Zdroj: ZDE

Pan Fištejn píše:

Obhájci izraelské politiky unisono tvrdí, že se okolní arabské státy měly o soukmenovce vypuzené v letech 1947-49 z Palestiny Izraelem dávno postarat, asimilovat je, dát jim práci atd. Existuje ovšem rezoluce RB OSN 194, která explicitně vyhrazuje těmto uprchlíkům právo na návrat či repatriaci. Tato rezoluce, jež byla vydána v roce 1948, je stále ignorována. Ze strany mezinárodního společenství, arabských států, vyjma Izraele a USA ovšem, dlouhé roky existuje snaha jí vdechnout život. Etnická čistka, zahrnující epidemickou vlnu znásilňování, plenění, vraždění a ničení, stojí za vznikem státu Izrael. Nikdo jiný než Izrael nemá povinnost alespoň částečně napravit křivdy, kterých se na 750.000 uprchlíků dopustil. To se také dotýká statisíců násilně vykořeněných izraelskými agresemi v roce 1967 nebo 1982. V prvé řadě tu ale 60 let existuje rezoluce 194. Izrael měl tedy dostatek času, aby uprchlický problém, který postupem času rostl a stal se významnou "překážkou" v blízkovýchodním uspořádání, řešil.

Arabské státy a palestinští předáci na stát Izrael zaútočili poté, co bylo izraelskou armádou a teroristickými skupinami ze svých domovů vyhnáno na 175.000 lidí, tucet palestinských městských obvodů a desítky vesnic srovnány se zemí. Založení státu Izrael předcházely masakry civilního obyvatelstva včetně žen, starců a dětí, jež jsou zdokumentovány v izraelských archivech. V tomto ohledu je těžké určit, kdo vlastně "válku rozpoutal", pane Fištejne.

Encyklopedie Blízkého východu a Severní Afriky se soustředí na těžkosti, jimž čelí palestinští Izraelci, podle pana Fištejna lidé požívající plných práv. Po vypuzení tří čtvrtin Palestinců z domovů, bylo zbývajících 170.000 separováno od Izraelců. 30.000 z nich tvořili vnitřní uprchlíci. Většina oblastí, kde arabská menšina žila, zůstala pod vojenskou správou. Tato podléhala zákazům svobodného pohybu, přístupu k civilním soudům a bylo jí odepřeno právo na vlastnění půdy. Stav "stanného práva" zde trval až do roku 1966. I poté však izraelské orgány vnímaly své Palestince jako interní hrozbu. I když se jejich postavení postupem času zlepšovalo, např. umožněním jejich participace na veřejném, politickém a ekonomickém životě, stále ve své domovině představují občany 2. řádu a nadále čelí ekonomické a politické perzekuci. Na přelomu tisíciletí žilo v Izraeli 1.200 000 Palestinců. Přes nesporný pokrok, jehož izraelští Palestinci během dekád v cizím státě dosáhli, jejich postavení není zdaleka optimální. Zhruba 92% palestinských dělníků živoří na hranici nebo pod hranicí chudoby. Celá třetina palestinských dětí v Izraeli žije pod hranicí chudoby.

Nevím, co si pan Fištejn představuje pod pojmem "rasistický", ale např. fakt, že Izrael brání sňatkům mezi Židy a izraelskými Palestinci zrovna košer není.

Izraelská palestinská populace také musí počítat s tím, že jejich půda je k dispozici komukoliv židovského původu po celém světě, zatouží-li žít v Izraeli. Tisíce beduínských rodin v Negevské poušti čelí plánované destrukci svých domovů, aby zde pokračovala stavba výhradně židovských osad. Vicepremiér Olmertovy vlády Avigdor Lieberman se netají svými úmysly, jak by řešil "demografický problém" ohledně rostoucí palestinské populace v Izraeli. Proslul návrhem, který počítá s vytvořením "samostatného" palestinského státu v izolovaných bantustanech na Západním břehu a v Gaze a následným násilným transferem 1.200 000 izraelských Palestinců do tohoto "státu".

Fištejn pokračuje:

Oné proklamované "likvidaci izraelského státu" mohlo být v minulosti vícekrát předejito. Rezoluce 242 RB OSN vyzývá Izrael, aby se stáhl z území dobytých v roce 1967 a spolu s arabskými státy se podílel na normalizaci vzájemných vztahů -- vytvořením židovského státu a palestinského státu s otevřeným Jeruzalémem. Tuto rezoluci přijalo mezinárodní společenství i arabské státy, nikoliv tak Izrael a USA. Budeme-li důslední, na základě studia dostupných dokumentů, zjistíme, že izraelská strana je onou žábou na prameni blízkovýchodního matu.

Nárok na "zanechané majetky nebo půdu" je naprosto legitimní a přirozený, vezmeme-li do úvahy, že toto potvrzuje rezoluce RB OSN, nikoliv "nulitní".

Židovský exodus z arabských zemí začal již na konci 19. století, ale výrazně akceleroval v souvislosti s arabsko-izraelskou válkou v roce 1948. Celkově bylo vyhnáno téměř 900.000 Židů, z nichž drtivá většina nalezla domov v Izraeli. Arabská nevraživost vůči židovskému etniku v regionu zesílela díky sionistickému plánu kolonizovat Palestinu. Ačkoliv arabské státy po 1. světové válce čelily koloniálnímu útlaku Britů a chápaly sionistický projekt jako další cizí pokus o utužení kontroly nad regionem, jejich přístup vůči židovskému etniku je odsouzeníhodný. Podobně tak i cynické zneužívání palestinské otázky v jejich mocenský prospěch. Stále však nechápu, jak tyto skutečnosti souvisí s "vinou" 750.000 palestinských domorodců vytržených z vlasti a naprostou ignorací jejich osudu, který se, dlouho neřešen, stal korunním problémem bránícím roztětí blízkovýchodního gordického uzlu.

Problém "uznání práva na existenci státu Izrael" tkví právě v masové expulzi nežidovského obyvatelstva z domoviny. Jak mohou Palestinci přežívající v arabských zemích a na Izraelem okupovaných územích uznat současnou podobu Izraele, když ti druzí žijí pod krutou okupací na cca 20% území historické Palestiny? Jak mohou uznat existenci státu, který dlouhodobě brání "právu na uznání palestinského státu" -- kvůli stavbě zdi, již Mezinárodní soud pro spravedlnost označil za nelegální, kvůli stovkám checkpointů i dalších bariér, nerušené krádeži půdy a domovů a kvůli separaci palestinských osad na Západním břehu. Genocidní sankce uvalené na Gazu způsobují předčasnou smrt stovek dětí a dospělých, protože Izrael přerušil dodávky léků, paliva, energie, potravin a v neposlední řadě i školních pomůcek, přestože podle mezinárodního práva coby okupant musí okupovaným zajistit přijatelný životní standard.

Autor uzavírá svůj text následujícími slovy:

Ano, Izrael představuje řešení; dosáhne jej ale likvidací druhého národa a za spoluviny mezinárodního společenství.