Nic nejde

Nejčastější argument odpůrců předloženého návrhu spočíval v tom, že požadované prosazení nezávislých kandidátů prostřednictvím internetového hlasování a diskusí není možné, neboť to nepřipouštějí platné zákony. A ty zase není možné změnit bez souhlasu současných parlamentních stran. Ocitáme se tak v kruhu, kdy nevyhovující systém vlády politických stran je možné změnit jen za podmínky, že to budou ony samy chtít, což samozřejmě nechtějí. Skrytým půvabem této argumentace je, že občan -- volič se tím zbavuje odpovědnosti. Za vše mohou politikové, my s tím nic nenaděláme. Ale jak to tito kritikové vědí? Jak si mohou být tak jisti, že občané nemohou změnit politický systém v samé jeho podstatě, když si to budou přát?

Oni to nevědí, oni si to jen myslí. A myslí si to především ze dvou důvodů. Jednak jsme v tomto duchu vychováváni již od dob starého Rakouska, a současné školství i oficiální propaganda v tom pokračují. Paradoxní je toto přesvědčení především v kontextu všech těch radikálních změn, úspěšných revolucí, které v evropských dějinách proběhly a díky nimž nyní žijeme v relativně demokratické společnosti a těšíme se té míře lidských a občanských práv, kterou nyní máme, ale kterou jsme vůbec neměli v minulosti.

Ovšem revoluce, i ty buržoazní, jsou nyní různými konzervativními a pravicovými ideology pomlouvány, a pokud to není možné, jako v případě té naší poslední z roku 1989, pak je potlačována úloha občanů a zdůrazňována rozhodující role elit, Václava Havla a jemu podobných, kteří snad sami a jen oni svrhli komunistickou totalitu. Statisíce lidí v ulicích neznamenaly podle této oficiální hagiografie nic a nebo jen pasivní masu, která by bez svých vůdců nic nedokázala. Masa je bezvýznamná, vůdci jsou všechno. Že to takto nebylo, že revoluce proti komunistické moci propukla zdola, není důležité. Důležitá je propaganda, pod jejímž soustředěným tlakem jsme si nechali tuto revoluci ukrást, nejprve fakticky ve dnech následujících po listopadu 1989 a nyní stále a opakovaně znovu, kdy je nám zcizováno její ideové a morální dědictví vzpoury občanů proti útlaku a boje za svobodu. Tato morální krádež podrývá naši sebedůvěru, sugeruje nám přesvědčení, že nic nedokážeme a nikdy jsme nic nedokázali.

Druhým důvodem proč věříme této lži, je, že je pro nás pohodlná. Naše potíže nejsou ještě natolik velké, natolik bolestné, abychom kvůli nim vyšli do ulic a opět stáli na náměstích. Kalkulace ztrát, nepohodlí, rizika a námahy na jedné straně a tepla doma u televize či v hospodě u piva na straně druhé, vychází pro velkou část občanů stále ještě ve prospěch televize a piva.

No ano, změna politického systému není možná bez změny zákonů. Referendum o radaru není dokonce možné bez přijetí ústavního zákona. A pokud budeme uvažovat stále jen v rovině pokorných učitelských suplik paní kněžně, nikdy to ani možné nebude. Jenže my jsem také měli ústavní princip zakotvující vedoucí úlohu jedné strany a smetli jsme tuto ústavu i moc této strany. Co šlo tehdy, a před tím v dějinách mnohokrát, to je možné i nyní. Jediné, co je potřeba, je, abychom tuto změnu skutečně chtěli a byli pro ni ochotni také mnohé obětovat. Jestliže nechtějí změnit ústavu zavedené politické strany, mohou ji změnit statisíce občanů v ulicích a na náměstích. Tento stát je totiž náš a ústava není nic jiného než soubor základních pravidel, která jsme si přijali pro náš společný život v tomto NAŠEM státě. Také proto byla poslední španělská Ústava přijata v celostátním referendu.

Možné je tedy vše, pokud to budeme skutečně, účinně a vytrvale chtít.

V tomto úsilí nám ale stojí v cestě ještě tři velké překážky.

Jednak je to atomizace moderní společnosti a české zvláště. Proti sevřené společenské elitě "horních deseti tisíc", dobře si vědomých svých společných zájmů a pevně semknuté pro jejich obhajobu, stojí rozbitá masa dolních deseti (jinde pak více) milionů, v níž se převážná část jejích členů stará především jen sama o sebe a k uvědomění si společného zájmu na změně systému ještě nedospěla.

Ve specificky českém případě jsou to pak navíc komplexy méněcennosti, lokajské, slouhovské mentality, která se nedováží hájit své zájmy především proto, že si nevěří. To raději bude vzhlížet zase k nějakému novému spasiteli, straně či vůdci, který to vše a k jejímu prospěchu ( ty svatá prostoto) zařídí za ni.

S tímto komplexem méněcennosti, mizivým či žádným občanským sebevědomím, úzce souvisí elitářství, kterým je česká společnost prosáknuta na pravici i tzv. levici. Tak zvaný obyčejný člověk je pak považován za hlupáka, který je dobrý jen k tomu, aby jednou za čas vhodil od urny hlasovací lístek. Celý zápas mezi pravicovým a levicovými stranami se pak za ochotné asistence intelektuálů, těch největších elitářů, odehrává jen o to, kdo má této mase nesvéprávných, v podstatě slabomyslných, a proto také nebezpečných občanů vládnout.

Přetrvávající elitářství znemožňuje utvoření skutečně účinné revoluční síly, schopné změnit tento prohnilý systém a konečně prosadit zájmy občanů jako zájmy rozhodující.

Elitářství rozděluje českou společnost, rozbíjí její potenciální jednotu, a tak nás činí všechny bezmocnými, jak intelektuály, tak i všechny ostatní.

Takže opět, změna je možná, jen chtít!

A co vlastně chceme?

Co bych celé diskusi o revoluční změně politického systému ovšem vytknul, je, že se odehrává na pozadí celého souboru zamlčených předpokladů a cílů, že se tedy diskutující nezaměřili nejprve na pojmenování problémů, které chtějí řešit a na analýzu jejích příčin. Původní Smithův návrh začíná moralizováním a moralizováním pokračuje. Ano, všichni bychom chtěli, aby politika nebyla natolik prolezlá korupcí a podvody, aby se politikové zabývali skutečně důležitými problémy. Podstatnější ovšem je odpověď na otázku, proč to nedělají, zda-li stačí deklarována vyšší kvalita nezávislých kandidátů na odstranění těchto zlořádů.

Druhá chyba tohoto návrhu je přecenění významu prostředků, internetu, a to natolik, že se chvílemi stává již sám o sobě cílem.

Jestliže jsou politické strany a politikové vinni tím, že prosazují svoje soukromé zájmy jako prioritní na úkor zájmu celé společnosti, proč by se stejného zločinu neměli dopouštět nezávislí kandidáti? Vždyť morální bezúhonnost a čestnost propagují již současní politikové, když se ucházejí o naše hlasy! Pak i před tím se ovšem chovají ve skutečnosti jinak.

Toto jejich chování je umožněno jejich praktickou nezávislostí na přáních a názorech voličů, která je zakotvena již v základních principech zastupitelské demokracie. Takto nezávislí na nás, voličích budou ale i případní nezávislí kandidáti, jejichž nezávislost se nevyčerpá nezávislosti na konkrétní politické straně, ale zůstane zachována i v tom podstatném -- ve vztahu k občanům.

Takový model je přitažlivý pro ambiciózní a umanuté individualisty s utkvělou ideou, kteří se nechtějí nikomu a ničemu podřizovat, a proto odmítají politický postup uvnitř nějaké strany, kde by museli brát ohledy na její ostatní členy a dohadovat s nimi kompromisy. Ze stejného důvodu pak nebudou brát ohled na své voliče po svém zvolení. Dokonce se na nás budou ohlížet ještě méně než již zavedení politikové. Lék je v tomto případě horší než nemoc, kterou má údajně léčit.

Ano, internet je dobrý nástroj, podstatnější jsou ovšem cíle. Nezneužívejme internet k tomu, abychom s jeho pomocí dostali k moci pár dalších totalitářů. Právě tento důsledek je totiž nejpravděpodobnější.

Co skutečně chceme, je, aby politikové respektovali přání a zájmy většiny občanů. Internet k tomu může být dobrý nástroj, který urychlí, zjednoduší a podstatně zlevní iniciování a konání referend, tj. přímého rozhodování občanů mimo politické strany i jednotlivé politiky, ať již zvolené jakoukoliv metodou.

Internet je také takto dobrým nástrojem pro konání referend o odvolání politiků, kteří voliče zklamali a jejichž předvolební sliby a tvrzení o morálních kvalitách se ukázaly být falešnými. Avšak přímá demokracie je možná i bez něj, i když s ním je snazší. Není však možná bez aktivních a odhodlaných občanů. Ty žádné tzv. morální osobnosti nemohou nahradit. Mějme také stále na paměti starou zásadu, že každá moc korumpuje . Každý politik proto musí být pod stálou kontrolou občanů, které má zastupovat. Sliby zde nic neplatí.

P.S. Každému, kdo chce něco psát o přímé demokracii, bych rovněž doporučil, aby si nejprve ujasnil, co má na mysli, a jestli jeho představa o přímé demokracii odpovídá skutečnosti.