v  jehož rámci se jednoznačně vysloví pro to, aby státní dotace takového výzkumu byly zrušeny. Toto rozhodnutí bych považoval – na rozdíl od rozhodnutí, jimž by dotyčný výzkum zcela zakázali – za legitimní; nebo mi přinejmenším není zřejmý žádný důvod, proč by takové rozhodnutí mělo být nelegitimní. Dotyčný výzkum by pak směl být  financován jedině z prostředků, který na něj lidé věnují dobrovolně (sponzorské dary,  granty udílené soukromými nadacemi na podporu genetického výzkumu etc.).

Je sice velmi pravděpodobné, že dnešní spíše nepříznivé názory lidí na GMO jsou z valné většiny založeny na nepodložených předsudcích, ale v takovém případě holt musejí ti, kdo financování dotyčného výzkumu z peněz daňových poplatníků prosazují, přesvědčit svými argumenty dostatečný počet občanů, že jsou jejich názory mylné. Koneckonců, v čem konkrétně se referendum o této otázce liší například od referenda o tom, zda má stát budovat jaderné elektrárny, popř. takovou výstavbu dotovat, či zda má daná země přistoupit k Euru?

Odpůrce takovýchto referend by nejspíše odpověděl, že by výsledkem takového  rozhodnutí bylo  to,  že by pak „nebyl možný“ základní genetický výzkum (a později ani výzkum aplikovaný, který se bez nových poznatků základního výzkumu z dlouhodobějšího hlediska neobejde). Tj. má za to, že kdybychom připustili, aby o těchto věcech mohli – byť jen tu a tam – rozhodovat i přímo občané, výsledkem by byla nedozírná újma pro společnost. Na tuto námitku lze uvést následující dva protiargumenty:

Za prvé, i kdyby nakrásně výsledkem takového rozhodnutí bylo, že by základní genetický výzkum napříště „nebyl možný“ a že by na tom poté byli členové společnosti společnost objektivně hůře, šlo by to brát coby jakési „sebepoškození“, tj. že se drtivá většina občanů tohoto potenciálního prospěchu dobrovolně vzdala. Přičemž nelze a priori ani vyloučit, že ač by na tom byli „objektivně hůře“, považovali by to přesto SUBJEKTIVNĚ za lepší stav, než kdyby byly z daní financovány výzkumné aktivity, s nimiž z morálních či náboženských důvodů ostře nesouhlasí. Je to víceméně podobné tomu, jako kdyby se občané Maďarska jednomyslně rozhodli, že zavedou „komunistické společenství“, kde se každoroční produkce bude vždy dělit mezi všechny rovným dílem bez ohledu na to, jak kdo k celkovému výsledku svým osobním úsilím přispěl. Zde by šlo také o rozhodnutí, jež by pro zúčastněné lidi OBJEKTIVNĚ vedlo (z dlouhodobějšího hlediska) k velmi špatným důsledkům, nicméně dotyční lidé si to takto rozhodli sami a sotva si tedy mohou stěžovat, když na ně následky jejich rozhodnutí těžce dopadnou. A třeba si dotyční lidé subjektivně cení absolutní rovnosti v hmotných statcích natolik, že jsou pro tento ideál ochotni i masově strádat. [Pozn: pravidlo, podle něhož se produkce vždy dělí mezi všechny lidi rovným dílem, lidi jednak motivuje k tomu, aby se stali „černými pasažéry“, tj. těžili z plodů práce ostatních lidí, jednak nikoho nemotivuje k tomu, aby vyvíjel „nadprůměrné“ úsilí, neboť z případného přírůstku produkce bude mít jen mizivý osobní prospěch – drtivá většina výnosů této dodatečné produkce totiž připadne ostatním lidem, kteří k tomuto přírůstku výroby osobně nijak nepřispěli. Tento fakt jasně zjistili například již původní osadníci amerických kolonií, konkrétně např. Plymouthu – viz Tom Bethell, How Private Property Saved the Pilgrims.]

Za druhé, předpokládejme, že tu máme stále třeba 30 % menšinu, která dotyčný základní výzkum považuje za užitečný a prospěšný. Řešení: založit kupř. Nadaci na podporu genetického výzkumu a usilovnou propagační aj. činností si od této menšiny zajistit stabilní a relativně dostatečné zdroje financování. Takovou nadaci by vysoce pravděpodobně bylo ochotno soustavně podporovat i konsorcium firem, jež v oblasti biotechnologií podnikají.i Tato nadace pak bude financovat základní výzkum v oblasti genetiky, přičemž si dá velký pozor, aby peníze rozdělovala mezi výzkumníky co nejlépe a nejefektivněji. Z jakého konkrétního důvodu lze usuzovat, že něco, co významná část občanů považuje za užitečné, přesto nelze financovat jinak než prostřednictvím státu?

Konečně, připomenul bych, že tu hovoříme hypoteticky. Ale lze si kupř. představit, že skupina náboženských horlivců získá podporu příslušného počtu občanů k tomu, aby vyvolala referendum o otázce, zda má být z daní financováno klonování a výzkum GMO. Následuje pak období, kdy obě strany s protichůdnými názory mají možnost přesvědčit ostatní o „své pravdě“.  Není tohle svým způsobem dobrá příležitost k popularizaci daného vědního oboru? Podívejte se, jak se nedávno (v září 2009) v souvislosti s nálezem Ústavního soudu v záležitosti ústavního zákona o předčasném skončení voleb lidé dozvěděli o ústavním právu (a činnosti ÚS) mnohonásobně více, než věděli doposud.  Přičemž lze předpokládat, že drtivá většina médií by se postavila na stranu „vědy“ proti „tmářství“. Nicméně přesto není samozřejmě předem zaručeno, že názor vědců zvítězí. Tím se ale vracíme zpět k bodu 1).

Další možné námitky proti těmto typům referend?

Upozorňuji, že se pohybujeme zatím jen v rovině obecných principů, nejsme dosud ve fázi konkrétních návrhů, jak reformovat rozhodování o tom, jaký výzkum by měl být z daní financován a jaký nikoliv. Cílem je tu především prozkoumat argumenty pro a proti. Pokud si čtenáři například myslí, že by občané měli mít právo rozhodnout v referendu o tom, že stát nesmí budovat jaderné elektrárny (tj. rozhodnout o konkrétním typu energie, který stát ne/bude podporovat) anebo že stát nesmí zřídit „americkou základnu“ v Brdech, tak by mě zajímalo, v čem konkrétně spočívá relevantní rozdíl, jenž ospravedlňuje opačný závěr ohledně referenda o tom, že stát nesmí financovat určitý typ vědeckého výzkumu. V oblasti politiky ostatně prakticky žádná otázka není výlučně odbornou otázkou, nýbrž je i otázkou normativní, tj. „správná“ odpověď závisí též na hodnotách a preferencích, které lidi mají.

Domnívám se navíc, že rozhodnutí o jedné konkrétní otázce je pro občany daleko méně informačně, časově atd. náročné, než například adekvátní posouzení, jaký typ hospodářské, sociální a jiné politiky je v nejlepším dlouhodobém zájmu všech lidí, což je koneckonců to, oč by při volbě politických reprezentantů mělo jít především. Při volbách leží na stole jeden obrovský balík mnoha komplexních otázek a témat, kdy navíc žádný balík nabízený tou či onou stranou plně neodpovídá preferencím kteréhokoliv jednotlivého občana. V našem případě jde naopak o jednu jedinou otázku, na kterou lze odpovědět buď ano, anebo ne.

Patrně se shodneme na tom, že by občané každopádně měli mít právo v referendu rozhodnout, že stát nesmí financovat vůbec žádný vědecký výzkum. Co se týče rozhodování o dotacích jednotlivých typů vědeckého výzkumu, samozřejmostí je tu „zákaz diskriminace“. Například je očividné, že by nemělo být přípustné zrušit státní dotace výzkumu romské literatury, pokud by byly zároveň ponechány dotace výzkumu české či jakékoliv jiné literatury. Co se týče dalších námitek Martina Škabrahy, tak ty lze považovat za bezpředmětné. Těžko totiž může v dotyčném kontextu argumentovat tím, jaký osud by měly feministické spolky v extrémně patriarchální společnosti,  protože v rámci takové společnosti jednoduše není k dispozici žádný reálný mechanismus, jenž by při daném názorovém rozložení mohl prosadit státní dotace pro tyto spolky, ačkoliv je drtivá většina občanů ostře proti těmto dotacím. Jinak řečeno, aktivity feministických spolků by v dané společnosti stejně nebyly financovány z daní, dokud by se preference a názory významné části občanů nezměnily. Ostatně, hnutí za rovnoprávnost žen se historicky prosadilo, aniž by bylo po dobu – přinejmenším – prvních 120 let své existence (řekněme 1850 až 1970) financováno státem. To samo o sobě nasvědčuje tomu, že pouhý fakt, že většinové mínění zpočátku nahlíží na mou záležitost nepříznivě, ještě nemusí být fatální překážkou. Evidentně lze ostatní lidi – aspoň do jisté míry – přimět ke změně názoru pomocí přesvědčivých argumentů.

Problém „racionální apatie“ voličů

V praxi by tento typ referend ovšem nejspíše nebyl využíván téměř nikdy, protože asi jen málokterý typ výzkumu vzbuzuje v občanech natolik silné negativní postoje, aby byli ochotni obětovat volný čas a další zdroje k tomu, aby takové referendum vůbec iniciovali. Ve skutečnosti bychom patrně byli svědky tzv. „racionální apatie“ voličů. Dejme tomu, že na určitý obor (např. literární teorii Matonohova typu) stát ročně věnuje celkem 14 milionů Kč.ii Za předpokladu, že máme 7 milionů občanů oprávněných hlasovat v referendu, jde každému z nich (z individuálního hlediska) celkem o 2 Kč úspory. Taková částka jim patrně vůbec nebude stát za to, aby referendum v této věci vyvolávali, popř. si zjišťovali informace o tom, že je takový obor z daní financován. Totéž ovšem platí i v případě, že by volič preferoval, aby těchto 14 milionů Kč bylo použito na jiný typ výzkumu (anebo na úplně jinou „veřejnou službu“), neboť očekávaný osobní prospěch z hlasování v takovém referendu by nebyl „14 milionů Kč“, nýbrž bychom tuto částku museli vynásobit pravděpodobností, že právě hlas daného voliče rozhodne o tom, na jaký konkrétní účel bude oněch 14 milionů Kč vynaloženo (tedy: U = p*B, kde U je očekávaný prospěch z hlasování, p je pravděpodobnost, že právě můj hlas bude rozhodující a B je prospěch, který si slibuji od toho, že v hlasování zvítězí mnou preferovaná varianta). Tato pravděpodobnost by pak záležela na tom, kolik dalších voličů by se hlasování zúčastnilo. Pokud by to byly 2 miliony voličů, ona pravděpodobnost činí 1 ku 2 milionům, takže obdržíme „očekávaný prospěch“ z hlasování ve výši 7 Kč.

Možné řešení: daňové asignace

Nabízí se tu proto ještě jedna možnost, jak – vedle obecného referenda – zvýšit aktivní účast občanů na rozhodování o tom, jaký typ výzkumu je z daní financován. Tato možnost by přitom netrpěla problémem „racionální apatie“. Mám zde na mysli tzv. daňové asignace, kdy by občané, kteří platí daně, měli právo zákonem určenou část svých daní věnovat té či oné výzkumné instituci, kterou si vyberou (k problematice daňových asignací viz např. bakalářskou práci Hany Kazdové z roku 2007). V případě mamutích institucí typu Akademie věd by pak měli možnost poukázat dotyčnou částku i konkrétním jednotlivým ústavům. Protože by každý občan sám individuálně rozhodoval o tom, na jaké vědecké obory bude jeho část daní investována, byl by tím úspěšně překonán problém „racionální apatie“ při kolektivní volbě.

Tuto možnost prozatím jen „vrhám“ do diskuse, protože by mě samotného zajímalo, jaké by byly hlavní námitky proti takovému kroku. Zatím jsem se setkal (kromě irelevantní výtky, že tuto možnost dnes žádný stát v případě vědy nepřipouští) pouze s výtkou, že občané by příliš snadno podléhali „iracionálním mediálním vlnám“, kdy by každý rok masově poukazovali své daně na výzkum té či oné „nejnovější mediální hrozby“ (ptačí, prasečí a jiná chřipka) na úkor daleko „potřebnějšího výzkumu“. Mám ovšem za to, že ve skutečnosti jsou vůči těmto mediálním vlnám mnohem více zranitelní sami politici (tak například je krajně nepravděpodobné, že by lidé sami prostřednictvím asignací poukázali tolik peněz na nákup vakcín proti prasečí chřipce, kolik jich bylo vynaloženo na politickou objednávku). Musíme si navíc uvědomit, že lidské preference i zájmy jsou vysoce heterogenní (někdo je nadšeným fanouškem fyziky či přírodních věd, jiní lidé si libují v antropologii) a lze jen obtížně a priori označit tyto volby za „iracionální“.

Abych svůj postoj na závěr stručně a přehledně shrnul:

1) Nezbytnou podmínkou k tomu, aby přechod od soukromého financování vědy ke státnímu financování byl legitimní, je to, aby takový krok byl podporován velmi vysokým procentem občanů (ideálně všemi), přičemž lze diskutovat o tom, za jakých podmínek je (ne)souhlas občanů eticky relevantní, tj. kdy mu lze přikládat morální váhu. Souhlas drtivé většiny občanů totiž zakládá vyvratitelnou presumpci, že jde o změnu, jež je v „obecném prospěchu“.

2)Pokud by nějaký typ vědeckého výzkumu nezískal podporu valné většiny občanů dokonce ani za vysoce idealizovaných podmínek, jež jsem uvedl výše a jež zajišťují férovou rozhodovací proceduru, tak jsou státní dotace takového typu výzkumu dle mého soudu jednoznačně nelegitimní.

3)Občané by v principu měli mít právo rozhodnout o tom, že určitý typ výzkumu nesmí být z daní financován. Lze diskutovat o tom, jaké omezující podmínky u tohoto druhu referend uzákonit.

4)Dalším možným prvkem, jak občany více zapojit do rozhodování o financování vědy, jsou daňové asignace, kdy by občané mohli každoročně část svých daní poukázat na jimi vybrané vědecké obory či výzkumná pracoviště.

                 
Obsah vydání       29. 1. 2010
31. 1. 2010 Spojené státy obkličují Írán válečnými loděmi a raketami
31. 1. 2010 Britský ministr životního prostředí důrazně varuje před klimaskeptiky
30. 1. 2010 Tragično a politika – kunderovská inspirace Jindřich  Bešťák
30. 1. 2010 Chilcotovo vyšetřování Blaira moc nezkoumalo
29. 1. 2010 Seriál o zaměstnanosti a nezaměstnanosti Věra  Říhová
29. 1. 2010 Kde je pes zakopán…?!? Ladislav  Žák
29. 1. 2010 Globální aerosolový skleník?
29. 1. 2010 Mrzne a Guardian dělá z komára velblouda... Štěpán  Kotrba
29. 1. 2010 Neztrácejme paměť! František  Řezáč
29. 1. 2010 Ono se o mučení ve věznicích v komunistické televizi neinformovalo Jan  Čulík
29. 1. 2010 K násilí dochází v českých věznicích i dnes Tomáš  Gawron
29. 1. 2010 Celé období komunismu nebylo zločinné
29. 1. 2010 Rozdíl je, že teď se dá něco dělat! Jan  Čulík
29. 1. 2010 Do KSČ byla tlačenice, ale byly i výjimky Petr  Wagner
29. 1. 2010 Ke vstupu do strany mě nikdo, ale opravdu nikdo nenutil
29. 1. 2010 Buržoazní demokracie, kterou vzýváte, má odpudivou tvář
29. 1. 2010 Apopolikalytikapsa Petr  Štengl
29. 1. 2010 Věda, státní dotace a „souhlas občanů“ – část druhá Matěj  Šuster
29. 1. 2010 O znalosti angličtiny, neboli Čeho budete chtít v životě docílit? Uwe  Ladwig
29. 1. 2010 Muži v recesi (jakož i v depresi)
29. 1. 2010 Zemřel J. D. Salinger
29. 1. 2010 V pátek ráno vzlétl ruský bojový letoun páté generace
29. 1. 2010 Lékaři mohou více, než si myslí Jan  Paul
29. 1. 2010 Palestina: Jak se strefovat vedle Tereza  Hendlová
29. 1. 2010 Několik myšlenek o zimních chodnících Stanislav A. Hošek
29. 1. 2010 Genderově vyvážené poškozování jazyka? Vratislav  Filler
29. 1. 2010 Většinu Čechů by v případě Hitlerova vítězství čekala likvidace Lukáš  Kantor
29. 1. 2010 Hitler Čechy potřeboval pro válečnou ekonomiku Pavel  Urban
29. 1. 2010 Inkvizitor Grygar aneb na obranu občanského aktivismu Hynek  Bíla
29. 1. 2010 Současní západní politici jsou většími zločinci než byli českoslovenští komunisté
28. 1. 2010 Fiasko české demokracie po dvaceti letech Jan  Čulík
28. 1. 2010 Němečtí nacisté by Čechy poněmčili Tomáš  Krystlík
28. 1. 2010 Překvapivé, nebo očekávané? Jiří  Baťa
28. 1. 2010 MF DNES – váš nejlepší přítel! Miloslav  Štěrba
28. 1. 2010 Obama: Oklamaný prezident, který ztratil rok
28. 1. 2010 Poněkud existenciální úvaha Jindřich  Bešťák
28. 1. 2010 Postkomunističtí politikové se vlastní diskreditaci vyhnout nemohli Miroslav  Tejkl
28. 1. 2010 Pojistěte se proti pojišťovně! Anděla  Horová
28. 1. 2010 Mikromanifest za zbojníka Jánošíka Pavel  Kopecký
28. 1. 2010 Naposledy leden v prvním desetiletí 21. století Miloš  Dokulil
28. 1. 2010 Takhle ovšem ne... Tomáš  Krček
28. 1. 2010 Proč dávají média přednost přírodním katastrofám Andrew  Stroehlein
28. 1. 2010 Soros: Ekonomické vyhlídky předlužené Británie jsou pochmurné
9. 1. 2010 Hospodaření OSBL za prosinec 2009