Žádné jiné evropské město nemuselo takto prezentovat svou problematickou minulost jako Linec, úzce spojený s životem Adolfa Hitlera. Místo toho, aby se snažilo skrýt tuto neblahou část své historie, volilo ofenzivní cestu. Výstavou chce odkrýt pozadí nacistické gigantománie, kdy se Hitler rozhodl toto město výroby ocele, kam chodil do školy, zařadit mezi pět "vůdcových měst" Velkoněmecké říše. Mělo zde být vybudováno centrum kultury s gigantickými stavbami. Nad městem se měl skvět v pohřební věži sarkofág s "Vůdcovými ostatky". Nakonec však kromě výstavby Nibelunského mostu žádná z těchto idejí nebyla uskutečněna. Jak prohlásil při otevření výstavy zemský hejtman Horních Rakouska Josef Pühringer, "žádný z těchto plánů se nestal realitou, ale nad tím nepláčeme".

Jako "rodná župa Vůdce" si tehdy Linec dělal naději, že ze sebe střese provinční image. O to měl osobní zájem sám Hitler. Ten k jeho přeměně pozval nejznámější architekty Třetí říše, aby Linec proměnili v dunajskou kulturní metropoli. Plánovány byly monumentální divadelní budovy a podle vzoru Budapešti zde měly vzniknout okázalé třídy a gigantické Náměstí kultury u hlavního nádraží. Do roku 1955 měla stát budova nové opery a Hitlerovo muzeum. Tam měly být shromážděny diktátorovy fotografie a díla nacházející se v jeho "vlastnictví" od Dürera, Goyi, Vermeera po Rembrandta. Jejich židovští majitelé jich byli zbaveni za směšné odškodné. Hitler si přitom zajistil přednostní právo na veškerá zabavená kulturní umělecká díla v Třetí říši. Za nimi pak stojí tragické lidské osudy původních majitelů těchto děl.

Cestu k holocaustu si prostě nelze odmyslet od osobnosti Adolfa Hitlera a od jeho duševní proměny, která jej vedla k tomu, aby se stal hlavním iniciátorem vyhlazování židů. Z počátku odsuzoval antisemitismus, avšak pod politickým vlivem hlavního města monarchie se stal největším židobijcem v historii lidstva. Za šest let pobytu učinila Vídeň z mladíka, který přišel z provinčního Lince, fanatického vyznavače němectví a antisemitu. Hitler přijel do hlavního města z Lince, kde v tehdy šedesátitisícovém městě žilo pouhých pět set Židů. Přitom zkušenosti s touto komunitou měl dobrou, protože jeho rodinným lékařem byl její příslušník Eduard Bloch, kterého po anšlusu ochránil i s jeho rodinou a umožnil mu odjezd do emigrace. Zdali odjel i s obrazem, který mu věnoval Hitler za ošetřování své matky, není známo. Jako nadšený obdivovatel oper Richarda Wagnera osobně demonstroval proti vyhnání jejich propagátora Mahlera z ředitelského křesla vídeňskými antisemity. To, co provedl potom jako diktátor, nasál jako houba v ovzduší zetlívajícího centra císařství od antisemitských křesťanských politiků, od vyznavačů pohanské germánské mystiky a od radikálních propagátorů němectví. Když v roce 1913 opustil Rakousko, vypracoval si v Německu, kde žil až do konce svého života, na základě těchto znalostí svou politickou strategii, založenou na nenávisti vůči "nečistým rasám" a "neárijcům". Logicky pak plnil to, o čem v mládí četl v orgánu německého radikálního antisemity von Schönerera "Alldeutschen Tagblatts", a to, že se tito lidé musí odstranit.

Postupně, jak se Hitler seznamoval s tamním politickým ovzduším, začal však přebírat argumentaci radikálních velkoněmeckých sil křesťansko-sociálních antisemitů. Zvláštní pozornost věnoval tehdejšímu parlamentu " Říšské radě, kde trávil celé hodiny na návštěvnické galerii. Došel k přesvědčení, že v habsburské monarchii vládne chaos, zaviněný jejími národnostmi zde zastoupenými, především pak "českými národními socialisty". Z toho vyvodil závěr, že ústřední moc se rozpadne, když se zavede mezi národy všeobecné, rovné a stejné právo. Recept, jak tomu zabránit, slyšel z úst německých nacionálů a zapřísáhlých antisemitů. Například návrh německého poslance Karla Iro, který žádal "odstranění cikánů" za pomoci vytetování čísla každému z nich na pravé ruce, pak v praxi zavedl v koncentračních táborech Třetí říše. Jistě mu v jeho encyklopedickém mozku uvízl i výrok poslance Josefa Gregoriga, že když "pověsíme tři tisíce židovských burziánů, pak zítra bude obilí levnější". Aby mohl tyto myšlenky uplatnit v praxi, musel se Hitler stát politikem v zemi, která k nim nebyla hluchá, a tou se stalo Německo. Možná, že by se vyvíjelo všechno jinak, kdyby byl přijat na studia ve vídeňské akademii nebo kdyby nastoupil práci v opeře. Hitler po celá léta ve Vídni nepracoval a tvrzení, že se snad živil jako pomocný dělník na stavbách, se ukázala nepravdivá. Byl ke každé práci nepoužitelný, ať již jako malíř pohlednic, nosič zavazadel na Západním nádraží a nebo jako odklízeč sněhu. Když 25. května 1913 opustil Vídeň, přijel do Mnichova jako zcela neznámý mladík, který po vypuknutí světové války nastoupil dobrovolně do německé armády. I z ní se vrátil jako jeden z milionů vojáků poznamenaný útrapami války, ve které byl zraněn po zasažení yperitem..

Výstava v Linci je rozdělena do dvou dílů. V prvém úseku je vysvětleno kulturně politické pozadí v průběhu dějin, v druhém reálný kulturní život v době nacistické diktatury. Po převzetí moci Hitlerem a anšlusem Rakouska k Německu namalovali umělci jako Franz Xaver Weidinger obraz Lince vítajícího Hitlera pod vlajícími vlajkami s hákovým křížem. Jiní se koncentrovali na idylické obrázky rodin a krajiny, které měly nepolitický charakter. Výstava však současně ukazuje hrůzy tohoto období. Lebky a vyhublá lidská těla, popisovaná Simonem Wiesenthalem. "Nechceme být zobrazováni jako země nacistů, ale nebudeme zamlčovat, co se tady stalo", prohlásil Pühringer. "Horním Rakousům nelze nic předhazovat, ale máme povinnost se s nejtemnějšími kapitolami našich dějin zabývat".

V sobotu zavítala shodou okolností do Lince německá spolková kacléřka Angela Merkelová. Přijela sem na pozvání předsedy lidové strany vicekancléře Wilhelma Molterera podpořit jeho stranu v nadcházejících parlamentních volbách, které se budou konat příští neděli. "Chtěla bych, aby se Willi Molterer stal spolkovým kancléřem Rakouska a spolu se mnou utvářel Evropu". Její slova byla přijata s bouřlivými ovacemi shromážděných lidoveckých aktivistů. Kandidát na rakouského kancléře Molterer prohlásil, že Evropská unie potřebuje osobnosti, pro které je sjednocená Evropa drahocenná a nelze ji obětovat pravým či levým populistům, protože je základem našeho blahobytu.