22. 9. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
22. 9. 2008

Pošpiněný institut prezidentských milostí

Statistiky dokazují, že oba čeští prezidenti jsou ve srovnání se svými komunistickými předchůdci skrblíky v nakládání s institutem milosti prezidenta republiky. Zatímco soudruzi prezidenti rozdávali milosti po stovkách a navíc hýřili amnestiemi, páni prezidenti vystačí s desítkami, a Václav Klaus dosud nikdy nevyužil práva vyhlásit amnestii. Platí to i v případě Václava Havla, kritizovaného za tzv. podivné milosti, ovšem Václav Klaus nakládá se svým právem milosti tak opatrně, že je povznesl – obrazně řečeno – až na úroveň „božské milosti“.

Dokladem jeho opatrnosti je např. opakovaně odmítaná žádost o milost pro ods. A.R., která se dostala do vězení, když těžce zranila muže, jenž se ji pokusil znásilnit. Nedosti na tom, že o milost pro ni žádá nejen její rodina a přátelé, kteří do případu nahlížejí zvenčí, nezaujatě a její odsouzení považují za hrubý justiční zločin, ale sám prvoinstanční soudce, který nebožačce kdysi v situaci absolutní důkazní nouze uložil krutý desetiletý trest, opakovaně v soudní síni jako předseda senátu, rozhodujícího o její žádosti o povolení obnovy procesu, prohlásil, že uložený nepodmíněný trest je nesmyslný a neplní výchovné poslání a nepřímo vyzval pana prezidenta, aby pochybení justice napravil udělením milosti (obnovu procesu nicméně nepovolil, nejspíš proto, že A.R. se svým současným obhájcem v zádech by v obnoveném řízení patrně dosáhla zprošťujícího rozsudku a odhalila tak jeho nezpůsobilost soudit).

I když v jednotlivých případech kvůli prezidentově zdrženlivosti reptám, uznávám, že jeho zásada, že „milostí má být jako šafránu“ je zcela správná. Milost prezidenta je nesystémový zákrok a v situaci, kdy stát nepostavil účinné hráze svévoli a neodpovědnosti orgánů činných v trestním řízení, by jeho používání k masové nápravě justičních křivd bylo paradoxem.

Přestože toto vše je dobře známo, podáním Renáty Vesecké došlo k opakovanému pokusu přimět pana prezidenta, aby udělil milost v případě trestného činu, spáchaného ve službách protiprávního režimu. Kdysi to byl vlastizrádce Karel Hoffmann, pro kterého různí přímluvci žádali milost s ohledem na jeho vysoký věk. Pan prezident nevyhověl a pozdější vývoj ukázal, že milosti nebylo třeba: naše justice při všech svých vadách je přece jen humánnější než její totalitní předchůdkyně a zná standardní prostředek upuštění od vykonání trestu ze zdravotních důvodů. Osmdesátiletý Karel Hoffmann se tak po 26 dnech ztráty svobody a vyšetření v nemocnici Vězeňské služby ČR vrátil na svobodu, aniž by prezident musel pošpinit institut milosti jeho použitím na úlevu kolaborantovi.

Je překvapivé, že po této zkušenosti přichází s podobným požadavkem ve prospěch bývalé prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové, spolupachatelky justiční vraždy Milady Horákové, sama nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Dožaduje se slitovnosti s velmi starou ženou, u které prý trest vzhledem k časovému odstupu mezi zločinem a odsouzením nesplní účel a tvrdí, že jejím uvězněním by naše justice klesla na úroveň nemilosrdných soudů z padesátých let. Sama Renata Vesecká je bývalá prokurátorka protiprávního režimu, tedy vlastně mladší kolegyně odsouzené. Je možné, že právě tato okolnost jí brání nechápat obludnost své argumentace. Především jistě ví, že odsouzená dosud nevyčerpala všechny mimořádné opravné prostředky a má samozřejmě možnost žádat, aby soud upustil od výkonu trestu s ohledem na její zdravotní stav. Mělo by jí být zřejmé, že za těchto okolností by udělení milosti bylo předčasné, neboť obtížnou životní situaci odsouzené lze řešit standardními prostředky.

Ponechám stranou otázku, zda Ludmila Brožová-Polednová skutečně zasluhuje soucit. V době, kdy se účastnila politických procesů, neměla slitování se svými oběťmi, a navrhovala pro ně daleko krutější represe, než by bylo její případné dožití v humánním prostředí některé z českých ženských věznic. Dnes si stále myslí, že Milada Horáková byla vinna a nechápe, čeho se sama dopustila. Neprojevuje lítost. Výkon trestu by jí možná dal příležitost, aby dospěla k poznání, že se skutečně provinila. Mimo to by jej vykonala v prostředí, které není o mnoho horší než špatná zařízení pro seniory. Zejména by ale posloužil jako varování do budoucnosti pro všechny, kdo by se snad znova rozhodli užívat své moci způsobem, příznačným pro justici padesátých let. Možná by mohl být i varováním pro některé současné žalobce a soudce, kteří nakládají s osobní svobodou obžalovaných lehkomyslně a posílají za mříže nevinné lidi. Je jediný důvod, pro který je snad na místě litovat odsouzenou: je pouhou mřenkou, která byla chycena do sítí spravedlnosti, když velké ryby, které jí daly moc a vytvářely podmínky pro zneužívání justice, spravedlnosti unikly.

Paní nejvyšší státní zástupkyně musí vědět, že žádost o milost, podaná před vyčerpáním standardních prostředků k odvrácení nástupu trestu, je předčasná, a že by prezident pošpinil pečlivě opatrovaný institut milosti, kdyby jí ukvapeně vyhověl. Pokud přesto dala svou autoritu do služeb získání neoprávněné výhody pro tuto odsouzenou, lze to považovat za zneužití postavení. Staví-li rozhodnutí současného soudu, poslat do vězení starou ženu, na roveň s krutostí justice padesátých let, projevuje nepochopitelnou nevědomost a uráží současnou justici: komunistické soudy často posílaly do vězení nevinné lidi, odsouzené ve vykonstruovaných procesech, jejich rozsudky byly ve své podstatě nezákonné, kdežto Ludmilu Brožovou-Polednovou odsoudil řádný soud demokratického státu, který má přece jen k právnímu státu nesrovnatelně blíže než režim, jemuž ona sama i odsouzená sloužily.

Zvláště podivné je, že slitovnost se spolupachatelkou justiční vraždy je výjimečným činem v praxi paní nejvyšší státní zástupkyně. Není znám žádný případ, kdy by se u pana prezidenta veřejně přimlouvala za oběť selhání justice. Známe pouze případy, kdy se dovolávala v neprospěch odsouzených nebo zproštěných obžaloby a doporučovala ministrovi spravedlnosti zamítnutí podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Proč se tedy zastává právě Ludmily Brožové-Polednové? Zdá se, že se zde opět projevil její sklon řídit se zásadou „quod licet iovi, non licet bovi“, kterou uplatnila v přístupu ke kauze Jiřího Čunka. Nevíme nic o tom, jaké jsou skryté motivy jejího počínání. V každém případě princip uznání práva vyvolených na zvláštní přístup k jejich věcem je něco, co do trestního řízení nepatří a dokonce odporuje jeho ústavněprávním základům. Nabízí se otázka, zda nositelka takového přístupu je tou správnou osobou v čele Nejvyššího státního zastupitelství ČR.

Autor je aktivistou spolku Šalamoun. Šalamoun se kroky, zejména směrovanými na ministra spravedlnosti a prezidenta, snaží o ovlivnění řady soudních případů.

                 
Obsah vydání       22. 9. 2008
22. 9. 2008 Gordon Brown se chce zachránit globální iniciativou proti finanční krizi
22. 9. 2008 Zákaz pražského karnevalu míří k Nejvyššímu správnímu soudu
22. 9. 2008 Cesta z pasti pro nelegály Milan  Daniel
22. 9. 2008 Čunkův recept na demokracii: politické bratrstvo Boris  Cvek
22. 9. 2008 Není investigativní žurnalistika na scestí? Miloš  Dokulil
22. 9. 2008 Pošpiněný institut prezidentských milostí Zdeněk  Jemelík
22. 9. 2008 Udělá americká vláda sama bankrot?
22. 9. 2008 Michael  Marčák
22. 9. 2008 Gordon Brown vede Labouristickou stranu k rozdrcení v příštích volbách
22. 9. 2008 Finanční krize: Komu se dá věřit ?!? Ladislav  Žák
22. 9. 2008 Kapitalismus vždycky ví, jak problém vyřešit Milan  Kohout
22. 9. 2008 Obětí Mnichova byla i Milada Horáková Miloslav  Štěrba
22. 9. 2008 Associated Press: Rosenbergovi synové přiznali, že jejich otec byl špion
22. 9. 2008 Michael  Marčák
22. 9. 2008 Nord Stream: Putin zve po tvrdém vyjednávání Evropu k spoluúčasti
22. 9. 2008 O posmrtném životě historických osob, neboli Ani velkému počtu hlasů se někdy nedá věřit Uwe  Ladwig
22. 9. 2008 Paranoia nikdy nepřináší mír, ale vždycky jen válku Štěpán  Kotrba
22. 9. 2008 K romskému táboru patří romské písničky i čardáš Pavel  Pečínka
22. 9. 2008 Gazprom bude těžit plyn v Bolívii
22. 9. 2008 Vůdcovo hlavní město kultury Richard  Seemann
19. 9. 2008 Protestujeme proti likvidační politice české vlády
22. 9. 2008 Křesťanská identita Evropy Jan  Sova
19. 9. 2008 Kde a kdo jsou ti extrémní levičáci Lubomír  Molnár
19. 9. 2008 Proč bychom měli vědět, jaké otázky položil LHC Miloš  Dokulil
19. 9. 2008 Jsou Češi heretici? Miloš  Dokulil
19. 9. 2008 Nekompetence, anebo nějaká "tajná strategie"?
18. 9. 2008 Co ukazuje finanční krize Jan  Mertl
18. 9. 2008 Strčte si vaše kostky cukru za klobouk, pane Vondro! Josef  Brož
18. 9. 2008 Nad léčivými jointy s Lumírem Hanušem Štěpán  Kotrba, Lumír Ondřej Hanuš
11. 9. 2008 Hospodaření OSBL za srpen 2008