Sobotní zápas českých fotbalistů proti Slovinsku označili novináři za hanebný. Kritizovali zejména absenci zaujetí, nedostatek sebevědomí, alibismus, uspokojení z remízy. Tedy ony složky české povahy, které dlouhodobě tvoří součást psychické výbavy našich spoluobčanů. V uvedeném českém akvarelu opravdu scházejí výrazné tahy štětcem, jež se nám tak líbí v galeriích našich velkých evropských vzorů. Nechci je tu vyjmenovávat, ale nemohu opomenout Rusko. I proto, že tamní obyvatelé spolu s námi byli odsouzeni ke společným dějinným prožitkům v uplynulém století. A nejen jim můžeme závidět vlastenectví, hrdost na svoji zemi, způsob jednání, schopnost přijímat porážky i vítězství.

Osobně jsem měl do štěstí, že jsem studoval rusistiku a pak jako průvodce provázel po vlastech československých skupiny turistů z tehdejšího SSSR. Přijíždějící k nám mladí lidé byli nesmyslně ztotožňováni s totalitním režimem. A bylo v tom tolik nespravedlnosti! Představte si, že vás budou považovat za exponenty vládních politiků, a můžete si vybrat, zda to budou dnešní šéfové politických stran, či ti v politickém záhrobí. Opačný přístup by byl na místě. Vždyť kdo z nás by vyměnil relativní spokojený život za odumírajícího režimu za poměry vládnoucí v SSSR? Přitom po roce 1985, kdy v SSSR začala perestrojka a končilo období všemocnosti komunistické ideologie na šestině světa, u nás ještě čtyři roky přežívala vláda jedné strany.

Od příchodu Michaila Gorbačova k moci uplynula desetiletí, nicméně transformovaná ruská společnost je v Česku účelově ztotožňována s předešlou. Můžeme mít tisíce a jednu výhradu vůči poměrům v této zemi, ale cožpak naše demokracie -- demokratura -- je vzorem pro napodobení? A nepředhání se zdejší političtí soupeři v hyperbolách negativního posuzování opoziční ideologie? A kdo má pravdu?

Už si začínáme zvykat, že veřejnoprávní média nerespektují předpisy, které jim určují být nezávislými na politické poptávce, a v kampaních zhuštěných v závislosti na blížících se volbách rozehrávají svá dezinformační působení. Jinak by přece nemohlo znít z rádií a televize, že jsme tehdy a tehdy slavně zvítězili nad "Rusáky" (vidíme, že použití tohoto hanlivého označení příslušníků jiného národa zvýhodňuje jeho zdejší uživatele v snazšímu proniknutí do sdělovacích prostředků), že na rozdíl od jiných evropských zemí máme své "zvláštní" zkušenosti s politiky dnes zvolenými ve volbách na území Ruské federace, že naši "feudální" reprezentanti MZV mají dobrou a léty vycvičenou paměť, takže mohou své rozumy předávat celému evropskému společenství, dnes, kdy jim spadlo do klína předsednictví v EU. Jak jasnozřivě prokoukli zákulisí rusko-gruzínského konfliktu z minulého roku, a v době plynové krize se postavili na stranu ukrajinského prezidenta, tehdy lyžujícího v Karpatech s prezidentem Saakašvilim.

Vzhledem k dnešním politickým poměrům se doslova paradoxně stal prezidentem čestný předseda ODS a "úhlavní nepřítel" ČSSD pan Václav Klaus. Chápající, že útočníkem nemůže být ten, který je přepaden, či podporující vznik samostatného státu z ukradené suverénní země. Jenže jeho racionální zhodnocení poměrů v nejbližším okolí zřejmě nic nezmění na ideologickém ohlupování diváků a posluchačů veřejnoprávních médií ( o těch soukromých ani nemluvě ). Protože bez ohledu na výsledek voleb bude etiku médií posuzovat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jejíž hlavní zájem se dlouhodobě nesetkává s potřebami naší vlasti a s principy, které vedly k jejímu ustavení.

Až si znovu pustím DEKO budu s úžasem sledovat ty spousty krámů zaplavující život lidí, kteří však mají šanci rázně skoncovat s minulostí. A pak, že nás televize pouze oblbuje.