Jak se dá dvěma pánům současně mistrně a s bravurou sloužit, to předvedl na divadelních prknech jedinečně třeba Miroslav Donutil. Činit totéž na jevišti života je opravdu (ale opravdu) někdy nad lidské možnosti, ty ministerské nevyjímaje.

Podobný problém je s tím, když se úspěšný poslanec (či poslankyně), pokud motyka spadne, stane třeba taky zároveň krajským hejtmanem. Pak to ovšem tak nebolí, protože krajský hejtman si může snadněji než ministr (či ministryně) najít, kde nechal tesař díru. A hned zase moc nemysleme na to, zda se skutečně dá klidně dělit čas na dvě (anebo více) silně exponované funkce, které jsou zřejmě proto tak dobře honorovány, aby ten, kdo jednu z nich zastává, nešilhal po dalších. Známe současné příklady toho, kdy nově nastupující hejtman přestal být poslancem (hejtman Hašek), a kdy naopak si ponechal obě funkce (např. hejtman a poslanec dr. Rath).

Zkusme se na tu záležitost podívat nikoli závistivýma očima, jako kdyby se někteří veřejní činitelé honili jen za prebendami. Existuje tradice, která počítá s tím, že by měli být ve vládních orgánech činné jen takové osobnosti, které předtím prošly sítem nějakých k tomu určených voleb. Může se považovat za sekundární jev, zda při případném jmenování do vládní funkce poslanecký mandát podle ústavních regulí skládají, anebo naopak si jej ponechávají. Neřešme problém spojený s nebytností nejednou muset být na dvou rozdílných místech současně. (Museli bychom také přihlížet k tomu, jak dlouho se ustalovala ústavní zvyklost v té či oné formě reprezentace.)

Připomeňme si ale, že už před dvěma a půl stoletími Montesquieu -- vzhledem ke zkušenostem s tehdejším stavem veřejných věcí -- si byl posléze jist tím, že stát bude spolehlivě fungovat teprve tehdy, pokud v něm dojde k dělbě státních mocí. Hlásal oddělení moci zákonodárné od moci výkonné, a těch obou od moci soudní. Byl pro to zřejmě docela dobrý důvod: aby nedocházelo k problematickému -- ne-li přímo zhoubnému -- ovlivňování v různých sférách působnosti.

Samozřejmě že můžeme najít dobré důvody pro stávající zvyklosti. Pokud vláda má také právo navrhovat zákony, její členové jako poslanci mohou výrazně přispět k jejich úspěšnému prohlasování. Pokud jsou mezi poslanci také lidé se specifickými zkušenostmi z jednotlivých krajů (měli by to být zrovna hejtmani?), může to výrazně přispět k tolik potřebné znalosti stavu věcí, což by mělo předcházet normotvornému procesu.

Pokud ale víme, že náročnost některých funkcí vyžaduje celého člověka obrazně na 24 hodiny denně, měl by už z tohoto důvodu poslanec či poslankyně složit svou delegovanou funkci v zákonodárném sboru, pokud byl jmenován do vládní funkce či zvolen za hejtmana (muselo by se to ústavně zakotvit!). Takto by se pro začátek (aspoň formálně) moc výkonná oddělila od zákonodárné. Alespoň trochu by to omezilo tu navenek tak okatou personální provázanost málem všech politicky významných struktur navzájem. Nemá teď asi valný smysl příliš připomínat, že a jak v Česku právě moc výkonná navíc nejednou už rozmanitými kontakty hledala také cesty k ovlivnění moci soudní... Nebo to byli jen ne dost opatrní "politikové"?)