23. 6. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Dominika Dery: The Twelve Little Cakes
23. 6. 2008

RECENZE

Dvanáct vzpomínek na „Gustu“ proti gustu intelektuálního establišmentu

Bude téměř neznámá exbalerína z Černošic literárním mluvčím té části naší generace, která raději našla uplatnění v cizině?

Motto: Talent, který se prosadí sám, je pro nás většinou ztracen.

Prof. Jiří Wiederman v přednášce „Proč nám nefunguje věda tak, jak bychom si přáli?“

Poprvé jsem knihu The Twelve Little Cakes držel v ruce před několika lety v knihkupectví Barnes&Noble, ale nakonec jsem ji odložil, protože jsem mylně předpokládal, že se bude jednat o nezábavné nebo tendenční líčení, jakých jsem přečetl více, než bych chtěl. Podruhé jsem byl však na dětské memoáry Dominiky Dery upozorněn poměrně nedávno v reakci na vlastní článek v BL a tentokráte jsem si již román obstaral a přečetl. Nutno dodat, že jsem udělal více než dobře a dopřál si pěkný čtenářský zážitek. Kniha se navíc nepřímo dotýká celé řady oblastí, které byly v poslední době diskutovány autory BL (normalizační minulost, stav české literatury, vzdělanosti atd.).

Jsem si vědom toho, že česká literární kritika je háklivá na knihy, které se takzvaně hezky čtou a že konstatování „mně se to moc líbilo“ z úst pouhého čtenáře, jako jsem já, je pro certifikované literární odborníky iritující a pro autora „líbivého románu“ dopředu představuje onen příslovečný „polibek smrti“ (a jak jednou padne v intelektuálním magazínu slovo „kýč“, je s autorem už úplný konec). Nechci tedy autorce svojí pochvalou přinést více škody než užitku, ale myslím si, že její románová prvotina by si zasloužila pozornost české literární scény, a pokud se jí této dostat nemůže, pak tedy alespoň pozornost čtenářů BL. Samozřejmě že striktně vzato nepatří anglicky vydaná kniha do české literatury.*) Jenže tematicky se jedná o plně český román napsaný anglicky, a máme zde tedy zhruba stejný problém, jaký existuje například s Egonem Hostovským, který musel velkou část svého díla směřovat pro severoamerický knižní trh.

Děj The Twelve Little Cakes se odehrává v Černošicích u Prahy, kde malá Dominika vyrůstá se svou starší sestrou, psem a rodiči, kteří jsou po roce 1968 odstaveni od možnosti profesní seberealizace. Její ze strany vyloučený otec patří do oné kategorie lidí, které sklerotický režim pronásleduje nikoliv proto, že by pro něj představovali reálné nebezpečí, ale jaksi ze setrvačnosti a v důsledku osobní msty. Malá Dominika je nadprůměrně upovídaná, ale jinak má normální starosti svého věku: zvířátka, tancování, pionýrské aktivity a krásnou starší sestru, ono věčné prokletí sester mladších či méně krásných. Kromě toho, že se tajná policie občas snaží zbavit jejího otce práce a že její prarodiče kvůli politice nemluví s jejími rodiči, se jí režim nijak zvlášť nedotýká.

Román má vedle poetického líčení i vedlejší dějové linie, které většinou pojednávají o schopnosti Dominičina otce Jardy proplouvat skrze nepřízeň socialismu. Z vedlejšího děje bylo pro mě osobně zajímavých hned několik věcí. Například tvrzení, že Kriegelova urna byla nalezena na veřejných záchodcích nebo že poloamatérský tým postavil komerčně úspěšné zařízení na levné a spolehlivé měření povrchového náboje na mikročásticích. Obě události by dle mého názoru i po letech stály za samostatné reportáže.

Hlavní vzkaz autorky je poměrně přímočarý: štěstí záviselo na rodině a nejbližším okolí a politika jej ovlivňovala jen málo. Dery byla jako dítě šťastná i bez dnešních konzumních vymožeností a je za to svým rodičům dodnes vděčná. To je v knize vyjádřeno velmi kouzelným způsobem. Ostatně i oněch dvanáct zákusků představuje dvanáct autorčiných oblíbených laskomin ze socialistických cukráren, které si ovšem jako dětská baletka nemohla nikdy dovolit pojídat tak, jak by chtěla, a které pro ni tak dodnes představují ve vzpomínkách nedostižnou ambru.

Leč Dery nezakrývá, že společnost byla prolezlá korupcí a přetvářkou. Líčení normalizačních let v podání Dominiky Dery však bude nepřijatelné pro obě strany „našeho sporu o minulost“, abych použil slova vrchního hradního pána. Pro staré bolševiky, kteří se zde na BL agresivně bijí za socialistické školství a socialistické zdravotnictví, bude kritika z pera autorky stravitelná snad ještě hůře než od nějakého ódeesáckými rodiči indoktrinovaného středoškoláka na blogu iDNES. Dery totiž nepoužívá k vykreslení socialistického nesmyslu žádná srdcervoucí dramata či velká slova, ale dobře si pamatuje meloucháře, pití v práci a absurditu systému, kdy na základní škole vládly uklízečky a kdy musela jako pacient na infekčním oddělení „špičkové“ pražské nemocnice přebalovat nemluvňata.

Nic, co by chtěli číst sympatizanti KSČM, nic co by chtěli slyšet mnozí starší učitelé a lékaři. Na druhé straně je její celkové hodnocení nepřijatelné především pro pseudopravicovou kulturní elitu, která se neustále snaží dokázat, že údajné hrůzy normalizace mohou být použity k obhajobě fašistických režimů na jih od Mexika a že československý socialismus byl jako německý nacismus.

V líčení Dominiky Dery je Husákův režim absurdní, záludný, pokrytecký a neefektivní, ale nenajdete v něm koncentrační tábor na stadionu. A dokud jej autorka do textu nedodá, bude její líčení doma považováno za „lakování socialismu na růžovo“.

Autor mnohem starší a literárně vyspělejší, Stanislav Komárek, má v prvním díle své trilogie absurdní dialog mezi českým a jihoamerickým politickým emigrantem. Jihoameričan se ptá: „Mučili tě?“ a po Čechově záporné odpovědi dodává: „Ale hlad jsi měl?“ Po další záporné odpovědi již nelze nic vysvětlit…

Přitom předchozí režim byl bezpochyby zlý v mnoha ohledech. Tím, jak plýtval talentem a ubližoval slušným lidem, ničením životního prostředí či tím, jak nakupoval zbytečné tanky a letadla a přitom nebyl schopen poskytnout základní zdravotní péči západoevropského standardu. Jenže to jsou zločiny, které lze jen těžko vyšetřovat Úřadem, které lze jen těžko převést do černobílého hollywoodského scénáře. Je totiž velmi snadné postavit před soud bývalého pohraničníka, který měl tu smůlu, že se k něčemu připletl a zrovna uměl střílet. Je mnohem těžší se ptát, kdo svíral hrdla vysokoškolsky vzdělaným českým mužům, když v podobě četařů absolventů věrně a loajálně sloužili režimu jako (pod)důstojníci Varšavské smlouvy. (A jak se dnes dočítáme na Neviditelném psu, většina normalizačních tatíků byla přitom již za normalizace pravicově a proamericky orientována a dávno chtěla být v NATO a mít americké raketové základny :-).

Dery používá pro tu část socialismu, kterou sama zažila, metaforu starého draka, který je sice zlý a potenciálně mocný, ale jen velmi zřídka vyleze ze sluje, aby někoho sežral. A s nástupem přestavby drak v podstatě skomírá již úplně. Lidé, kteří žijí v blízkosti sluje, jsou však bohužel zlí jeden na druhého. Za sebe říkám, že si onoho draka i jeho „sousedy“ pamatuji zhruba stejně jako Dominika Dery, a proto je mi její interpretace blízká. A je mi jedno, jestli nás nějaký agresivní normalizační tatík označí za „mankurty bez paměti“ (Jan Rejžek: Já a Nohavica, LN 22.11.2007).

Román bych jednoznačně doporučil nejen na přečtení, ale i pro výuku angličtiny. Českou verzi by si plně zasloužil, byť se jí patrně nedočká. Pro české vydání by kniha musela být upravena, protože český čtenář opravdu nepotřebuje vysvětlovat, co to byly melouchy (i když pro nejmladší generaci by možná i toto bylo užitečné). Důležitější než český překlad „Dvanácti zákusků“ je však to, co Dery napíše v budoucnosti. Nabízejí se jí hned dvě témata. Jedním je přímé pokračování příběhu: Dominika roste a tančí čím dál víc. Chlastající hoši z ČSAV, kde její maminka psala knihy o ruské přestavbě, dostali na starost Československo. Rozdělili ho a vymysleli kupónovou privatizaci. Knihy z devadesátých let jistě existují, ale bylo by zajímavé, jak by se s tématem vypořádala autorka.

Druhým potenciálním tématem, které navíc zatím nebylo literárně zpracováno, je osud naší třetí emigrační vlny (myšleno post 1990). Nás všech, kteří jsme se z různých důvodů nedokázali uplatnit v České republice, a tak jsme raději dosáhli na kariéry v zahraničí. Dominika Dery je nakonec sama členem této části naší generace a podle zahraničních médií žila dlouho ve Francii, USA i v Austrálii. Ostatně její schopnost psát anglicky je mezi českými literáty téměř unikátní a vydáním knihy „u Tučňáků“ dosáhla na metu, která je pro většinu domácích autorů nedosažitelná. Napadá mě znovu porovnání s Hostovským a například jeho romány Cizinec hledá byt a Dobročinný večírek. Jenom doufám, že Dominika Dery bude ve svém literárním exilu šťastnější než Egon Hostovský, kterému bohužel anglo-americká literární identita nevyhovovala. Dery má nejlepší předpoklady napsat příběh z naší generace, který rozbourá obvyklé české stereotypní a schematické představy nejen o tom, proč mladí lidé do anglicky mluvící civilizace odcházejí, ale i o této civilizaci samotné.

Dominika Dery je talentovaná, ale bezpochyby ještě stále začínající spisovatelka. Nechci proto vystupovat jako její nekritický fanoušek a uznávám, že odborná recenze může mít větší hodnotu než čtenářská a že by se na její knize jistě našly i kritizovatelné aspekty. Jenomže odborného hodnocení jejího díla se patrně dočkám jen stěží. Zajímalo by mě, proč je Dery, které se ve světě podařilo to, co málokterému autorovi naší generace, doma, kde se pozornosti dostane každé lokální hvězdičce, ignorována. Chtěl jsem z tohoto faktu vyvodit důkaz buď o zlé vůli domácí literární kritiky, nebo o její totální bulvárnosti (sledováním iDNES lze totiž získat dojem, že mladou umělkyni nejlépe a nejraději postřehneme, když se svlékne pro Playboy). Moje sestra, která má s českou kulturní scénou svou vlastní specifickou zkušenost, mě však upozornila, že domácímu prostředí nerozumím. Za ignorováním Dery prý není primárně zlá vůle, ale pouze malý trh, který vede k omezenosti a k tomu, že kritiku zajímá pouze „hlavní proud“. Věřím, že má moje sestra pravdu. Příliš uklidňující však její vysvětlení není.

Uvidíme, zda se autorka prosadí i doma. V každém případě doufám, že Dominika Dery píše právě teď, ať už je to cokoliv.

Dominika Dery, The Twelve Little Cakes, vydal Riverhead Books ze skupiny nakladatelství Penguin, New York, září 2004. Pro vydání v pevné vazbě: ISBN1573222836, ISBN13: 9781573222839.

Vybrané citáty:

Narozdíl od západních Němců, kteří po válce investicemi přebudovali svoji zemi s vírou v budoucnost národa, jsme my svůj národ opustili a obrátili jsme se jen sami k sobě.
Byla jsem dobrá trubka. Nebyla to moje chyba, že orchestr byl špatný.

-A tvoji rodiče chodí do kostela?

-Ne. Táta furt jen hledá práci a maminka píše knihy o ruské ekonomice.

Kolem oběda se všichni shromáždili v jedné z větších kanceláří, aby pili víno a popřáli k narozeninám příslušnému kolegovi. A už brzy odpoledne byl v jinak nevlídných chodbách slyšet smích. Byla jsem vždy vítána, a tak jsem si užila spoustu limonády a dortů s lidmi, kteří po revoluci začali vládnout. Strávila jsem tak nejedno veselé odpoledne díváním se na to, jak se budoucí lídři Československa ožírají do němoty, dokud moje matka nedokončila práci a nepřišla si mě vyzvednout.
Je to výborný vtip, a kdybys nebyla tak zaměstnaná dolézáním za komunisty, tak bys ho taky chápala.
Všechno, co bylo třeba, byly pořádné kozy.

Dominika Dery (Dominika Furmanová, 7.března 1975)

O samotné autorce ), absolventce konzervatoře a bývalé baletní tanečnici, se toho nikde moc nedozvíme. V katalogu NKP lze nalézt tři sbírky její poezie, australský rozhlas s ní přinesl sympatický rozhovor, ve kterém je ale přerušena, když začne chválit Gorbačova na úkor Reagana (Austrálie byla zrovna tehdy hodně proamerická). Internet je plný pochvalných recenzí (pochopitelně zahraničních) a na západním pobřeží USA se o ní dokonce i učí v kurzech literatury. V Česku nic.

*) Pozn. JČ:Historie národních literatur se bude muset vyrovnat se skutečností, že mnozí její příslušníci v globalizovaném světě sice píší o skutečnost z hlediska určité , ale publikují svá díla v zahraničí v cizím jazyce. Jak o tom svědčila minulý týden na konferenci CRCEES v britském Nottinghamu kolegyně polonistka z Glasgow University Elwira Grossmanová, v Británii a v USA dnes v angličtině publikuje celá řada mladšíchy polských spisovatelů, žijících mimo Polsko. Je, či není jejich dílo součástí polské literatury?

                 
Obsah vydání       23. 6. 2008
23. 6. 2008 Postavte šéfy ropných společností před soud, požaduje čelný klimatolog
23. 6. 2008 Anglická nemoc
23. 6. 2008 Stávkokazi: Paroubek a jeho žirafa
23. 6. 2008 Dvanáct vzpomínek na „Gustu“ proti gustu intelektuálního establišmentu Michael  Volný
23. 6. 2008 Kterak dva Římani pili jed Michal  Šanda
22. 6. 2008 Zveme vás na večer poezie
23. 6. 2008 Přeběhlíci Boris  Cvek
23. 6. 2008 Pohrdám islamismem
21. 6. 2008 Zdánlivě banální příběh: zemřela Alexandra Berková Irena  Ryšánková
23. 6. 2008 Většina britské veřejnosti pochybuje, že globální oteplování způsobuje člověk
22. 6. 2008 Hutton: Budeme-li se spoléhat na volný trh, dojde ke katastrofě
21. 6. 2008 Británie neratifikovala Lisabonskou smlouvu
21. 6. 2008 Británie se rozhodla realizovat ekologickou revoluci
21. 6. 2008 Nejchudší kuřáci dostanou peníze, pokud přestanou kouřit
21. 6. 2008 Lisabonská smlouva jako test dospělosti Evropy i test odpovědnosti českých politiků Štěpán  Kotrba
23. 6. 2008 Lisabonská smlouva není test, oni to myslí vážně Jan  Zeman
20. 6. 2008 Co na to ekofašisté ??? aneb české názory na jedné dálnici Pavel  Zoch
23. 6. 2008 Má věda v regionech právo na existenci? Michal  Giboda
23. 6. 2008 Anketa Eurobaromètre Gallupova ústavu hlásí výsledky irskeho hlasování Karel  Košťál
23. 6. 2008 Francie by dnes Lisabonskou smlouvu odmítla Karel  Košťál
23. 6. 2008 Relativita inflace
18. 6. 2008 Sedm pražských dnů v srpnu 1968 a další klíčové dokumenty
18. 6. 2008 O co šlo v roce 1968: Další dokumenty Vilém  Prečan
23. 6. 2008 Motorový hovadismus František  Řezáč
23. 6. 2008 Chudoba v blahobytné společnosti, aneb O nutnosti osvětově výchovné práce Uwe  Ladwig
22. 6. 2008 Vox populi Ladislav  Žák
23. 6. 2008 Rodina a víra, věci podezřelé
22. 6. 2008 Pohádky a mýty jsou stále s námi Jana  Ridvanová
23. 6. 2008 Zpravodajství iráckého odboje za dny 1. – 15. června 2008
23. 6. 2008 Válečný zločinec Ašner se objevil mezi chorvatskými fanoušky Richard  Seemann
21. 6. 2008 Mareš skončil s extremismem
20. 6. 2008 LN: Nalézání jednoduchých antisemitských receptů, aneb jaké otázky kladl redaktor Orientace Petr Zídek Alexandra  Štefanová
21. 6. 2008 Immanuel Wallerstein: Obamovo vítězství? Jak bude velké? Jak dalekosáhlé? Immanuel  Wallerstein
21. 6. 2008 Na úsvitu nové doby Ladislav  Žák
20. 6. 2008 Nová tvorba Jaroslava Hutky
20. 6. 2008 Požadavky Gordona Browna, aby byla zvýšena těžba ropy, jsou "iracionální"
20. 6. 2008 ČR schválí zákon o nebezpečném pronásledování (stalking)
20. 6. 2008 Otevřený dopis Ondřeji Neffovi Jakub  Rolčík
20. 6. 2008 Meteorit z Murchisonu není kontaminován blízkou farmou
20. 6. 2008 "Poslední fáze" boje proti rakovině?
6. 6. 2008 Hospodaření OSBL za květen 2008

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
23. 6. 2008 Dvanáct vzpomínek na „Gustu“ proti gustu intelektuálního establišmentu Michael  Volný
22. 6. 2008 Zveme vás na večer poezie   
12. 6. 2008 Hluboká textová analýza žije nejen v Londýně, ale i v Hradci Králové Tomáš  Koloc
10. 6. 2008 F. X. Šalda: "Karel Čapek byl tichošlápek!"   
4. 6. 2008 Nestoudná drzost: Projevy ubohosti, které zaslouží pár facek Vít  Bezdíček
16. 5. 2008 R.B. Pynsent a česká literatura Jan  Makovička
30. 4. 2008 Protest v britském deníku The Times proti udělení Nobelovy ceny   
21. 4. 2008 Škrabáky rozdá Dědeček Tomáš  Koloc
8. 4. 2008 O tom, co je v literatuře hodnotné, nerozhodují ti, kteří ji čtou, ale ti, kteří ji píší Jiří  Drašnar
8. 4. 2008 Literatura nemusí být čtena Lukáš  Zádrapa
7. 4. 2008 Dobrovolná izolace české literatury Hana  Tomšů
31. 3. 2008 Krize české literatury Štefan  Švec
27. 3. 2008 Otokar Fischer – nejen překladatel Fausta a Zarathustry Nikola  Richtrová
28. 1. 2008 Odcházení od Václava Havla: Stará hra, která nevědomky nastoluje důležitý problém současnosti Jan  Čulík
25. 1. 2008 Čtenář je partnerem autora Irena  Zítková