Ve Spojených státech každoročně předkládá ministerstvo zahraničních věcí USA přehled o terorismu ve světě a politických principech boje proti němu. Tento materiál vycházel původně pod názvem Typy mezinárodního terorismu. Podle těchto analýz nastal zlom v užívání teroristických metod v letech 1971 a 1972, kdy se počet mezinárodních teroristických aktů poprvé přehoupl přes 500, po roce 1983 začal nový mírný růst teroristických útoků; zatím největší množství útoků bylo zaznamenáno v roce 1987 a poté nastaly v počtu aktů mezinárodního terorismu výkyvy. Po teroristických útocích proti USA v září 2001 byl zaznamenán pokles.

Po září 2001 se ve Spojených státech změnila protiteroristická legislativa a institucionální zázemí boje proti terorismu. Došlo i na změnu metodiky zpracování zprávy ministerstva zahraničí USA o mezinárodním terorismus a terorismu v zahraničí. Ta se od roku 2005 jmenuje Zprávy o terorismu v jednotlivých zemích a nezaměřuje se pouze na mezinárodní terorismus, ale do značné míry na terorismus obecně. Údaje, které Zprávy přinášejí, jsou výrazně poznamenány intervencemi v Afghánistánu a Iráku, kde přítomnost cizích vojsk a doprovodného civilního personálu je spojená s aktivitami místních hnutí odporu, přičemž například situace v Iráku na konci roku 2006 v mnohém připomíná občanskou válku. Tabulka ukazuje základní údaje z této Zprávy za rok 2005.

Podle tohoto materiálu bylo v roce 2005 spácháno přibližně 360 sebevražedných útoků, které měly za následek okolo 20 % všech zabitých. Z přibližně 40 tisíc jednotlivců zabitých či zraněných ve světě v důsledku terorismu, bylo 10 až 15 tisíc muslimů, což představuje největší skupinu vymezenou podle nějakého společného znaku. Zabito či zraněno bylo přiblížne 6,6 tisíce policistů, tisíc dětí, 300 vládních úředníků, 170 církevních činitelů, 140 učitelů a 110 novinářů. Ministerstvo zahraničí USA hlásilo, že v roce 2005 bylo teroristy zabito 56 Američanů, z toho 47 v Iráku. Z tabulky vyplývá, že více než 30 % útoků spáchaných ve světě bylo v Iráku, na který připadlo více než 55 % smrtelných následků teroristických činů. Toto množství ukazuje na některé problémy "války proti terorismu", kterou vede prezident USA George Bush.

Původní výzkumy ukázaly, že teroristické skupiny zpravidla nejsou velké -- zřídka mají více než 50 členů, přičemž na každého člena je napojeno čtyři až šest osob, zajišťujících materiálně-technickou podporu. Dnes však analytikům dělají starosti proměny velikosti organizací podílejících se na terorismu. Je rozdíl mezi malými teroristickými skupinkami 70. let minulého století a těmi, které v současné době přitahují nejvíce pozornosti -- především palestinského Hamásu (Hnutí islámského odporu) a libanonského Hizballáhu (Boží strana). Podle citované zprávy ministerstva zahraničí USA je sunnitský Hamás teroristickou organizací a měl v roce 2005 neznámé množství členů a tisíce sympatizantů a podporovatelů. Obdobně byla charakterizována i síla libanonského šíitského Hizballáhu: tisíce členů a podporovatelů, stovky teroristických operativců. V arabských médiích a vystoupeních některých arabských politiků, lze ale nalézt hodnocení těchto organizací jako součástí občanské společnosti Palestiny či Libanonu. Obé je pravda. Psychická motivace sympatií k takovýmto širokým hnutí je nutně pestrá; jsou-li pak jako celek vnímána jako teroristická organizace, narůstá v politické psychologii nejednota v pohledu.

Shrneme-li závěry studie Ervina Stauba a Daniela Bar-Tala, politických psychologů ze Spojených států a Izraele, věnované genocidě a masovému zabíjení v obtížně řešitelných konfliktech, existuje velká podobnost podmínek formujících osobnost teroristy (nejedná-li se bezprostředně o patologickou osobnost) a vytváření příčin masového násilí.

Především terorista vyrůstající z dlouhodobě obtížných životních podmínek, které vedou k frustraci v důsledku neuspokojení základních psychických potřeb. Jednou z takovýchto potřeb je požadavek bezpečnosti pro sebe a pro vlastní rodinu a skupinu, k níž potenciální terorista patří.

Někdy lze nalézt vysvětlení terorismu v oblasti identity osobnosti. Budoucí teroristé hledají uvnitř primární skupiny duchovní jednotu, solidaritu a stabilní sociální roli. Pro formování osobnosti teroristy či pachatele masového zabíjení a genocidy, je velmi důležitý obraz viníka. Jde o vymezení konkrétní skupiny, která zavinila -- ať již skutečně, nebo jen údajně -- špatné životní podmínky. Nepřátelská skupina je znectěna pomocí extrémně negativní kategorizace a je dehumanizována.

Dlouhodobé a intenzivní pronásledování ze strany mocnějších vytváří u člověka trauma, které vyvolává dojem, že něco musí být špatné ve vlastním osudu nebo v osudu skupiny jíž je členem, což vyžaduje akci. Kolektivní paměť tak přenáší pocit oběti a pronásledování přes celé generace, a to i na lidi, kteří nemusejí být bezprostředně oběti násilí.

Velkým problémem je terorismus, který doprovází oprávněné osvobozovací hnutí. Jestliže se obecně soudí, že vymítit zlo terorismu lze jen při aplikaci jednotných pravidel a nesmí se používat dvojí metr, pak právě osvobozenecká hnutí často nemají k dispozici jiné prostředky než násilí. Vládnou-li ale ve společnosti nehumanistické normy, může být od nich projevem normálnosti.V těchto podmínkách je terorismus obrannou agresí -- a navíc v zásadě naučená reakce na sociální prostředí. Zpravidla se ale v takových případech jedná o selektivní terorismus, který není útokem na anonymní civilní obyvatelstvo, ale útokem na civilní spolupracovníky nepřátelské moci -- agenty, zpravodajské důstojníky, představitele státní správy, zrádce z vlastních řad, kolaboranty.

Zrcadlovým problémem téhož druhu je bombardování civilního obyvatelstva. Je terorismem odpalování střel plochou drahou letu z ponorek na Bagdád či bombardování Bělehradu z výšky nad pět kilometrů? Henry Kissinger v této souvislosti v knize Potřebuje Amerika zahraniční politiku? píše o tom, že "západní demokracie vázaly svoji ochotu postupovat rizika kvůli morálce na určitou nadmořskou výšku". Ale nejde pouze o politickou mravnost či nemravnost, ale i o odosobnění protivníka pro pilota v kokpitu -- z určité vzdálenosti se pro mnohé vojáky a politiky stává zabíjení civilistů psychicky přijatelné.

Autor působí na Fakultě politických věd a medzinárodních vztahů UMB v Banské Bystrici

Tento článek byl publikovaný v Euro-Atlantic Quarterly 4/2006