Protektorát / Ohlasy. Napsala mi archivářka Miroslava Přikrylová z Archivu hlavního města Prahy. Reaguje na poznámky, které se v minulém bloc-notes týkaly zveřejnění části ze 70 fotografií z počátku protektorátu . Historik Jan B. Uhlíř totiž nabídl k výročí čtenářům Mladé fronty Dnes pozoruhodné svědectví z doby, kdy na Pražský hrad před 70 lety přijel samotný říšský kancléř Adolf Hitler. Deník to pojal jako zásadní svědectví a jejich publikování označil za objev.

Historikům i novinářům patří poděkování, věnují-li se období protektorátu, někdy se tak ale stává bohužel na úkor přesnosti. Na to bývají hákliví zejména archiváři, kteří nejlépe vědí, co je skutečný objev, a co se za objev v novinách vydává. Nepřekvapí proto, když archivářka Přikrylová, která má právě v dotyčném archivu na starosti sbírku fotografií a grafických listů, zdůrazňuje, že se raději přiklání k "ověřování poznatků". "Zmíněných 70 fotografií je v naší sbírce obvyklým způsobem zaevidováno a Dr. Uhlíř rozhodně není první, kdo měl možnost s nimi pracovat," podotýká.

Pro korektnost navíc dodává, že z Archivu hlavního města bylo pouze fotografií šest: většina z nich totiž pochází z Vojenského historického archivu, kde historik Uhlíř působí. Jejich autorem navíc není pouze osobní fotograf Heinrich Hoffmann, neboť se tu objevuje i další jméno: Wagner. "Seriózní historik by měl pokračovat v pátrání," píše archivářka Přikrylová. A já spolu s ní věřím, že tomu tak bude: nemá totiž smysl vyčerpávat se zbytečně malými válkami. Nikdo z nás není neomylný, a každá taková situace jistě vyvolá zájem nejen o dané téma, ale v tomto případě i o způsob práce s historickými prameny.

Kniha / Král, císař, car. Možná mi to někdo otluče o hlavu, jaký je to bulvár a blábol, ale jsem naprosto uchvácen knihou Catrine Clayové, kterou loňského roku vydalo nakladatelství BB art. Jmenuje se: Král, císař, car -- a vyšla již kromě anglického originálu v roce 2006 také o rok později ve francouzštině. Nyní tedy v překladu Petrušky Šustrové poprvé v češtině. Pokud vás zajímají dějiny jinak, než jak jste se je učili ve škole, je to kniha právě pro vás. Snoubí se v ní totiž skvělá práce se zdroji, ale i poutavá publicistická podoba. Autorka, která se tímto tématem zabývala již dříve v televizní produkci BBC, vytvořila fascinující paralelní příběhy tří bratranců, kteří svět dostali do války. Georgie, Willy a Nicky -- takhle si říkali kdysi tři nejmocnější muži. Nešlo totiž o nikoho jiného, než o anglického krále Jiřího V., německého císaře Viléma II. a ruského cara Mikuláše II.

Kniha, která se čte jak po másle, je nabita fantastickými detaily, ale i všeobecně známými skutečnostmi. Záleží na tom, o čem jste informování, a o čem nikoliv. Fascinující evropská historická scenérie, počínající v polovině 19. století, vrcholí vstupem tří mocností, zastoupené třemi bratranci u moci, na počátku 20. století do 1. světové války, kdysi známé také jako Velká válka, protože ještě nikdo nevěděl, že bude nějaká válka 2. světová. Osmnáct kapitol, prošpikovaných svědectvími o době a lidech, ale zvláště o charakterech zmiňovaných protagonistů, doplňuje genealogický strom a nádherné fotografie aktérů té doby. Rejstřík a literatura jsou jaksi v těchto publikacích samozřejmostí, ale všichni víme, jak se s tím jinde zachází. Nakladatelství patří za tento ediční počin velká chvála! Titul se zálibně obrací v rukou i díky krásné obálce! "Bratranci, kteří zavedli svět do války," uvádí nakladatelský pouták.

Informace z nakladatelství BB art ZDE

Kniha je navíc jakýmsi úvodem do problematiky, kterou se před časem zabývala v nakladatelství Academia jiná britská autorka Margareth MacMillanová, a to v knize: Mírotvorci (2004). To, co bratranci natropili válkou, jiní museli po milionových obětech uklidit a rozdělit. Zatímco titul Král, císař, car je aktuálně na českém trhu, ten druhý, Mírotvorci, již Academia odpískala a nikdo jej bohužel už neprodává. Je tomu přitom nyní právě 90 let, co se konal proslulá Versailleská konference, která byla oním dějištěm, kde vznikl nový svět -- svět téměř bez aristokracie (a tedy bez bratranců a sestřenic, kteří odešli do propadliště dějin), nový svět, vedený ideou o sebeurčení národů, na jejímž podkladě vzniklo i jednoho památného dne - Československo.

Divadlo / Lvíče. Ze scén světových na scénu malou, na scénu pražského Divadla Komedie. Na scéně jde o spravedlnost a o malé války všech proti všem. Dlouho mne už několik lidí nezávisle na sobě přemlouvalo, abych se už (proboha!) do tohoto "temného divadla" šel podívat. Až tedy nyní -- a nikoliv pouze letmým pobytem v zakouřené kavárně mezi dvěma kafkovskými schodišti, a nikoliv z vlastního přesvědčení - se mi té vzácné příležitosti skutečně uplynulý týden dostalo.

A to dramatizací hry českého spisovatele Josefa Škvoreckého: Lvíče. Vida, Divadlo Komedie začalo hrát české autory!

Režisérka Viktorie Čermáková umístila herecký provoz do bazénu. Nepatřím k fanatickým obdivovatelům spisovatele Josefa Škvoreckého, dokonce se mi zdá, že vedle Kundery, Kohouta nebo Hrabala je to autor, který nezaujme na první čtení. Není to vysloveně dramatik, o kterýžto statut vždy usiloval Václav Havel. Spisovatel Škvorecký dnes vypadá jako trochu jako mnohomluvný autor, který svými příběhy mohl naplnit novelu, ale nemusel napsat rovnou román. Ale vím, že Škvorecký má své obdivovatele, a že jde o autora, bez něhož se jen velmi těžko dají psát dějiny české literatury 2. poloviny 20. století. Je to velký dokumentarista epochy, ale i konkrétních postav a typologií chování. Dokonce i Lvíče, ve způsobu, jak s ním naložilo Divadlo Komedie, je prostě tak trochu i zprávou o typu psaní spisovatele Škvoreckého.

Seděl jsem ve 4. řadě, takže na mne necákalo. Byl jsem tak blízko, že jsem viděl ňadra slečny Stříbrné (v podání Gabriely Míčové), a dokonce i něco více. V bazénu, kde se celý kus odehrává, se prostě herci namáčejí, koupají (občas nazí, ale hlavně oblečení, alespoň zpola). Hraje se bez přestávky, takže sice můžete odejít, ale budete vidět a možná vás i zastaví postava redaktora Karla Ledna (v podání Romana Zacha), který se tu jednou takhle vydá na výlet z bazénu do hlediště. Nesčetněkrát jsem si během těch 100 minut bez přestávky říkal, jestli režisérku Čermákovou tenhle Škvorecký vlastně baví, nebo jí jde na nervy! Neboť kolorit té doby je situován do nakladatelství, v němž se to intrikuje, literatura má váhu, ale zároveň se na ni dohlíží, a to velmi.

Namísto nakladatelských místností, vináren, kaváren a dalších intelektuálských pseudopracovišť je tu ale na divadle bazén! A do bazénu se lidé potápějí, z vody vylézají, ve vodě se kopuluje, dokonce se v něm i recitují verše básníka... Nápad, s kterým všechno začíná i končí!

Dvojice elementární: redaktor Leden a slečna Stříbrná tu k sobě hledají cestu. Ti další se pokoušejí hrát své paralelní válečné hry a hry na válečné hry: ať už je to razantní slečna Blumenfeldová (Vanda Hybnerová), nebo sarkastický redaktor Kopanec (Hynek Chmelař), další mají své větší party v intrice kolem vraždy poněkud karikovaného šéfredaktora Procházky (Jiří Štrébl). Hlavní rozehrávku tvoří Leden-Stříbrná, akceleraci tomu ale dodává až ambiciózní Cibulová (Ivana Uhlířová): způsob, jakým své pozoruhodně odpozorované typologii vévodí tato mladá herečka, je pro mne snad největším překvapením večera. Dokázal bych zapomenout i na vtip s bazénem a další nicotnosti režisérských schválností -- zvláště ta úporná snaha po toporné nahotě na scéně. To je teď v Divadle Komedie "in"? To, že jsem z tohoto kusu neodešel naprosto otrávený a znechucený, způsobila právě herečka Uhlířová. Ještě jsem ji nikdy v ničem neviděl, ale její výkon stojí za zmínku speciální.

Hlavní roli v této dramatické redukci na bazén a jeho okolí hraje ovšem rytmus. Dá se tomu rozumět, ale nemůže ode mne nikdo chtít, abych to bez výhrad přijal. Ne, naprosto. Nikdy jsem například nepochopil, proč se tak nesnesitelně chválí režisér Petr Lébl za čechovovské inscenace, nebyly dobré. Tohle není dobrá inscenace: herci ale mají šanci, a divadlo má právo dělat si co chce i s autorem formátu Josefa Škvoreckého!

Film, kino / Flirt se slečnou Stříbrnou. To, co zničilo divadlo, napravilo kino. A ne ledajaké: pražské kino Ponrepo je kultovní záležitostí pro všechny, kteří jak doufám ještě věří ve smysl dobrého filmu. A že se dá říct i českého filmu, o tom nás přesvědčuje nejen Česká televize ve svém skvělém cyklu Zlatá šedesátá, ale i toto kino. Uplynulou neděli tu měl exkluzivní projekci film: Flirt slečny Stříbrné (1969), režie: Václav Gajer, filmová podoba románu Lvíče. Jako speciální host vystoupila herečka titulní role: Marie Drahokoupilová.

Projekce se udála v rámci cyklu Než spadla klec - český film roku 1969, který moderuje festival Febiofest. Kino Ponrepo se tím pádem řadí k těm zdrojům obnovy české kultury, které se tu stále ještě dají najít! Národní filmový archiv, který občas bývá kritizován za svoji nízkou publikační činnost, kinem Ponrepo široce daleko nabízí jedno z mála míst, kde se uchovávají filmové a kulturní hodnoty vůbec.

Oproti divadelnímu zpracování založil režisér Gajer své zpracování na intenzitě záběru. Působí to velmi stylizovaně, byť tu najdeme naprosto excelentní záběry na tramvaje bez dveří na Palackého náměstí, ale i chrtí dostihy v Tróji. Největší intenzitu ale tvoří kamera Jana Čuříka v interiéru domu v Pařížské ulici, jak prozradila herečka 40 let po premiéře, kde se natáčelo. Ona sama ale je do té míry femme fatale, že jí místy nestačí ve filmu ani velmi sugestivní Jan Kačer v roli redaktora Ledna. V čem spočívá kouzlo Marie Drahokoupilové, si mohli návštěvníci uvědomit přímo na místě. Tato herečka, která je snímána způsobem, který by jistě vydal na speciální fotografickou knihu z filmu, dosáhla ve filmu úrovně transcendence, o níž se režisérce Čermákové patrně ani nezdá.

Jistě, mluví za ni zkušenost, ale i dobová atmosféra, v níž hrozivá přítomnost ruských tanků dodala vážnosti každému projektu, který usiloval o něco více. Spoluautorem scénáře byl Zdeněk Mahler. V dalších rolích se zaskvěli naprosto ojedinělým způsobem: Zdeněk Řehoř (coby redaktor Kopanec), Jiřina Jirásková (jako slečna Blumenfeldová), ale i překvapivě zajímaví Jorga Kotrbová (v roli naivky Cibulové) a Pavel Landovský (jako přítel Vašek)!

Nemohl jsem se ubránit pocitu, že by Marie Drahokoupilová ještě dnes byla schopna nabídnout skvělé herectví, o něž horko těžko bojují při veškeré snaze mladé herečky: musel by tu být ale režisér a zejména úmysl totiž něco, co má opravdu smysl! A ne jen produkovat kusy, na nimiž ani pes neštěkne, natož aby se o ně vedla nějaká válka...