Prvních sto dní Baracka Obamy věru světem neotřáslo. Všechny dlouho neřešené problémy a obtíže prezidentovi spadly na hlavu současně, a on si počíná coby vyjednavač s Osudem - nikoliv jako mýtický hrdina, který mu čelí se zdviženým hledím. Pokouší se usmlouvat kompromis se světem nefungujících bank, zatímco ulice vře; eskaluje zděděnou válku v Afghánistánu, kterou nelze vyhrát, a doufá vyjednat o politické řešení s Talibánem; jeho ministr obrany navrhl škrty, neudržitelný trend růstu obranných výdajů však zachoval; Obama pošťuchuje Turecko, aby postupovalo proti Rusům na Kavkaze, čímž doufá uchovat naději na neruský plynovod, ale riskuje novou eskalaci v regionu i osud nástupce smlouvy START; jeho zahraničněpolitický tým ponechává ve hře evropskou protiraketovou základnu, již hodlá s Moskvou měnit za podporu v íránské kauze; a konečně Obama osobně podpořil šéfa CIA Panettu, jehož mučící podřízené zbavil viny, přestože mučení samo zakázal. Yes we can. I can't forget but I don't remember what.

Obamovské truchlení není čistě americkou záležitostí. Zasáhlo téměř celý svět, který na krátkou chvíli uvěřil, že krizové tendence Bushovy éry budou rychle překonány. Realita je však mocnější než zbožná přání. Řetěz skutkové následnosti nelze jedním rázem zpřetrhat a provinilé osvobodit. Pseudonáboženské prvky obamovského kultu sehrály rozhodující roli v mobilizaci voličů při kampani, zbytek světa přinejmenším potěšeně naslouchal některým slibům. Sto dnů však uplynulo a iluzím je konec. Na racionální rovině lidé vesměs výsledek chápou, avšak zklamání přetrvává. Zklamání, jež přinesl každý americký modernizující prezident, jež by postihlo i JFK, kdyby tragicky nezahynul. Nic nového pod sluncem, jde jen o to celý mechanismus pochopit. Volební kampaň je formou svádění usilující o projekci touhy na objekt. Truchlení je pak práce na likvidaci obsazení objektu, při němž musíme pochopit, že ve hře byla touha nutně neodpovídající možnostem zakotveným v reálné struktuře světa. Ad omnem votum omne animal triste. Objekt-projekční plátno zklamal, naděje na změnu - naše naděje na změnu - zůstala. Co si teď počít, to je ovšem jiná story; nehodlám nabízet obecné návody, snad jen rámcový poznatek odvoditelný vlastně z každého manželství - že totiž jakkoliv je touha možná důležitá, na ní samotné nelze stavět žádnou instituci...

Jak říká básník:

"Vstupujeme do údobí zmatků, zvláštního času, kdy lidé nalézají světlo vprostřed zoufalství a na vrcholu naděje je postihuje závrať."
(Leonard Cohen: Kniha toužení)